Dneska se cítím trochu jak Hans Castorp

Elias Rukla si vzpomněl, že po přečtení Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí byl zklamán. Ne knihou, ta byla výborná, mistrovské dílo, ale názvem. Jmenuje se špatně. Nepojednává o nesnesitelné lehkosti bytí, ale o něčem zcela jiném. Protože nesnesitelná lehkost bytí nepředstavuje žádnou existenciální otázku lidského života, ale jeho sociální rozměr, pro určitou společenskou vrstvu v západním světě druhé poloviny dvacátého století. Nesnesitelná lehkost bytí se v posledních dvaceti letech našeho století úzce dotýká přemýšlejících a vzdělaných jedinců na Fagerborgské střední škole v norském hlavním městě. A zbavuje člověka schopnosti něco říct. Někomu. Mluvit. Diskuse se zadrhla. Ve společenské vrstvě, v níž se nacházel například Elias Rukla, spolu lidé už nemluvili. Bavili se jen krátce a povrchně. Skoro jeden nad druhým krčili rameny. Možná i jeden na druhého, v jakémsi ironickém souznění. Protože veřejný prostor, který je předpokladem diskuse, je obsazený. Odehrává se v něm něco jiného, jak se říká. Když člověk stojí mimo tento veřejný prostor a konstatuje o něm, že je obsazený, působí „uměle“. S „nepřirozeným“ údivem nezbývá než konstatovat, že veřejný prostor už není. Už není, už není. Už není, a proto vzdělaný středoškolský profesor jako například Elias Rukla najednou uslyšel sám sebe, jak pronáší: No tomu nemůžu vůbec věřit, že by Kaci Kullman Five měla cukrovku. To by mě zajímalo, jak se s tím vyrovná, když je ve vysoké politice? Proč to řekl? Nahlas, ve sborovně, aby to všichni kolegové slyšeli. Spadla jim samým údivem čelist? Ne, nespadla. Naopak výmluvně přikyvovali. To by je taky zajímalo. Jestli to Kaci Kullman Five zvládne. Když je ve vysoké politice. A teď má cukrovku. To určitě není jen tak. Jak zoufale někdy Elias Rukla toužil s někým si promluvit! Jak toužil po tom, aby to všechno někdo prolomil a něco řekl, když už nic jiného, tak aby se alespoň letmo zmínil o tom, že život může nabízet i něco jiného. Přímo pásl po někom, kdo na to upozorní, alespoň nějakou šifrou, třeba kdyby někdo během jedné z těchto stručných rychlých konverzací ve sborovně vztyčil ukazováček, namířil ho k nebi a naznačil tak, že v naší části světa existuje dlouhá náboženská tradice založená na křesťanství a že lidé proto často ukazují k nebi, neboť tam dle tradice dlí Bůh, andělé a také všichni svatí, to kdyby někdo udělal, Elias Rukla by mu padl kolem krku, bez ohledu na to, do jaké míry by takto vztyčený ukazováček působil ironicky, ať z pohledu vykonavatele gesta či z pohledu ostatních. Elias Rukla by to vnímal jako velmi závažné gesto, ačkoliv v daném okamžiku by jej obestřel konvenční jazyk ironie. Byl skutečně vyhladovělý a cítil, že se mu přehřívá mozek, jako by trpěl duševním zánětem mozkových blan, jenž může každým okamžikem prasknout, a že se nedal považovat za člověka naprosto vypočitatelného, jako by čekal nějaký záchvat, jako by čekal mohutný a osvobozující nával zvracení, už se nezadržitelně blíží, už je na spadnutí, ale ne a ne se dostavit. Hledal u svých kolegů cosi, co by vyjadřovalo ono něco jiného, co by umožnilo intimnější kontakt, se zvětšovacím sklem v ruce zkoumal každé slovo, které pronesli, snažil se přitom chápat všechno v nejlepším slova smyslu, a jakmile možná kryptické vyjádření zaznělo, přispěchat mluvčímu na pomoc, dát mu najevo vděk a také se pustit do řeči, zprvu zřejmě zastřeným hlasem, předpokládal. A jednou se to přihodilo. Z ničeho nic se to přihodilo. Těsně před zvoněním na první hodinu vešel do sborovny jeden kolega a pravil: Dneska se cítím trochu jak Hans Castorp, neměl jsem vůbec vylézat z postele. V Eliasu Ruklovi hrklo. Slyšel dobře? Zaznělo tu jméno Hanse Castorpa, jen tak nezávazně, úplně mimochodem? Hans Castorp, hlavní postava románu Thomase Manna Kouzelný vrch, se jako přirovnání objevil v promluvě učitele na Fagerborgské střední škole, a ne učitele němčiny, leč dokonce učitele matematiky! Ano, přesně tak, a Elias Rukla prožíval zářný okamžik. Zde je třeba podotknout, že se nestalo poprvé, aby některý z kolegů na Fagerborgské střední škole uvedl jméno spisovatele či literární postavy. Samozřejmě že zaznívala jména Ibsen, Duun, Kielland atd., avšak v pedagogických souvislostech, jako otázky spjaté s výukou. Anebo šel někdo na Ibsena do Národního divadla a pak logicky Ibsenovo jméno přišlo na přetřes, a leckdy také hlavní postavy dramatu a jména herců, již se daných rolí zhostili. V tom případě se však jednalo spíše o jakýsi rituál, některý kolega strávil parádní večer v divadle a zmínil se o tom ve sborovně, jiný kolega třeba totéž představení zhlédl o pár dní dříve, a tak se o tom také zmínil, a pak se případně ozvaly hlasy vyjadřující jistý stupeň nesouhlasu s tím, jak přesvědčivě se té a té herečce podařilo ztvárnit postavu Heddy Gablerové či slečny Wangelové. Stručné repliky pronášeli stejně, jako když se rozbírá, do jaké míry jsou vousy Jahna Otto Johansena v televizních Událostech ze zahraničí rušivým elementem, nebo zda styl, jímž Dan Børge Akerøs uvádí svůj pořad, je původní, anebo jestli je výsledkem minuciózní observace cizích vzorů, především ze Spojených států, anebo se inspiroval v Anglii. Avšak v případě věty matematikáře – Dneska se cítím trochu jak Hans Castorp – to bylo něco jiného. Byla to naivní a zcela přirozená replika, kterou kolega jen tak mimochodem vypustil z úst, aniž o tom nějak dlouze přemýšlel. Žádná hlubokomyslnost, zkrátka učitel matematiky se cítil nachlazený, a tak zvažoval, jestli by neměl zůstat doma a ležet v posteli, anebo jestli má i přesto jít do školy, protože je vlastně jen trochu unavený, opravdu nemocný není, a chtěl kolegům sdělit, že není úplně ve své kůži, a jak to chtěl kolegům sdělit, tak ho napadlo, že jeho momentální stav nápadně připomíná stav, v němž se po celou dobu nachází Hans Castorp v Kouzelném vrchu, na nějakých osmi, devíti stech stranách, a tak to řekl, jako přirovnání, jímž chtěl objasnit svůj stav, ne aby vzbudil soucit, ale aby stav vystihl co nejpřesněji, pomocí všeobecně známého přirovnání, které mu slina přinesla na jazyk: Dneska se cítím trochu jak Hans Castorp, neměl jsem vůbec vylézat z postele, možná proto, že měl zrovna rozečtený Kouzelný vrch, možná také proto, že když se probudil a měl zvýšenou teplotu, napadlo ho, že dnes zůstane doma, v posteli a bude pokračovat v četbě Kouzelného vrchu, ale pak si to rozmyslel, a aby to všechno uvedl na pravou míru, prohlásil: Dneska se cítím trochu jak Hans Castorp, neměl jsem vůbec vylézat z postele, a ledva to dořekl, jeden kolegů, více než padesátiletý učitel norštiny a dějepisu Elias Rukla, se zatetelil radostí. Ano, prohnal se jím záchvěv radosti. Někdo jiný, dokonce kolega z učitelského sboru, uvedl jméno fiktivní románové postavy Hanse Castorpa jako zcela samozřejmou paralelu ke svému momentálnímu rozpoložení! Elias Rukla měl školní den hodný pozoru. Radoval se z toho celý den, když stál za katedrou a učil, když pak s kolegy vysedával ve sborovně a nenápadně pokukoval po kolegovi, jenž to řekl. Seděl za katedrou a jako vždy ospale vyučoval, běžná monotónní hodina, během níž se mu nepodařilo vymanit se z rutinního výkladu národní literatury, ale v hloubi duše si prozpěvoval, pořád dokolečka: Dneska se cítím trochu jak Hans Castorp, dneska se cítím trochu jak Hans Castorp, a ze samé radosti si položil ruku na čelo, aby se přesvědčil, jestli na něm náhodou neucítí studený pot, jenž by mohl být nepochybným náznakem toho, že má dnes horečku. Ještě dlouho poté se Elias Rukla o tohoto kolegu zajímal. Rád by se s ním býval blíže poznal. (…) Ale to se mu nedařilo, nevyloudil ze sebe nic, co by se mohlo stát základem bližšího vzájemného poznání, a ani z chování matematikáře se nedalo vyčíst nic, co by nasvědčovalo zájmu blíže se poznat s Eliasem Ruklou (…). Čekat ale nepřestával. Že kolega pronese něco, z čeho se Elias Rukla zatetelí radostí, a zapotí, jako při mírné horečce, seděl a na půl ucha poslouchal, ale když ve sborovně je pořád takový hluk, zvlášť o velké přestávce, že je zpravidla zhola nemožné slyšet, co si kdo vykládá u jiného stolu, zvlášť když se člověk moc nesnaží a jen tak vcelku nestřeženě číhá pro případ, že se něco stane, ačkoliv pravděpodobnost toho, že se to stane, je nízká. Jak zoufale toužil po tom si s někým promluvit! I večer, když vysedával doma v obývacím pokoji v ulici Jacoba Aalla, popíjel pivo a akvavit, přemýšlel si o svých věcech, jen co se pro tento večer Eva uložila ke spánku. Přemýšlel o svých věcech a hodně četl. Historickou literaturu a romány. Nejraději měl romány z dvacátých let 20. století, to pro něj byl pojem. Marcel Proust, Franz Kafka, Herman Broch, Thomas Mann, Musil, ty četl ze všeho nejradši, to pro něj byli spisovatelé dvacátých let 20. století. A také James Joyce, rád ho neměl, ale počítal ho mezi spisovatele dvacátých let 20. století, protože tak bylo možné postřehnout hlavní proudy evropského románu dvacátého století. Přísně vzato ze spisovatelů, které řadil mezi spisovatele dvacátých let 20. století, jich opravdovými spisovateli dvacátých let 20. století bylo jen málo, každopádně bez zásadních výhrad. (…) Proč ho tak fascinují romány dvacátých let 20. století, Elias Rukla nevěděl, nepoznával se v nich, kdyby to snad někoho napadlo, ale líbil se mu jejich styl a nálada, jakkoliv byli spisovatelé dvacátých let 20. století vnitřně různorodí, ať už stylem či náladou. Všude v nich nacházel otřesy lidské mysli, zapříčiněné velkou evropskou válkou a znovu objevené ve vlastní mysli osmdesát let poté. Jeho vlast hrála ve válce, jako země neutrální, zcela marginální úlohu, alespoň co se týče zákopů ve Flandrech, avšak i přesto v hloubi duše patří do míst, kde se tyto otřesy stále ještě ozývají, ale nad tím by se měli zamýšlet i ostatní, nejen on, uvažoval Elias Rukla, že dvacátá léta 20. století existují už před svou příčinou, před válkou v letech 1914–1918, a že tehdejší otřesy stále chová v mysli, ač pro to nejsou žádné historické důvody, pomyslel si Elias Rukla a na okamžik se zarazil. Možná bych mezi spisovatele dvacátých let 20. století měl zařadit i Kunderu, zatím jsem to zavrhoval, protože se do jeho díla hodně promítá jiná poválečná doba, východní Evropa po roce 1945, a ne válka v letech 1914–1918, ale podle toho, co teď říkám, by to nemělo být na překážku, kdyby vzal za příklad čtenáře sebe, a to se jistě může, tak Kundera, přeneseně, výborně zapadne mezi spisovatele dvacátých let, a protože si ho nesmírně vážím, no ano, vážím si ho, zamyslel se Elias Rukla, tak je Kundera spisovatel dvacátých let 20. století. Ale ze starých spisovatelů dvacátých let postupem času našel největší zalíbení v Thomasi Mannovi. Nejdřív to byl Kafka, pak Marcel Proust, ale poslední dobou lpěl čím dál více na Thomasi Mannovi. Protože choval pozoruhodnou představu, že jenom Thomas Mann by dokázal napsal román o něm, o Eliasi Ruklovi, že by jeho příběh uměl sepsat bez sebelítosti, bez hořekování, s neobvyklou ironií, na hony vzdálenou ironii, která je dnes v módě, s mannovskou ironií, jež neslouží na obranu před skutečností, ale která diskrétně upozorňuje na to, že podrženo, sečteno, a tak se věci zkrátka mají, je i tento osud (jenž v našem případě nese jméno Elias Rukla) vcelku podružný, ale je to každopádně lidský osud a je třeba jej jako takový studovat, přinejmenším ho studovat lze. To je vlastně výkon sám o sobě, když se někdo kvalifikuje k tomu, aby se stal ústřední postavou románu, a jakým právem se domnívám, že mě lze považovat za ústřední postavu románu, natož románu Thomase Manna, zamyslel se Elias Rukla a skoro sám nad sebou kroutil hlavou. Thomase Manna by moje duše nezajímala, nebo spíše temnota mé duše, když už jsme u toho, proč by pro pána krále měl jevit zájem o mou duši? Dokážu si ale představit, že by možná s chutí popisoval má putování po obývacím pokoji tady v bytě v ulici Jacoba Aalla, zkrátka dnes večer chodím sem tam a rmoutím se nad tím, že jako člen společnosti už nemám co říct, uvažoval Elias Rukla. Thomas Mann by vlastně asi jako jediný spisovatel dvacátých let 20. století nějakým způsobem zvažoval nabídku Eliase Rukly, aby ho ztvárnil jako románovou postavu. Živě si dokázal představit, jak se k němu dostaví na konkurs pro uchazeče o románové ztvárnění a jak si ho prohlížejí spisovatelé dvacátých let 20. století. Viděl před očima, jak ho jeden po druhém s poděkováním odmítají, jak Marcel Proust sotva pozvedne oční víčko a už vrhne krátký, výmluvný, ironický pohled na své kolegy a nato se Eliasu Ruklovi v uších rozezvoní Célinův neotesaný smích (ano, Céline je také spisovatel dvacátých let 20. století, i když Cestu do hlubin noci napsal až v letech třicátých). Jediný Thomas Mann by celou nešťastnou záležitost s konkursem na románovou postavu vzal vážně. Pohlédl by na Eliase Ruklu a požádal by ho, aby několika slovy vysvětlil, proč se domnívá, že zrovna jeho osud je vhodným námětem k románu, ať už by v něm vystupoval jako hlavní postava či postava vedlejší, ano, protože když má někdo ambici stát se ústřední románovou postavou, musí mu bezpodmínečně být zřejmé, že může představovat také vhodnou vedlejší postavu, to je základním předpokladem toho, aby vůbec o jeho osud mohl nějaký spisovatel alespoň letmo projevit zájem, představoval si, že by Thomas Mann pravil. Jakmile by Elias Rukla vyložil svůj život, což by, bez ohledu na to, jestli bych se zakoktával, nebo ne, bylo vmžiku odbyto, pomyslel si, Thomas Mann by na něho odměřeně, leč přátelsky pohlédl, uvažoval Elias, a pravil by: Inu, slíbit vám nic nemohu, do svých plánů, kam až oko dohlédne, vás a váš život rozhodně zařadit nelze, avšak je možné, že posléze nastane situace jiná, a třeba se k celé záležitosti vrátíme. Nic neslibuji, spíše naopak, ale mělo by to pro vás být dostatečným příslibem k tomu, abyste neztrácel odvahu a na způsobu, jakým vedete život, nic neměnil, ačkoliv vám nebude dopřáno, abyste jako postava pronikl do některého z mých románů. Ano, takhle Elias Rukla po večerech fantazíroval, trochu nesměle, o vlastním životě a o možnostech se alespoň přiblížit literatuře, jíž si nejvíce cenil, a možná taky trochu rozpačitě, protože se obával, že při úvahách nad tím, do jaké míry je vhodným kandidátem na postavu jednoho z jeho románů, vkládá Thomasi Mannovi do úst příliš silná slova, nebo že přece není možné, aby on, ač pouze v myšlenkách, přiměl Thomase Manna k tomu, aby se vyjadřoval o jeho možnostech proniknout jako literární postava do Mannových románů. Již dávno se psala devadesátá léta 20. století, lidé v Norsku, oslněni modernitou, se už plni očekávání jali těšit na přelom tisíciletí a na patrně obří ohňostroj, jenž se při té příležitosti uskuteční, zamýšlel se Elias Rukla a sotva slyšitelně si povzdechl.

Z norského originálu Genanse og verdighet (1994) vybral a přeložil Ondřej Vimr.

Román vydá nakladatelství Pistorius & Olšanská.