HBO platí za nejvlivnější televizní kanál vytvářející nové ambiciózní seriály. Přístup této stanice se odráží ve třech slavných gangsterských dílech z její produkce, které každé po svém rozvíjí téma zločinu na velkorysé dějové ploše.
Do devadesátých let bylo pojetí televizního seriálu jako dlouhého, postupně se rozvíjejícího příběhu převážně doménou soap oper. Jejich postavy se ovšem z principu moc povahově neměnily a držely se snadno definovatelných a rozpoznatelných charakteristik, aby se divák kdykoli rychle zorientoval. To se změnilo až s příchodem nové éry televizních dramat, uvedené do pohybu placenou stanicí HBO. Seriál Rodina Sopranů (The Sopranos, 1999–2007) dodal televiznímu médiu dávno potřebnou důstojnost, i když paradoxně v době, kdy začínalo být jasné, že se technologicky přežilo. Zatímco ve způsobu distribuce obsahů televizi čeká v lepším případě už jenom řízený ústup ve prospěch progresivnějších technologií, kvalitou produkce konečně urvala rovné místo vedle kinematografie.
HBO od té doby zprodukovala mnohem víc seriálů, které existenci nové éry potvrzují (Řím, Rome, 2005–2007; Odpočívej v pokoji, Six Feet Under, 2001–2005; Deadwood, 2004––2006, ad.). Některé později slavné náměty si dokonce nechala utéct; odmítla třeba seriál Mad Men (od roku 2007), za který teď už pátou sezonu sklízí uznání stanice AMC. Novodobé tažení HBO přesto asi nejlépe charakterizují tři velká dramata z prostředí organizovaného zločinu spojeného s určitým městem. Rodina Sopranů, Špína Baltimoru (The Wire, 2002–2008) a Impérium – Mafie v Atlantic City (Boardwalk Empire, od roku 2010) se navzájem liší, společně ale shrnují to podstatné z ekonomického i tvůrčího luxusu, který si HBO v posledních patnácti letech dopřávala.
Terapeutický profil mafiána
Když Francis Ford Coppola natočil v roce 1972 Kmotra (The Godfather), zásadní část jeho převratnosti spočívala v polidštění gangstera. Tradičně spíš jednoduchý, někdy groteskní a zároveň mytizovaná figura ztělesňující nástroj zla tu dostal hlavní roli a s ní třetí rozměr. Až televize ale otevřela cestu Tonymu Sopranovi, vysoko (a později ještě výš) postavenému mafiánovi z New Jersey, kterého trápí deprese a fakt, že ho maminka nemá ráda. Jedině formát seriálu mohl dostatečně rozvinout všednodenní mizérii melancholického gangstera. Hned v prvním dílu začal Tony na radu doktora neochotně docházet na psychoterapii a divák se tak díky jednoduché zámince dozvídal, co Tony nikomu jinému nahlas neřekl a co se nedalo vyčíst z jeho pohledů. Terapeutická sezení s doktorkou Melfiovou přitom neodhalují žádný primární, jednoduchý konflikt svědomí a osudového údělu. Tony Soprano se z nich nikdy nevynořuje jako oběť okolností. Je představen jako nešťastný chlap s výkyvy nálad a záchvaty úzkosti, který má psychicky náročné, zodpovědné povolání. Takové, které sice stojí na rodině, ale také se s ní špatně slučuje.
Především se ale ze Sopranů stal první velký a komerčně úspěšný seriál definitivně zpochybňující status televize jako retardovaného sourozence filmu. Nemá typicky televizní laciný vzhled, nepodřizuje děj ploše dílčích epizod a troufá si nevycházet divákovi úplně vstříc schematičností a polopatičností. Risk se v tomto případě vyplatil. HBO jako placená stanice měla přirozeně menší diváckou základnu, ale se Sopranovými přesto ve sledovanosti opakovaně vítězila nad velkými, volně dostupnými kanály.
Fikce je víc než dokument
Sopranovi znamenali počátek nové éry, nicméně její tvůrčí vrchol přišel až v roce 2002, kdy HBO začala vysílat Špínu Baltimoru. Ta se během pěti sezon své existence nedočkala ani vzdáleně srovnatelné popularity, ale je to jediný titul, který pravidelně odsouvá Sopranovy na druhé místo v žebříčcích nejlepších televizních dramat poslední dekády. Recenzenti si ji hýčkají jako zapadlý poklad a unikátní příklad díla, které bylo tak dobré, až se samo odsoudilo ke komerční záhubě.
Problémy Špíny Baltimoru začínají už obsazením. Hlavní tvůrce David Simon psal třináct let o zločinu pro deník Baltimore Sun a rozhodl se v seriálu respektovat demografii skutečného Baltimoru, takže vznikl ojedinělý pořad s převážně černošskými postavami, který přitom nebyl ani sitcomem, ani show na MTV. Pro černošské herce je pořád znatelně míň rolí než pro bělochy, logicky proto existuje celý zástup vynikajících charakterních herců, o kterých širší publikum nic neví. Ve Špíně Baltimoru bylo paradoxně tolik talentů jako v málokterém jiném seriálu, ale převážně černošské obsazení se stalo jedním z hlavních důvodů, proč publikum nikdy neprojevilo větší zájem.
Seriálu přitížilo i to, že šlo pravděpodobně o nejkomplexnější krimisérii, jaká se kdy na obrazovky dostala. Podrobně ukazoval prostředí zločinců, vyšetřovatelů, politiků i úředníků a žádná strana přitom nebyla výrazně morálně bezúhonnější než jiná. Simon přišel s komplikovaným obrazem systému institucí a komunit prolezlých různě závažnými průšvihy. Epizody končí do ztracena, zločinci mluví košatým slangem, podstatné informace v dialozích často zaznívají jakoby mimochodem a s každou novou sezonou přicházejí nebo odcházejí další postavy.
Kdyby se Simonův tým vědomě snažil natočit seriál, který pasivního diváka odradí, zřejmě by se mu to nepovedlo líp. Špína Baltimoru přitom vykresluje současnou Ameriku tak detailně a sugestivně jako snad žádné jiné audiovizuální dílo. Sebepodrobnější dokument se vždycky nakonec musí držet ověřeného, jinak by nebyl dokumentem, ovšem fikce si může dovolit víc. Může se k realitě přiblížit ne jejím pečlivým snímáním, ale uměleckým zachycením podstaty. Sledování Špíny Baltimoru zprostředkovává závažnost společenských problémů naléhavěji než série investigativních reportáží.
Dovolená s gangsterem
Z finančního hlediska byla Špína Baltimoru jednoduše pokus, který nevyšel, a jeho neslavný komerční potenciál se dal odhadnout předem. Se seriálem Impérium – Mafie v Atlantic City, posledním z trojice velkých gangsterských dramat HBO, to bylo trochu jednodušší. Jeho děj se vrací do amerického přímořského letoviska Atlantic City v časech prohibice a je to návrat s přepychem nákladné výpravy. První epizodu režíroval Martin Scorsese a stála osmnáct milionů dolarů (pro srovnání, výdaje za pilotní díl dalšího nákladného seriálu HBO Hra o trůny, Game of Thrones, vysílaného od roku 2011, se odhadují na 5 až 10 milionů dolarů). Scorsese také dodnes spolupracuje na seriálu jako jeden z výkonných producentů. Hlavní roli politika s mafiánskou kariérou Nuckyho Thompsona hraje Steve Buscemi, kterého cílová skupina zná mimo jiné právě z Rodiny Sopranů.
Že bude mít Mafie v Atlantic City ohlas, se dalo předpokládat s velkou pravděpodobností. Dnes má po dvou sezonách stále pozitivní recenze, pevnou základnu fanoušků a navíc několik cen. Je to vlastně naplněný producentský sen o tom, jaké by bylo investovat velké peníze a vycizelovat úžasné gangsterské drama do poslední drobnosti, od herců po kameru, od prvního kupletu v luxusním bordelu do poslední tkaničky u bot. Kromě zmiňovaných Mad Men snad aktuálně není na obrazovkách další seriál, na kterém by byla tak dobře vidět puntičkářská práce všech filmařských profesí. Celý svět Mafie v Atlantic City je tak fotograficky perfektní, až jej někteří kritici podezřívají, jestli v něm vlastně není kus eskapismu.
Nucky Thompson má něco z Tonyho Soprana, ale opojná dokonalost kostýmů a kulis nebo měkké, snové světlo divákovi neustále připomínají, že je v jiném vesmíru. V levnějších seriálech jako Řím a Deadwood nostalgie po minulých dobách většinou podlehla autentické ošuntělosti a neokázalosti. Mafie v Atlantic City rozhodně není o nic méně krvavé – a napsané je spíš ještě líp –, svou estetickou hladkostí ovšem poskytuje větší únik od divákovy vlastní každodenní reality.
Produkčně se tedy Mafie v Atlantic City dá považovat za vrchol zlatého věku HBO, kreativně se z něj ale trochu vymyká. Možná je dokonce jedním z prvních signálů, že pomyslná sopranovská éra televize není tak jednotná, jak se prezentuje, a že pomalu končí.
Autorka je publicistka.