Sedmé nebe střední třídy

Nový Dresenův film se odehrává ve fádním prostředí bytů a zahrad a je nasnímán ruční digitální kamerou ve stylu současného pozorovatelského realismu, který potlačuje expresivní filmové prostředky. Neokázalý je také jazyk, kterým spolu postavy komunikují. Nevěra hlavní hrdinky tu není záminkou pro spouštění hlubinných sond do spodních proudů mezilidských vztahů jako v Bergmanových dramatech. Dialogy postav i jejich činy naopak zvyšují emocionální dopad situace svou odzbrojující přímočarostí a jednoznačností. Síla Dresenova snímku spočívá především ve spojení prostoty a rafinovanosti. Naivní bezelstnost, se kterou hrdinka filmu Inge pokračuje ve své aféře se sedmdesátníkem Karlem, bohémská bezstarostnost jejího milence i radikální čin, k němuž Ingino chování dovede jejího zoufalého manžela Wernera v závěru filmu, jsou zřejmé, jasně vyjádřené a neobsahují žádné skryté motivy či příčiny.

Blízká průměrnost střední třídy

V rámci současného filmového realismu je přímočará jasnost Sedmého nebe nezvyklým úkazem. Prostota a úplnost děje se staví proti enigmatičnosti a zálibě ve výpustkách v současných německých realistických filmech, jako Svobodná vůle (2006) či Madony (2007), které se soustředí na nečitelné, psychicky narušené a uzavřené jedince. Hlavním poselstvím Sedmého nebe se zdá být prostě sdělované svědectví, zatímco Svobodná vůle či Madony skrze svou neúplnost a nedořečenost vyjadřují nemožnost takového svědectví.

Sedmé nebe nechává emocionálně působit především samotné vypjaté situace zakotvené v důvěrně známé každodennosti
a snímané s důslednou popisností, odmítající milosrdné střihy. Tím se blíží například tvorbě bratří Dardennů či rumunskému filmu Cristiana Mungia 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (2007). Tyto situace zde však nevycházejí z vyhrocených sociálních podmínek, ale spíše z nárazu středostavovské průměrnosti na bezprecedentně výstřední chování hrdinky. Svým zakotvením v prostředí střední třídy působí děj snímku na stejně situované diváky blízce, ale také všedněji. Snímek totiž střední třídu v žádném případě nekritizuje, pouze ji používá jako rámec pro tradiční příběh nevěry. Dílo tedy postrádá sociální exkluzivitu zmiňovaných realistických snímků, a proto se může zdát, že pouze precizně a přesvědčivě předkládá divákům situace, které jsou jim v nějakém ohledu povědomé či dokonce známé.

Erotika a nadhled

Proti zřetelnosti děje se v Sedmém nebi staví několik rafinovaně podvratných prvků, které prostý příběh nevěry obohacují o humorný nadhled. Jejich cílem není interpretace děje ani jeho zesměšňující kritika, ale spíše odlehčení dramatických událostí. Sexuální scény, zbytečně zdůrazňované kritikou i českým distributorem, jsou ve filmu asi jen tři a rozhodně netvoří jádro díla. Jejich účelem není předvést divákům, že fyzická láska kvete v každém věku, ale přesně pojmenovat problém, kolem něhož je děj vystavěn. Sexuální scénou celý snímek začíná a její ztvárnění olupuje zbytek děje o podstatnou část tragického patosu. Hrdinčin poklesek se totiž nezdá být tak závažný po pohledu na samotný akt nevěry, kdy sledujeme nevzhledná obnažená stařecká těla snímaná digitální kamerou, jejíž obraz ještě zdůrazňuje jejich surovou fyzičnost. Groteskní efekt úvodní scény se však bolestně ozývá v závěru snímku, kdy tragický patos triumfuje.

Podstatnější než sex je však pro Dresenův snímek jeho humor. Sedmé nebe obsahuje nečekané množství nadsázky, které zahrnuje lidové vtipy (Karlova anekdota o tom, jak souloží osmdesátníci), situační humor (scéna, kdy Inge vypráví Karlův vtip svému manželovi), ironii (hrdinka zpívá ve sboru důchodkyň lidové písně, jejichž texty ironicky komentují děj filmu) i absurdní komiku (stárnoucí manželský pár nachází uklidnění v cestování vlakem a sledování ubíhající krajiny). Humor je ve filmu nenápadnější než prvoplánově naturalistická gerontoerotika, ale daleko výrazněji vyšinuje snímek z roviny „běžného“ příběhu manželské nevěry.
Postavou, v níž se tragika i komika díla střetává nejsilněji, je Ingin manžel Werner. Snímek ho představuje jako bezmocnou figurku vězící ve stařeckých vrtoších, mezi které patří mimo jiné i poslouchání gramodesky s nahrávkami jedoucích vlaků. Werner je však zároveň trpící obětí Inginy nevěry a nakonec se stává soudcem jejího chování. Jeho čin je v závěru filmu jedinou morální autoritou, jíž lze poměřovat postoje ostatních hrdinů.

Dresenovo drama tedy rozhodně není výtvorem festivalové komerce, snažícím se získat body na (relativně) atraktivním a skandálním motivu stařeckého sexu. Ústředním tématem díla je nevěra. Věk hrdinů pouze mění parametry emocí a vzájemných vztahů postav. Stáří hrdinů vážnost nevěry zlehčuje (Inge svůj zálet chápe jako nevinnou snahu ještě si něco užít v čase, který zbývá) a zároveň vyhrocuje (Werner chování své ženy vezme jako zradu a nůž vražený do zad jejich třicetiletého vztahu). Výsledkem je maximálně citlivá studie lidských emocí v situaci, která zůstává zakotvena ve „středostavovské“ všednosti, avšak v tomto rámci je vyostřena na nejvyšší míru.

Autor přispívá na web o asijském filmu rejze.cz.