Nad zánikem humanitních oborů

Situace humanitních oborů v České republice je v roce 2008 skutečně tragická a vážnější než kdykoliv předtím. Můžeme přitom definovat stále stejné důvody, popřípadě pak stále stejné recepty na jejich řešení. Minimální výše koeficientu ekonomické náročnosti [administrativně stanovené „náklady“ na studenta, podle nichž se přiděluje dotace; u lékařských programů 2,8, pro zubní lékařství či studium designu 3,5, pro filologické obory 1,2, pro filosofii či historii 1 – pozn. red.], pěstování mnoha „nerentabilních“ malých oborů, nízká podpora vědy v těchto oborech. Receptem by tedy mělo být navýšení koeficientu náročnosti, zvláštní zřetel k tzv. malým oborům a výraznější podpora humanitních věd. Jest to tedy úkol pro vládu této republiky, ministerstvo školství, Radu pro výzkum a vývoj. Známe důvody, známe recept, a zdánlivě se tedy řešení skrývá v jediném pojmu – peníze. Realita je však podle mého názoru poněkud složitější a ne vždy spojená pouze s finančními aspekty.

Není jistě možné zpochybnit naprosto tristní záležitost normativu na studenta [cca 34 000 Kč na hlavu na rok – pozn. red.] v kombinaci s koeficientem náročnosti. Pokud však nebude právě normativ na studenta, těžko budeme uvnitř stále stejného (zmenšujícího se) balíku „vytloukat“ finance na úkor jiných oborů – technických, lékařských, uměleckých. Problém je tedy v absolutním čísle, nikoliv v koeficientu samotném. V případě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze však v minulém akademickém roce navíc ještě došlo k tomu, že se poměrně velké procento přijatých studentů nakonec ke studiu nezapsalo; týkalo se to např. bohemistiky, sociologie, ale i dalších oborů. Tento pokles studentů také sehrál roli ve finančních mechanismech. Je otázkou, nakolik jsme v této záležitosti obětí obecného trendu, nebo je tento jev zpětnou reakcí na kvalitu naší práce.

Další oblastí jsou tzv. malé obory. Tímto pojmem nazývejme ty, u nichž je nutný individuální přístup pedagoga a není možné „masově“ vzdělávat dle požadavků mechanického navyšování studentů (patří sem většina oborů zabývajících se Dálným či Blízkým východem, slavistika, ale i mnohé další). Zde se bez speciálního přístupu z bludného kruhu nedostaneme. Speciálním přístupem míním získání externích prostředků – v našem případě z resortu vnitra [deník Právo přinesl informaci, že ministr vnitra Ivan Langer 8. října vládě navrhne, aby krachující obory příštích pět let jeho resort financoval částkou 53 milionů Kč. Pět milionů by měla fakulta dostat ještě letos pro zimní semestr – pozn. red.].

Utnuté hlavy

Navíc je zde aspekt, který možná tak docela nelze ztotožnit pouze s finanční krizí. V kontextu vývoje posledních několika desetiletí se může zdát, že chyba je také v nás. Je totiž otázkou, nakolik je chybějící střední generace, která je hlavním problémem v některých oborech, otázkou komunistické ideologizace humanitních oborů před rokem 1990, nakolik je důsledkem finančních podmínek za posledních dvacet let a nakolik jde o osobní odpovědnost některých pedagogů, kteří si nevychovali své nástupce a systematicky „utínali hlavy“ možným pokračovatelům. Bez odvahy zmínit a změnit také tento náš vnitřní problém budeme patrně stále jen marně bušit na brány ministerstva financí. Je ovšem nutné říci, že se Filozofická fakulta UK v Praze, na rozdíl od průběžně stále více macešského přístupu státu, snaží dle mého názoru tento generační dluh v posledních letech skutečně systematicky splácet a rozhodně se o tomto problému nedá říci, že by byl problémem klíčovým.

Hodnocení humanitní vědy

Otázka financování vědy je rovněž dvojsečná. Filozofická fakulta UK v Praze disponuje pěti výzkumnými záměry, které přinášejí do rozpočtu kolem 20 procent finančních zdrojů. Výzkumné záměry se ovšem od svého počátku v roce 2005 staly mnohem více nástrojem vykrývání finančního problému v oblasti dotací na studenta nežli nástrojem pro rozvoj vědy a výzkumu. I přesto nelze upřít fakultě na tomto poli mimořádnou výkonnost. Pohled státu na naši humanitní vědu byl také jedním z důvodů výrazného protestu děkanů filozofických fakult České republiky v loňském roce, a to v souvislosti s přípravou nového systému financování vědy. Mám za to, že se nám podařilo na tuto problematiku upřít pozornost, přičemž velký důraz jsme kladli na hodnocení monografií. Pokud rok 2011 přinese skutečně zásadní změnu v institucionálním financování vědy, nemělo by to pro nás znamenat primární ohrožení. Bez aktivního přístupu v procesu nastavování podmínek by ovšem tato teze nebyla možná. Zde je možné, při ohlédnutí za systémem normativu, najít další dávný dluh vůči nám samým. Ve chvíli někdejší tvorby koeficientů náročnosti se v devadesátých letech humanitním vědám nepodařilo příliš aktivně promluvit. Je přitom otázkou, jak by byly v danou chvíli úspěšné, a to i při co nejaktivnějším přístupu. I v oblasti výzkumu v humanitních vědách však není situace prosta potřeby sebezpytování – mám na mysli otázku po naší světovosti, resp. lokálnosti. Je zřejmé, že některé obory jsou důležité pro kultivaci společnosti, popřípadě se jejich charakter bezprostředně týká našeho území či kontextu středoevropského. U jiných je naopak nutný sebekritický pohled dovnitř, zda se skutečně dokážeme (např. kromě výstavní skříně české egyptologie) pohybovat v kontextu světové vědy.

Nucená masovost

Zažíváme bez přehánění jeden z nejtěžších roků v životě naší alma mater po roce 1990. Je to možná první rok, kdy se našich životů (mezd, podmínek pro práci) poprvé tak konkrétně dotýká finanční politika státu v oblasti rozvoje vysokých škol. Nejsme humanitní vědci, kteří jen pláčou nad nedostatkem financí. Jsme lidmi, kteří vidí zcela fatální chybu vlády naší republiky, jež se na jedné straně zaštiťuje prioritami vzdělání, a vzápětí vytváří podmínky, které jednoznačně znemožňují rozvoj. V našem případě dokonce jasně směřují k zániku. Jsme lidmi, kteří vidí upadající kvalitu studia, přicházející s „nucenou masovostí“, jež má zachránit naše holé přežití. Přitom jsme, na rozdíl od státní vysokoškolské politiky, stále schopni i sebekritického zamyšlení nad některými slabými stránkami nás samých. Možná „přežijeme“, ale bez zásadní změny v přístupu státu už to rozhodně nebudeme my, nezbude nic z podstaty univerzity, staneme se zmechanizovanou institucí na jakési povrchní vyučování davů studentů. Vyučování bez individuálního přístupu, nutně přizpůsobené průměrným, bez reálné možnosti intenzivně se věnovat těm nadaným. O pojmu „vzdělání“ bych v tomto případě již nehovořil.

Je pak jen otázkou času, kdy buď tiše uzamkneme dveře od některých seminářů, nebo naopak překonáme mnohdy až příliš akademický ostych před jasnou veřejnou akcí. Obávám se přitom, že skepse, nejistota a jisté těžko skrývané zoufalství z věcí budoucích již náš ostych zredukovalo na minimum.