4+4 dny v pohybu sice letos zamířily do konvenčních prostorů, přehlídka však nepřestala prozkoumávat mezní případy jednotlivých druhů umění.
Festival 4+4 dny v pohybu je spojený s objevováním netradičních prostor pro divadlo a tanec. Letošní ročník zakotvil v konvenčnějších prostorech – Divadle Archa, Ponec, La Fabrika a v holešovické hale s kukátkovým uspořádáním hlediště a jeviště. Ohledávání hranic však zůstal věrný, stejně jako produkcím, které se vzpírají zjednodušujícím kategorizacím. Z různorodého programu vystoupily tři nejvzrušivější body: vykročení k výtvarnému umění, k filmu a k ideji, respektive k tematizování samotné tvorby.
Tanec, nebo výtvarno?
V rámci festivalu uvedla skupina TOW premiéru Teorie. Jak soubor zúročil své několikaleté experimentování s laserem? Především nastolil otázku, kde končí tanec a začíná výtvarné umění. Dominantním prvkem na jevišti totiž už není tanečnice nebo tanečník, tedy živé lidské tělo tady a teď, ale právě technicistní světelné laserové obrazy. Ty na jevišti budují architekturu pro tanec, světelné prostory – rudou hladinu vykouzlenou světlem a kouřem, zelený tunel rozevřený až do publika, vibrující světelnou kouli nebo klec... TOW malují scénické obrazy, z jejichž světelně-barevného řádu nevybočují ani pohybující se těla. Krvavě nasvícený muž se vzpíná na vozíku jako na zapnutém elektrickém křesle, což vnímáme po výtvarné stránce stejně jako na plátno promítnutou operaci oka nebo tělo v bílém trikotu zavěšené hlavou dolů a otáčející se kolem své osy ve světelné kleci. Ze tmy se vynoří tančící bílý homunkulus bez obličeje v nervně proměnlivém světle. Pak zase dvě těla jako červi či ještěři opatrně se pohybující po baletizolu pokresleném linkami, které skládají dohromady stěny jakéhosi krystalu.
V pozadí jistě existuje filosofující koncept spojený z teorie černých děr, osobnosti Stephena Hawkinga, chuti zbavit se těla i lákavé myšlenky, že black-box je nekonečno. Ideje však nejsou zas tak podstatné, nakonec ani čitelné, a ustupují chuti vtáhnout diváka do světelného světa. TOW se velmi vymyká všemu, co v oblasti tance v Česku vzniká, a to především důsledným experimentováním s laserem i velmi důsledně estetizovaným pohybovým projevem, který se beze zbytku podřizuje technice.
Od divadla k filmu
Mladinsko Theatre ze Slovinska kombinuje v inscenaci Fragile (viz A2 č. 19/2008) loutkové postupy s filmem natáčeným a promítaným v reálném čase. Příběhy uprchlíků z bývalé Jugoslávie v Londýně se z jevištní reality – studia – přenášejí na filmové plátno a mísí s kulisami loutkového divadélka. S tímto principem ale divadlo vystačí chvíli a pak už spíše nudí, nehledě na to, že podobné příběhy už jsou přes svoji drastičnost dokola převyprávěné až k banalitě. Paradoxně mnohem živěji působí filmový časosběrný dokument Bonanza belgických Berlin. Ti naopak film posouvají k divadlu. Až divadelně manipulují s realitou, ze skutečných osob vytvářejí charaktery v komické a absurdní hře, jejímž prostřednictvím mikroskopicky zkoumají svět malé vesnice. Se všemi nešvary, nepochopeními, láskami, zoufalstvím i bláznovstvím velkého světa.
Myslím, tedy jsem
Ivana Müllerová a mezinárodní skupina neokonceptuálních umělců Lisa vytváří v inscenaci While We Were Holding It Together živé obrazy. V pózách pak umělci promlouvají o svých představách (I imagine...) a vyzývají tak publikum, aby si představovalo s nimi. Skutečné dění na jevišti je vlastně jen zlomkem toho, jak vypadá představení v hlavách diváků. Do hry je tak vtažen i princip meditace nebo autogenního tréninku. Domýšlením a představováním si vzniká dílo, které je vnitřně v napětí (co vidíme, kontrastuje s tím, co slyšíme), a proto velmi vtipné – třeba když strnule stojící muž vypráví o bouřlivé erekci. Jde také o princip vzniku jedinečné inscenace nebo choreografie, které v podstatě nejsou ničím jiným než zhmotňováním, materializací idejí a myšlenek. Müllerová jako by tento proces jen utnula v polovině a zbytek práce „hodila“ na diváky.
Maja Delak se svými tanečnicemi v mnohovýznamových Expensive Darlings tematizuje situaci tanečnice ve Slovinsku. Postavení současného slovinského tance porovnává s pozicí ženy v patriarchální společnosti. Společensko-kritický osten je gesto, které se odráží v promluvách na jevišti, v nahotě tanečnic, v tanečním tempu až k umdlení rychlém či ve voyeurských videokamerách, které špiclují tanečnice a jejich černobílé obrazy přenášejí na televizní obrazovky otočené k divákům.
Možná jako významně povytažené obočí. Festival by si totiž zasloužil širší divácký ohlas, protože neúnavně nahlodává zažité představy o tom, co je divadlo a tanec i kde končí či začínají jednotlivé druhy umění. Konzervativci by dokonce 4+4 dny v pohybu měli mít na předpis.
Autorka je divadelní kritička.