O díle některých insitních umělců je těžké či dokonce nemožné psát. Někdy to vyplývá z povahy samotného díla, vzpírajícího se uchopení, jindy jsou na vině vnější okolnosti. Do druhé kategorie patří filmová tvorba Vladimíra Ruly, z níž se zachoval pouhý zlomek. Přinášíme osobní vzpomínku velké obdivovatelky tohoto unikátního tvůrce.
Před několika lety jsem natočila dokument Rula, Ticho, Čumba Ladislav, doc. Karel Floss a další hrdinové našich demonstrací v roce 2007 [lze zhlédnout na serveru dafilms.cz – pozn. red.]. Navzdory krkolomnému názvu i tematickému rozptylu je jediným jeho skutečným hrdinou amatérský filmař a milovník vlaků Vladimír Rula. Pamatuji si ho jako muže s rozšklebeným úsměvem, v rozhalené košili, vestě a podivně zašpiněné bundě. Obestírala ho zvláštní vůně – směs hnijících jablek, uhelného dýmu a různých živočišných pachů. Špatně mluvil, nebylo často rozumět, co přesně říká, ale vždycky to bylo veselé. Jeho výjimečnost spočívala asi právě v tom, že netvořil z žádného vnějšího požadavku, ale pouze z jakési infantilní rozjívenosti. Nějaký čas ostatně vystupoval v cirkusu s cvičeným kocourem, který proskakoval obručí, běhal po kladině, honil myš a podobně. Byl rád, když se lidé smáli, a občas se o něm říkalo, že to nemá v hlavě úplně v pořádku.
V amatérských filmových soutěžích jeho dílo skutečně zářilo. Bylo obyčejné až na půdu, ale z této obyčejnosti se vždy nějakým zázrakem vyloupla opravdová perla. Na soutěže obvykle cestoval vlakem se svou ženou Slávkou, s níž také své filmy točil, případně konzultoval. Většinou bývala urputně zamračená. S tímto výrazem vyprávěla humorné historky a upřesňovala občasné zmatky a nesoulady ve vyprávění svého chotě. Oblékala se do podivných, vlastnoručně vyrobených kostýmů obrovských rozměrů a výrazných barev (červená, vínová, bordó), pod nimi nosila tepláky nebo kamaše, navrchu pak velký hnědý kabát a na hlavě klobouček s nějakou drobnou ozdobou.
Tak, a je tma
S filmováním Rula začal v šedesátých letech na Kladně, točil aktuality na šestnáctku a byl zaměstnaný jako kameraman. Zaznamenal příjezd tanků v roce 1968, ale třeba i různá místní fotbalová klání. Souběžně s tím natáčel na vlastní osmičku, většinou lidi v ulicích a – podle vlastních slov – jejich boj za svobodu. V této době začal používat mezititulky jako v němém filmu a postupně vybrušoval formu vlastních komentářů.
Naprosto zásadní pro jeho dílo bylo přestěhování do srdce českých a moravských železnic – České Třebové. Tehdy se Rula stal osobitým filmařem. Jeho dřívější filmy dnes působí jako nijak výjimečné záznamy minulé doby, která je již mrtvá a uzavřená. U snímků s tematikou vlaků je to jiné. Vláčejí nás jakýmsi setrvalým bezčasím a najednou se zcela nečekaně, bez varování, ozve Rulův hlas, který zní, jako by byl strašně blízko. Za oknem se míhá krajina, Rula vypráví o hradu, který se právě dostal do záběru, potom ale obraz opouští, pomalu přechází do dávné historie a brzy pokračuje jakýmsi bezzubým vtipem. Vlak pokračuje dál a Rula natáčí a komentuje. Jedním z jeho nejkouzelnějších filmových momentů je záběr krajiny z okénka vlaku přerušený tmou, do níž zazní filmařův vysvětlující hlas: „Tak, a je tma, jsme v tunelu.“ Bez ohledu na to, zda komentář vzniká přímo při natáčení či až po sestříhání, vše se odehrává teď, v přítomném okamžiku, a žádná technologie na tom nic nezmění.
V České Třebové ho moc lidí neznalo, chodil nakupovat, na pivo do hospody, kamarádil se s několika filmaři a jedním výpravčím. Když potkal před hospodou Slávku, byla to láska na první pohled. Bylo mu padesát, jí také – umělci holt na některé věci nemají čas. Děti neměli, zato každý vlastnil dům. Co ale se dvěma domy? Rozhodli se tedy, že jeden prodají. Rula se svého domu vzdát nechtěl, protože v něm měl vybudovaný biograf: archiv, promítací kabinu a místnost, která sloužila jako sál. A tak prodali dům Slávčin, který byl na kopci, zatímco jeho stál u vody. V roce 2002 přišly povodně a jeho archiv byl kompletně vyplaven. Přišel o všechen zvukový materiál, část obrazového a mnohé přístroje. Zatopený materiál by se byl dal určitě aspoň částečně zachránit, ale nikdo se do toho nepustil. I když už se o filmařových kvalitách všeobecně vědělo, nenašel se nikdo, kdo by si dal tu práci, aby jeho dílo shromáždil – ani tenkrát, ani později.
Video, dluhy, ztráty
Rula už tehdy používal VHS kameru a díla z té doby lze považovat za jeho zlatou éru. Natáčel na tento formát ještě dlouho po vzniku digitálních technologií, byla to vlastně trochu i zastaralost, co dodávalo jeho snímkům kouzlo nechtěného. Digitální kamera a počítač, které používal v posledním období své tvorby, už žádný významný zvrat nepřinesly. V té době manželé Rulovi museli splácet dluhy – za předražené nádobí i další drobnosti zakoupené od podomních obchodníků, a především za kameru. Slávka navíc těžce onemocněla a musela zůstat v nemocnici. Bylo to po zdravotní reformě a pobyt v nemocnici stál sto korun na den. Piva v hospodě už dávno vystřídaly lahváče ze supermarketu, ale Rula stále točil, jezdil za ženou a přemýšlel, co dál. Nakonec si vzal Slávku domů, ale takovou péči, jakou měla v nemocnici, jí pochopitelně sám dopřát nemohl.
Po manželčině smrti musel naléhavě přemýšlet, jak se vypořádat s dluhy, pokud nechtěl přijít o vše. Když odcházel střízlivý do supermarketu i když se docela opilý vracel, myslel na Slávku. Chátrající dům ho nijak neutěšoval. Svěřoval se Yvetě, pokladní ze supermarketu. I ona řešila, jak uživit početnou rodinu a zaplatit činži. Nakonec se dohodli, že se její rodina nastěhuje do jeho domu. A tak začala poslední anabáze v životě a díle Vladimíra Ruly.
Aby na něj exekutoři nemohli, nechal dům přepsat na rodinu Yvety a zůstal v něm na výměnku. Noví obyvatelé začali svůj nový domov přizpůsobovat vlastním potřebám. Položili plovoucí podlahy, vymalovali veselými barvami, udělali krásnou koupelnu a dvorek osadili betonovým dlážděním. Zakrátko bylo z domu snesitelné bydlení. Bohužel během oprav skončilo v popelnici obrovské množství filmových cívek i videokazet. Yveta se o Vladimíra Rulu starala vzorně, prala mu a uklízela, a tak byl na konci svého života jako ze škatulky. Po společné půjčce na novou střechu mu ale moc věcí už nezůstalo – měl jen svůj koutek s počítačem, krabice s DVD disky, hromadu cédéček s filmovou hudbou a složky s titulky.
Zůstávají výčitky
Když Rula na podzim roku 2012 zemřel, nebyl v jeho blízkosti nikdo, kdo by se o jeho filmy postaral. A tak se stalo, že se z jeho rozsáhlého díla – ve svých nejplodnějších letech prý natáčel dva až tři filmy týdně – nezachovalo téměř nic. Některé filmy zřejmě budou v archivech festivalů, kam posílal ty nejlepší, o nichž byl přesvědčen, že lidi rozesmějí, ale nebude jich mnoho. Zůstávají tak především výčitky, včetně mých vlastních, že pro záchranu unikátního díla nebylo učiněno vše.
Filmy Vladimíra Ruly by jistě bylo možné označit jako autistické. Když někdo do svého filmu zařadí záběr přijíždějícího vlaku, vztahuje se tak k počátkům filmového média, ale když někdo zasvětí vlakům celé své dílo, stává se podivínem. Ne že by Rula netočil i jiné filmy, ale měl pravidlo, že v každém by měl nějaký ten vlak být. O skutečných důvodech tohoto rozhodnutí se už nedozvíme. Sám Rula byl přesvědčen, že ho jeho filmy přežijí, dokonce tvrdil, že je díky nim nesmrtelný. Jeho osud však spíše svědčí o úzkém sepětí života s dílem, jež bývá u insitních umělců časté – připravil si během své životní pouti ty nejlepší předpoklady k tomu, aby se jeho dílo docela ztratilo a o jeho genialitě se mohlo už jen vyprávět.
Autorka je filmová dokumentaristka.