Gender, porno a umění

Odvážně vypadající výstava FIFTY – FIFTY vznikala za spolupráce Exhibit, o. s., a uměnovědného teoretického serveru obrazar.com. Občanské sdružení Exhibit, které působí teprve necelé dva roky, se snaží sdružovat a prezentovat současné umělce a studenty uměleckých škol. Pro výstavu bylo vybráno dvaadvacet autorů, věnujících se společnému tématu: inspiraci sexem a pornografií. Akce si z tohoto důvodu vysloužila označení: „nevhodná pro osoby mladší 18 let“.

Rovnost, volnost…

Výsledkem prvotní myšlenky byla přehlídka velmi různorodých děl, která se navzájem lišila formou, námětem, mírou lákavého erotična i otevřené vulgarity. Na jednom místě se tak vedle sebe sešly černobílé fotografie aktů, malby stylizovaných pánských přirození, erotické koláže nebo panenka Barbie jako domina. „Vzhledem k tomu, že se výstava jmenuje FIFTY – FIFTY, bylo hlavním smyslem především to, aby byla vyrovnána genderově,“ uvedla kurátorka Jana Kubátová. Projekt je součástí širšího cyklu akcí věnovaných právě tématu genderu a umění. Předcházela mu například výstava nazvaná Ikony všedního dne. Ta proběhla loni ve vysočanské galerii Trafo a soustředila se především na způsoby zobrazování lidského těla pomocí různých znaků a symbolů. Souběžně byly pořádány také přednášky, které měly zájemce seznámit s problematikou sociálně-kulturních rozdílů mezi muži a ženami.

Negalerijní prezentace

Šla jsem se na troufalou výstavu FIFTY – FIFTY podívat s jistou dávkou nedůvěry a předsudků. Obávala jsem se, zda nepůjde o pouhou snahu šokovat za každou cenu a upoutat na sebe mediální pozornost. Projekt pro mě byl ale nakonec příjemným překvapením. Výstavu zahájila vernisáž s velmi poutavým a originálním divadelním představením Spitfire Company, které do daného prostředí skvěle zapadlo. Jednalo se o „ženský divadelní improvizační punk“, zabývající se především otázkou vyrovnání se s vlastní sexualitou a celkovou rolí ve společnosti.

Industriální prostředí výstavní haly poskytlo organizátorům mnoho kreativních možností pro instalaci a stalo se tak základem jejího neformálního charakteru. Jednotlivé exponáty byly umístěny do skrytých zákoutí haly, do vyvýšených prostor nad schodištěm i na velký hák visící ze stropu. Celková koncepce se tak výrazně odlišuje od klasicky pojatých galerijních prezentací.

Výběrové řízení na autorskou účast

Projekt je pro české kulturní prostředí přínosem mimo jiné proto, že představuje obecně méně známé autory. Porušuje tak trend, který převládá v současné době, tedy uvádět jména stále stejných, momentálně uznávaných autorských „hvězd“. Často tak dochází ke zvýhodňování jedněch vůči jiným. Sdružení Exhibit vydalo veřejnou výzvu pro umělce, kteří by měli zájem se projektu zúčastnit. Až na několik málo výjimek, které dle mého názoru nepřinesly nic nového, se v Hale C nakonec sešla řada velmi kvalitních realizací.

Pohled na jednotlivé exponáty zde byl jistě silně subjektivní. Každý má v sobě předsudky či sympatie ke konkrétním tématům, jako jsou pornografie, skupinový sex, masturbace, prostituce ad., přičemž tyto své osobní postoje následně podvědomě projektuje skrze percepci do jednotlivých objektů. K některým exponátům mám přesto konkrétní výhrady. Například Plastové bohyně Jana Mária Valta jsou jen kýčovitou prací s grafickými filtry v základním počítačovém programu a koláže Zbyňka Havlína, které se sice snaží o vnitřní poselství – patrné z názvu „Měkký a tvrdý“ – jsou pouhým opakování starých, dříve mnohokrát prověřených motivů.

Jiná díla byla „hlubší“: například Let me a message Libora Svobody, série sedmi fotografií s názvy dnů v týdnu od Jany Štěpánové nebo perverzní objekt Daniela Pešty. Výrazné byly obrazy Anny Šlocarové, Samuela Pauča, Blanky Jakubčíkové, Janiny Jungmannové ad. Originálním doplňkem výstavy byla lízátka „Lollitop“, která u vstupu obdržel každý návštěvník. Jejich autorka Lenka Klimešová vyšla z fenoménu Lolitek, který zkombinovala s anglickým termínem lollipop a vytvořila tak šest tematických obalů (lízátka podle příchutí: čokoládové – černoška, vanilkové – Vietnamka, exotic – mulatka…).

Libido bez hranic

Kurátor výstavy Ladislav Zikmund shrnul poselství výstavní koncepce: „Cílem výstavy bylo vytvořit průnik tří fenoménů: pornografie, erotiky-sexuality a umění. Výsledkem je, že tyto tři sféry přesně vymezené hranice
vůbec nemají. V mnoha dílech zde můžete vidět, že se tyto hranice dosti stírají.“ Nakolik se podařilo hranice skutečně setřít, zůstává otázkou. Co se však autorům výstavy nedá upřít, je, že i přes poněkud laciné a prvoplánové téma se jim podařilo uspořádat vtipnou a nestandardní prezentaci.

Autorka studuje dějiny umění na MU v Brně.