Kdo je to vlastně vagabund?

Pavel Himl patří bezesporu k nejnadanějším a nejoriginálnějším historikům mladé generace a jeho zájem se dlouho vytrvale soustřeďoval především na pochopení myšlení a jednání prostých venkovanů barokní doby, těchto „malých lidí“. Ve stopách evropských kulturních historiků, kteří jej bezpochyby nejvíce ovlivnili, jako například Carlo Ginzburg, Nathalie Zemon-Davisová či Richard van Dülmen, se snažil především o zachycení aktérského „pohledu zdola“, o dešifrování smyslu lidského chování nikoli ve vztahu k tomu, co se v dějinné retrospektivě jeví nebo jevilo jako „progresivní“ a „úspěšné“, ale k tomu, jak toto jednání interpretovali sami doboví aktéři – včetně těch nejprostších, stojících na opačném pólu než dobová mocenská a intelektuální elita.

Již jeho první kniha, která zatím vyšla jen v německém originále (“Die armben Leüte“ und die Macht. Die Untertanen der südböhmischen Herrschaft Český Krumlov/Krumau im Spannungsfeld zwischen Gemeinde, Obrigkeit und Kirche, 2003) se zabývá konflikty mezi vrchností a poddanými na českokrumlovském panství v 18. století, tedy v samém závěru klasické preindustriální éry, a vychází právě z tohoto způsobu tázání.

V Himlově nové knize Zrození vagabunda se však výchozí perspektiva vlastně obrací; kromě několika desítek „malých lidí“, kteří se tu hemží v mnoha propletených příbězích, si v autorově zorném úhlu vydobyl jedno z centrálních míst stát – modernizující se novověký stát s novými mechanismy kontroly a evidence a s novým vztahem k vlastním poddaným. Pokud bychom měli téma Himlovy knihy zobecnit, mohli bychom snad říci, že si autor zvolil příklad tuláků, neusedlých lidí bez přináležitosti k vrchnosti, kteří se vzpírají autoritě a kontrole a tím se svým způsobem ocitají i mimo samotný proces modernizace. A tito lidé na okraji tu Himlovi slouží jako měřítko limitů raně novověké disciplinace: jak se centralizující, absolutistický stát 17. a 18. století snažil o kontrolu a evidenci těchto „neusedlých“ – a jaké byly možnosti i meze těchto snah?

Hranice, cizinec a domov

Přesto zůstávají autorův pohled a způsob tázání stále v podstatě „antropologické“: Himl se zamýšlí nad základními kategoriemi, které provázejí člověka ve společnosti jako nadčasové, neměnné danosti, a snaží se zachytit je právě v jejich „jinakosti“, specifičnosti v kontextu raně novověké kultury. Co je to hranice? Co je to cizina, cizinec? Co je to domov?

Jak byla hranice vytyčována, jak byla vymezována institucionálně, jak byla vnímána subjektivně? Kdo je to vlastně vagabund, kdo je cizinec? Kdo jej takovým pojmenovává a jakým způsobem se naopak on sám snaží takové nálepky zbavit? Jaké strategie volí, aby nebyl za vagabunda-cizince považován? Jak se vůbec utvářela institucionalizace „domova“ a „podda nství“? Jak fungovaly vrchnostenské vazby, „poddanský svazek“ mezi neurozeným jednotlivcem a „společností“, zejména tou, která pro raně novověkého člověka byla nejbezprostřednější, ať už ji představovalo město, panství, země – nebo, na nejvyšší úrovni, stát?

Cejch byl jeden z nejstarších identifikačních prostředků určující, která země danou osobu vypověděla, po – přes seznamy a registry osob, později pak tuto funkci plnily pasy, glejty a průvodní listy – které mívaly různou podobu a měnily se i v souvislosti s rozvojem cestování; kontrola pasů měla sloužit k ochraně proti přílivu cizinců – zejména tuláků a žebráků, ale i proti epidemiím.

Odpor k cizincům souvisel s obavami z ekonomické konkurence, náboženským napětím či strachem z neznámého obecně; někdy šlo o vymezení spíše stavovské, ne náboženské – i u žebráků rozdělení na místní, hodné podpory, a cizí, kteří měli být vyhnáni, „vybyti“.

Raně novověká společnost znala různé typy hranic – ty oddělovaly nejen státy, ale také vlastnictví (polí, majetku, lesů), přináležitost ke konkrétní vrchnosti a také povinnosti vůči ní. Tyto vnitřní hranice byly často takřka stejně důležité jako hranice zemské. Hranice měly často charakter přirozený, tvořily je řeky, cesty či horské vrcholy, nebo byly vyznačovány uměle – kamennými mezníky či sloupy, které nesly vytesaný znak země (císařský orel pro habsburskou monarchii), případně kříž; někdy se vyskytovalo i číslování role „obhlídek“, jichž se účastnili příslušníci vrchnosti a zástupci zemských úřadů – a později též geometři; důležitá role připadala starším osobám, pamětníkům, kteří svědčili, vykazovali o neměnnosti hranice přetrvávající generace a pomáhali tak udržovat hraniční status quo. Role těchto osobních svědectví byla důležitá zejména při hraničních sporech; byla však obecně nezanedbatelná v předmoderní společnosti, která nedisponovala mapami ani plány.

Limity poznání

Své analýzy a úvahy obecnějšího, abstraktnějšího rázu ilustruje Himl na několika desítkách konkrétních, živě podaných příběhů.

Autor nás poměrně často nechává nahlédnout do své kuchyně, do nejednoznačnosti interpretací, do svých pochybností, které jsou o to cennější, že nezbytně provázejí práci každého historika a historičky a poukazují na limity našeho poznání historických společností. I proto již v úvodní kapitole věnuje poměrně rozsáhlé teoretické úvahy o statusu a povaze historického vyprávění.

Knize lze však možná vytknout jistou nesystematičnost – některé příklady i úvahy působí nedotaženě a čtenář či čtenářka občas marně čekají na jakési „rozuzlení“, které nepřijde. Ti nebo ty, kteří nejsou hlouběji obeznámeni s problematikou raného novověku, mohou mít pocit určité roztříštěnosti a navíc nabýt z období 16.–18. století dojmu víceméně „kompaktní“ epochy bez větší dynamiky. Také ti, kteří by studovanou problematiku chtěli lépe pochopit, mohou někdy postrádat logičtější a konzistentnější výstavbu, která by umožnila jasnější pochopení státních strategií vůči neusedlému obyvatelstvu. (Naskýtá se například otázka, proč poslední dvě kapitoly, věnované obecněji problematice cizinců, pasů, vztahu ke státu apod., nejsou spíše na začátku.)

V každém případě však Pavel Himl vede čtenáře či čtenářky v poměrně spletité síti raně novověkých nařízení s nenásilnou lehkostí a představuje se nám i jako vynikající stylista se smyslem pro vyprávění stejně jako pro esejistiku.

Autorka je historička.