Jedním z nejdůležitějších novátorů ve vývoji jazzové moderny byl pianista, skladatel a kapelník Bill Evans, jehož nedožité osmdesáté narozeniny si letos 16. srpna jazzový svět připomíná.
Historické výklady se pro potřeby nových generací časem zjednodušují soustředěním na vybrané osobnosti. Platí to také pro jazz: Miles Davis je označován téměř za otce všech podstatných stylů v moderním jazzu. Jeho genialita však byla živena tím, že uměl včas vycítit potřebu změn ve vývoji, že dokázal – ať už sám, či pomocí objevených muzikantů – najít ty pravé osobnosti, s nimiž na koncertech a nahrávkách pro danou chvíli zahrál jazz představující evoluci. Jedním z těch, kdo hudbu Milese Davise posunuli směrem, jímž se chtěl v danou chvíli ubírat, byl tehdy ani ne třicetiletý pianista Bill Evans.
Milesovská historie
Začněme právě setkáním těchto opravdových velikánů jazzových dějin. Jejich kapitola je přes svou důležitost krátká, leč představuje jednu z hvězdných chvil jazzu. Davis byl už plně zaujat modální hudbou, která jej osvobozovala od závislosti na akordech a otvírala mu nekonečné možnosti pro melodickou improvizaci. K tomu hledal vhodného pianistu, jenž by nahradil Reda Garlanda. Přední teoretik a praktikant svých výzkumů na poli moderního a avantgardního jazzu George Russell doporučil právě Billa Evanse, který u něj v tom čase teorie modality zrovna studoval. Evans však nasměroval Davise ještě k dalším inspiracím: díky svému klasickému hudebnímu vzdělání jej seznamoval s postromantickou hudbou Rachmaninova, impresionismem Ravela, Chačaturjana a se zásadními osobnostmi vážné hudby první půlky dvacátého století. Od té doby se Miles Davis o artificiální hudbu nepřestal zajímat a o Evansovi ve svém životopise napsal: „Bill měl v sobě přesně ten tichej oheň, kterej se mi na piáno líbil.“ Na jaře 1958 se Davisovo sexteto, teď už s Evansem, kvůli kterému kapelník zcela mění zvuk kapely, přesunulo po dvouletém angažmá v Cafe Bohemia do klubu Village Vanguard. Vznikly desky Jazz Track, Jazz at the Plaza a další. Bill Evans hostoval s Davisem také na desce orchestru Michela Legranda. Ještě téhož roku v listopadu však odchází, aby mohl založit trio s důrazem na vlastní skladatelské záměry. Davis jej ale opět zlákal do své kapely v březnových dnech 1959, když jej chtěl mít na další desce svého sexteta, legendární Kind of Blue. Evans zde hraje na čtyřech z pěti skladeb a nahrávka se stala jedním ze zásadních a reprezentativních alb jazzové historie.
Občan Evans
Americký občan William John Evans se narodil 16. 8. 1929 v Plainfieldu, New Jersey. Ještě před vojnou vystudoval hru a skladbu vážné hudby, na vojně působil v tanečních orchestrech. Profesionálním jazzovým pianistou se stal v roce 1954, když nastoupil u významného klarinetisty Tonyho Scotta, spolutvůrce veškerých etap moderního jazzu včetně free jazzu a fúze s etnickými hudbami. Současně pokračoval ve studiích skladby, tentokrát už v New Yorku, k čemuž patřilo také studium výše zmíněné Russellovy modální koncepce. Je mu (s dalším pianistou Lenniem Tristanem) připisováno obohacení bopového charakteru melodií o nekonvenční užívání harmonie v rámci cool jazzu. S vlastním triem s basistou Teaddym Kotickem a bubeníkem Paulem Motianem poprvé nahrával v roce 1956 (LP New Jazz Conception). Další trio s basistou Samem Jonesem a bubeníkem Phillym Joem Jonesem (LP Evereybody Digs Bill Evans, 1958) hudebně předznamenalo Evansův příspěvek pro Kind of Blue. Po významné spolupráci s Milesem Davisem pokračoval v hraní s vlastním triem, jehož obsazení se v roce 1960 ustálilo s Motianem (nar. 1931) a mladým basistou Scottem LaFarem (nar. 1936). Vzniká celá řada dodnes aktuálních alb (Explorations, Portrait in Jazz, Village Vanguard Sessions atd.). Setkání těchto tří muzikantů bylo další hvězdnou hodinou, u níž Evans hrál důležitou úlohu. V roce 1961 však LaFaro po autonehodě umírá. Podobně jako Evans významně posouval myšlení jazzových klavíristů do nové vývojové etapy, Scott LaFaro odsunul do historie basovou linku označovanou jako walking bass a založil svůj doprovod na rozvíjení melodie basové hry. A totéž lze říci o dodnes čile působícím Paulu Motianovi s jeho koncepcí melodického hraní na bicí soupravu. U basy se v triu poté střídají především Marc Israel, Gary Peacock, Monty Budwig, Ron Carter, Eddie Gomez, Marc Johnson, na bicí po Motianovi hráli například Jack De Johnette, Philly Joe Jones, Elvin Jones, Joe Hunt, Marty Morell či Joe La Barbera. S Evansovým triem nahrávali také různí sólisté, například saxofonisté Cannobal Adderley a Stan Getz, flétnista Herbie Man, kytarista Sam Brown, úspěšná byla i Evansova dua s kytaristou Jimem Hallem. Mimořádná introverze se projevila v sólovém hraní: Evans se sebou vedl playbackové dialogy na dva tři klavíry a patřil k průkopníkům hry na elektrický klavír Rhodes.
Vroucí teoretik
Bill Evans zemřel 15. 10. 1980 v New Yorku. Patřil k průkopníkům, jejichž pokrok nespočíval v rozrušování jazzové tradice, k čemuž ve stejné době dospíval free jazz. Jeho základní příspěvky k jazzovému vývoji jsou tři. Odsunutí dosavadního způsobu klavírní hry, vyrostlé na tradici boogie-woogie a swingu zmodernizovaného be bopem, jehož vrcholným představitelem byl Oscar Peterson, do historie. Prohloubení intelektuální stránky kompozice a hry na základě znalostí hudby modernistů evropské vážné hudby. A do třetice, ve hře svého tria zrovnoprávnil podíl bicích s basou s klavírem, což znamenalo úžasnou možnost souběžné improvizace v oblasti rytmu i melodie – právě zde, a v Russellově modalitě, nacházeli freejazzoví revolucionáři možnosti dalšího osvobozování od tradice západní hudby. Příspěvkem Evansovy duše a srdce pak byl sugestivní niterný výraz, s nímž zmodernizoval bopovou hru, včetně přednesu standardů, a udělal z něj mistra balad moderního jazzu. K jeho odkazu se hlásí nejen významní klavíristé včetně Keithe Jarretta, Chicka Corey, Herbie Hancocka, Geri Allenové, Richie Beiracha a Lynne Arriallové, ale i hráči na jiné nástroje, například kytarista Bill Frisell.
Autor je jazzový publicista, stálý přispěvatel kulturního měsíčníku UNI.