Skutečnost, že většina lidí váhá nebo přímo odmítá souhlasit s vládním projektem na vytvoření americké vojenské základny v Brdech, byla v minulých dnech nově, ale nešťastně vysvětlována.
Zpráva Bezpečnostní informační služby o zvýšené činnosti ruských zpravodajských služeb obsahuje i tvrzení, že byly zaznamenány snahy ovlivnit naši veřejnost, politiky a média, aby americký radar odmítali. Příčinu neobliby radaru mezi veřejností tedy nehledejme ve zdravém občanském instinktu, ale v podkopné činnosti, inspirované nebo přinejmenším podporované ruskými velmocenskými zájmy. Tolik text zveřejněný jako nezávislé a odborné stanovisko české kontrarozvědky.
Námitka, zda skutečným úmyslem kusé informace o zprávě BIS nebyla snaha předhodit médiím lákavou kost, která před volbami odvede pozornost od jiných, nepříjemných otázek, vyvolala ctnostné pohoršení: Není snad civilní rozvědka na vládě nezávislá?
Nic nehorázného na takovém podezření není, stačí mít dobrou paměť. Když se v roce 1992 v USA schylovalo k prezidentským volbám, v nichž spolu soupeřili Georg Bush starší a Bill Clinton, v republikánském štábu podrobně rozebírali životopis demokratického kandidáta a zjistili, že byl v lednu 1970 v Praze. O údaje, co v Praze dělal a s kým se tam stýkal, požádali naši BIS, která jim v rozporu se svým posláním ochotně vyhověla. A nejen to. Odkud asi pocházely zprávy českého bulvárního tisku referující o „tajemném pražském pobytu“ a označující Billa Clintona za kryptokomunistu?
K této epizodě se vrátila ve svých Vzpomínkách, vydaných před několika týdny, Marie Švermová. Její vnuk Jan, po srpnu 1968 uklizený jako stipendista do Oxfordu, se tam skamarádil s Američanem Billem, který se zajímal o dění za železnou oponou. Na konci jednoho semestru se Bill vypravil do Moskvy a cestou nazpět chtěl navštívit i dějství nedávného Pražského jara. „Můžeš bydlet u nás,“ řekl mu Jan, a tak student, který se po třiadvaceti letech stane americkým prezidentem, zazvonil u babičky svého oxfordského přítele. Marie Švermová, vyloučená ze strany i s veškerým svým příbuzenstvem, chodila s Billem po pražských památkách a vyprávěla, co naše země v nedávné době zažila. Když v roce 1993 Clinton podruhé navštívil Prahu, řekl v rozhovoru pro tisk, že nejradostnějším setkáním jeho krátké návštěvy byla hodina, kterou strávil s babičkou svého přítele.
Omluvila se snad BIS za službu, kterou poskytla tehdy neúspěšnému prezidentskému kandidátovi, nebo za únik podkladů k domácí špinavé kampani? Kdepak, nikdo nebyl zproštěn mlčenlivosti.
Tuto ostudu BIS z počátků Klausovy vlády bychom mohli nechat zarůst travou, nebýt nových, výraznějších příznaků lokajské úslužnosti, připomínajících recidivu staré, nikoli však dávné doby. Desítky, snad stovky knižních titulů – překladů z pokleslé tvorby sovětského socialistického realismu nahradila v knihovnách pokleslá americká produkce určená k masovému konzumu. O filmové a televizní produkci radši nebudeme mluvit. Z někdejší snahy patolízalů zaplevelit český jazyk rusismy jsme se celkem úspěšně vyléčili, kdy se však vrátíme také k obnově české řeči v tisku i v názvech firem, usilujících takto o světovost?
Těžko z tohoto úpadku vinit vládu nebo pouze vládu. Jisté ovšem je, že bezvýhradný respekt, obdiv a nápodoba současných Spojených států z jejího počínání přímo čiší. Snaha přenést do našeho kousku Evropy sporné vymoženosti amerického neoliberalismu, ochota akceptovat každý krok její vlády napovídají, že někdejší Moskvu ve funkci pražské Mekky nahradil Washington. Ostatně reprezentanti dnešní vládnoucí strany dávají čas od času najevo, že spojenectví s USA je pro ně významnější a cennější než partnerství v Evropské unii a v NATO. Jak hluboce prožitá je tato výměna někdejšího patrona za nového, naznačila ministryně obrany Parkanová, když hodlala uvítat prezidenta Bushe antikvárním, ale čerstvě přeonačeným pajánem na sovětského hrdinu.
Nemá pravdu ani Václav Havel, vysvětlující odpor vůči radaru naší přikrčeností a nevděkem. Ne že by toho nebylo, kam se však poděla Havlova víra v československou veřejnost jako v podivuhodné zvíře, které si posléze nenechá dělat na hlavu? Kdyby bylo hodnověrně doložené, že Spojené státy na ochranu před možnou agresí potřebují radar na našem území, bylo by naší morální povinností jim tuto možnost poskytnout. I za cenu jistého rizika. Ovšem vojenské zařízení, které má nahlížet přes plot k sousedům, základna, o níž se stále častěji hovoří jako o budoucí obraně proti Rusku, Číně a dalším, vyvolává pochybnosti a přirozenou odmítavou reakci.
Přátelství a spojenectví s USA je v naší historii nezpochybnitelnou vymožeností. V této zemi se zrodilo a dozajista stále rodí množství hodnot, z nichž máme užitek my i celý svět. Skutečné přátelství ale neznamená jít ruku v ruce stejnou cestou, pokud vede do končin neznámých a nebezpečných pro jedny i druhé. Ve schopnosti oddělit se a dát najevo nesouhlas je rozdíl mezi spojenectvím a vazalstvím.
Autor je historik.