Zpráva BIS nepřinesla žádné konkrétní informace nebo důkazy o tom, že do sporu o americký radar zasahují ruské tajné služby. Patrně by nevznikla, nebýt v podstatě rasistických sklonů české společnosti vůči Rusům.
Hovořit v souvislosti s česko-ruskými vztahy o rasismu může vypadat jako nepřípadné a přitažené za vlasy. Jak ale pojmenovat ten spletenec negativních kolektivních stereotypů, předsudků a teorií spiknutí? Zatímco antisemitismus coby jedna z nejnebezpečnějších podob rasismu minulého století je dnes v Česku doménou relativně malé menšiny, kterou státní aparát tvrdě potlačuje, protiruská zášť je široce sdílená, podporovaná a využívaná z nejvyšších míst. Odkaz na trauma z roku 1968 už dávno nemá souvislost s dobovými událostmi – žije svým vlastním životem a slouží jako záminka.
Udělejme si test
Srovnávání českého odporu k Rusům s antisemitismem působí přepjatě – po pravdě řečeno hlavně proto, že česká „slušná společnost“ už bere antisemitismus nikoli jako postoj přinejmenším svých dědů a pradědů, jako představitelné a náležitě „banální“ zlo, ale jako cosi mimo obzor představitelného. Nejsme přece stejně špatní jako ti druzí, tak cizí a tak nepochopitelní… Nejsme? Naše doba je dobou testů – udělejme si tedy malý test, který pro nás připravil Nathan Ščaranský, izraelský politik. Svůj tzv. 3D test navrhl k odlišení legitimní kritiky Izraele od antisemitismu. Oněmi třemi D je dvojí metr, démonizace a delegitimizace. Podívejme se, jak v tomto testu obstojíme.
Pokud jde o dvojí metr, je evidentní. Západu a jmenovitě USA je dovoleno intervenovat po celém světě, Rusko nesmí vojensky vystoupit v situaci, kdy je bombardováno město poblíž jeho hranic. USA mohou rozmisťovat své vojenské základny pár set kilometrů od ruských hranic, ruská základna blízko amerických hranic patří do říše sci-fi – často uváděný je návrh, abychom si zkusili představit, že by se Rusové pokoušeli postavit nějakou novou vojenskou základnu na Kubě.
Démonizaci dobře ukazuje hysterie kolem zpráv o ruských vlivech. Bez sebemenších dokladů spřádá armáda politiků, novinářů a blogerů více či méně paranoidní spekulace. František Kostlán, tentýž aktivista, který podal naprosto absurdní trestní oznámení na Ne základnám! pro antisemitismus, píše, že „ruští vrcholní politici, většinou bývalí KGBáci (…), útočí na suverenitu našeho státu“. Většina ruských politiků tedy patří k jakémusi spiknutí a toto spiknutí bezprostředně útočí na nás. Podle zprávy BIS působí tajní agenti v různých sférách – politice, ekonomice i „občanské společnosti“, povšimněme si, jak je toto jindy posvátné slovo pro tentokrát štítivě dávané do uvozovek: nikdo si zkrátka nemůže být jist, že byť i v dobré víře není ve skutečnosti zmanipulovaným účastníkem ruského spiknutí.
Nejspornější může být test tří D u delegitimizace. Uvádí-li Václav Havel bonmot, že Rusko neví, kde přesně končí, lze říci obráceně, že protiruští autoři přesně nevědí, kde by měly skončit ústupky Ruska. V druhé polovině devadesátých let s nadějemi sledovali zprávy o možném osamostatňování jednotlivých oblastí a růstu moci jednotlivých gubernátorů, které by mohlo vyústit až v rozpad Ruska, a sympatizovali s čečenskými „bojovníky za svobodu“. Dnes není ani jedno z toho na pořadu dne, přesto se zdá, že jakékoli jiné Rusko než slabé a v rozkladu je českým antirusismem vnímáno jako nepřijatelná bezpečnostní hrozba.
Jedno D navíc
Pochopitelně, Ščaranského 3D test je velmi sporný a ani souhra všech tří D nemusí vždy signalizovat antisemitismus. Co ovšem prozrazuje rasistickou povahu českého vztahu k Rusům, je doplněk těchto tří D ještě jedním: degradací, snižováním, kolektivním stereotypem, který vyvozuje z ruské kultury či z ruských dějin podřadnost Rusů jako národa vůči Západu. Mnohokrát slyšíme, že Rusové prý mají „jiný“ vztah ke svobodě a podobné je to s demokracií. „Může mít Rusko – země bez reformace – stejně kvalitní demokracii jako Západ?“ ptá se ve své anketě levicový dvouměsíčník Listy, jeden ze soudnějších hlasů na české mediální scéně. Tato otázka je přesně z rodu esencialistických naznačování, že ten druhý je nižší, že kvůli jakési chybě v dávném vývoji, kterou nedožene, nemůže být nikdy tak dobrý, tak „kvalitní“ jako my.
Především zde ale vidíme sebepotvrzení: Rusko má při tomto způsobu tázání sloužit jako zrcadlo, v němž se má ukázat naše „kvalita“. Ostatně podobně jako v případě jiných rasismů zde podřadný nepřítel slouží jako měřítko naší nadřazenosti. Jen z hlediska toho, jak popisujeme Rusko, se může demokracie stranických aparátů, pochybných sponzorů a jejich kšeftů a politického marketingu najednou jevit jako „kvalitní“. Jen z hlediska toho, že označíme Rusko jako nepřijatelné, může se naše situace jevit jako vlastně docela přijatelná. Rasismus funguje – Mirek Topolánek to dobře pochopil, když označil válku o Jižní Osetii za nejlepší kampaň pro radar.
Je pochopitelně zcela na místě kritizovat ruskou politiku zahraniční i vnitřní, imperiální vztah k „blízkému zahraničí“, ukrutnosti války v Čečensku i potlačování opozice uvnitř Ruska. Jistě je třeba solidarizovat s opozicí proti válkám, nacionalismu a nedemokratickému uplatňování moci. Sklouzává-li ale taková kritika ke kolektivním negativním stereotypům a hlásání nadřazenosti, nemůže být přijatelná – podobně jako je zcela na místě kritika Izraele (nebo i diasporního židovského nacionalismu, jako ostatně jakéhokoli politického proudu), ale je nepřijatelný antisemitismus.
Autor je politolog.