Známe řadu příkladů kolektivních akcí z éry první republiky, které se nesmazatelně zapsaly do naší historické paměti, ať to jsou hladové bouře z roku 1919, mostecká stávka z roku 1932 či střílení do demonstrujících dělníků za hospodářské krize. To vše jsou momenty, jež nabourávají přetrvávající idealizovaný obraz meziválečné epochy.
Sociální hnutí bez jakýchkoli pochybností patří nerozlučně k moderní společnosti. Vnáší prvek nejistoty a nevyzpytatelnosti do zaběhnutých institucionalizovaných forem jednání a poskytuje potenciál pro jejich reformulaci. Meziválečné Československo si idealizujeme jako ostrov demokracie v rozbouřené střední Evropě, ubírající se z jedné velké války během pouhých dvou desetiletí do války nové. Ústava zaručovala svobodu sdružování a shromažďování, v rámci svobodných pluralitních voleb docházelo k možnosti měnit složení vládnoucí garnitury a byla zde i mimořádně vysoká míra odborové organizovanosti, v tehdejší Evropě dokonce jedna z bezkonkurenčně nejvyšších. Není pochyb o tom, že meziválečné Československo zdědilo rozvinutou a bohatě strukturovanou občanskou společnost, která se v prostředí habsburské monarchie zformovala v posledních desetiletích 19. století a na počátku století nového. Tato konstatování je však nutné doplnit rovněž o odvrácené stránky tehdejšího sociálního uspořádání ve státě: vysoce segmentovaná společnost (zvláště v rozměru národnostním), trpící trvale alespoň latentním konfliktem, vysoká partikularizace veřejného prostoru podle stranické příslušnosti a také roztříštěnost zájmových organizací (zvláště odborů) podle politické a stavovské příslušnosti. V neposlední řadě je rovněž nutné upozornit na nezdravou stabilitu politické elity, jejíž složení bylo v rámci volebního systému a způsobů konstruování koalic obtížné zásadněji ovlivnit. Stále stejné tváře v politice a limitovaná efektivita systému zprostředkování zájmů, to všechno otevíralo dveře občanské kolektivní akci, s jejíž pomocí by bylo možné artikulovat a agregovat zájmy, které s ohledem na naznačené institucionální handicapy bylo těžké prosazovat standardní cestou.
Dejte nám brambory!
Nejsilnější vlnu sociálního hnutí zažila republika, když byla teprve v počátcích. V každé učebnici dějepisu se dočteme o radikalizaci společnosti v souvislosti se skončením války. Toto suché konstatování však jen těžko dokáže přiblížit skutečný rozsah tohoto dalekosáhlého společenského pohybu. Vznik samostatného státu uspokojil většinové obyvatelstvo ve smyslu nacionálním, nikoli však také v ohledu sociálním. Právě v tomto období, konkrétně v letech 1917–1920, byly také napsány nejslavnější kapitoly tehdejšího sociálního hnutí. Divoké stávky s vlastní dynamikou, vymykající se jejich organizátorům z rukou, silné hnutí za dělnickou samosprávu v podnicích či demonstrace hladovějícího davu proti keťasům – to vše patří k neopominutelnému koloritu té doby. Lapidárně kdysi parafrázoval tuto atmosféru německý historik Peter Heumos názvem svého článku o tehdejším sociálním hnutí: „Dejte nám brambory, nebo bude revoluce!“
Stabilizace státní moci, nastartování hospodářství, dočasně paralyzovaného přechodem z válečných do mírových poměrů, a zlepšení zásobovací situace tento masový étos utlumily. Boj za dělnickou samosprávu se institucionalizoval do podoby mocensky impotentních závodních výborů a revírních rad a pochodeň politicky motivovaných stávkových bojů příležitostně rozdmýchávali v podstatě jen komunisté.
Standardní funkcí, ať již živelného nebo jistým způsobem organizovaného sociálního hnutí v rámci společenského systému, je vnášení nových témat do politického diskursu s cílem dosáhnout sociální změny. Těch se pak zpravidla ujmou etablované strany, pokud se takovému hnutí nepodaří zformovat vlastní pevnou organizační strukturu. Ve stabilizovaných poměrech meziválečného Československa tento mechanismus fungoval velmi omezeně. Typičtější byl proces opačný. Politické strany zaujímaly ve společnosti mimořádně silné postavení a významná část občanských organizací byla také s některou z nich spojená. Mobilizace obyvatelstva ve prospěch nějakého požadavku proto častěji vycházela shora, tedy byl zde artikulován zájem, a pokud došlo v rámci institucionálního systému ke konfliktu při jeho prosazení, šlo o to, která z politických stran ovládne ulici a vyvolá větší virvál. Ostatně tato praxe nebyla českému prostředí neznámá ani v období před první světovou válkou, kdy na takovéto mobilizaci ulice zásadně ztroskotávaly jakékoli pokusy o česko-německé vyrovnání v Čechách, které nakonec vedly v roce 1913 k suspendování nejvyšších samosprávných orgánů v zemi.
Boj nezaměstnaných
Pro meziválečné Československo je typické, že sociální hnutí bylo spíše periodicky a účelově oživovaným prostředkem pro upevnění hegemonie politických stran (tedy hlavních tehdejších entit artikulace a reprezentace zájmů) ve společnosti a nikoli, užijeme-li definici sociálního hnutí od M. Dianiho, „sítí neformálních interakcí mezi pluralitou individuí, skupin nebo organizací angažovaných v politických nebo kulturních konfliktech na základě sdílené kolektivní identity“. Partikularizace veřejného prostoru politickým stranictvím efektivně eliminovala možnosti zformování sociálního hnutí, založeného na společných zájmech a identitě lidí, které by se teprve následně transformovalo ve formální organizaci.
Je pochopitelné, že za takovýchto okolností formy kolektivních akcí užívaly častěji strany antisystémové (komunisté či mezi německými stranami DNSAP a později henleinovci), tj. strany snažící se o svržení a reformulaci stávajícího ústavního systému, anebo strany systémové, které se však z nejrůznějších důvodů v politickém systému ocitly v marginalizovaném postavení (národní demokracie). Jednalo se tedy zásadně o síly, které v daném institucionálním systému měly limitovanou možnost reprezentovat své zájmy v rámci standardních procedur.
Po opadnutí poválečné vlny radikalismu bylo jen výjimečně možné slyšet o možnosti vyvolání generální stávky anebo o zformování nátlakového hnutí na vyšší úrovni než lokální, resp. regionální. Teprve velká hospodářská krize, která v Československu propukla v roce 1930, poskytla strukturální podmínky pro zrození sociálního hnutí na celostátní úrovni. Bylo jím hnutí nezaměstnaných. To se zvláště ve svých počátcích vyznačovalo vysokou mírou živelnosti. Bylo tehdy fatálním omylem systémových dělnických stran (sociálních demokratů a národních sociálů), že potenciál tohoto hnutí podcenily a umožnily tak KSČ získat v něm pozici bezkonkurenčního hegemona klasickým postupem, že infiltrovala svými lidmi navenek nepoliticky se tvářící orgány hnutí. V únoru 1931 se u příležitosti Mezinárodního dne nezaměstnaných dokonce podařilo v republice zmobilizovat neuvěřitelných dvě stě tisíc lidí ke kolektivnímu vystoupení. Přesto se i toto hnutí po roce 1933 rozplynulo do ztracena, aniž by po sobě zanechalo hmatatelnější výsledky.
Je pochopitelné, že sociální hnutí meziválečné vykazuje významné odlišnosti od forem naší současnosti. Zatímco dnes je kladen důraz na tzv. postmateriální hodnoty, ať již se jedná o boj za zdravé životní prostředí či lidská práva, tehdejší sociální hnutí se daleko více koncentrovalo na otázky distribuce bohatství a sociální jistoty. Tyto požadavky byly uspokojeny (přinejmenším načas) rozmachem sociálních států po druhé světové válce, což umožnilo posun agendy nových sociálních hnutí od šedesátých let k novým otázkám.
Sociální hnutí meziválečného období i přes své výše uvedené limity nezmizelo v českých zemích beze stopy. Traumatické prožitky třicátých let, které nalezly své vyjádření v hnutí nezaměstnaných, nepochybně přispěly ke zformování silného sociálně reformního konsensu v české společnosti po roce 1945. Ovšem ani v historické paměti nejde o záležitost zcela vytěsněnou, jak dosvědčuje například pieta organizovaná KSČM v únoru 2006 na památku masakru demonstrujících nezaměstnaných u duchcovského viaduktu v roce 1931.
Autor je historik a právník.