Boj o atom

Ráno 16. července 1945 v poušti v Novém Mexiku Američané úspěšně provedli pokusný výbuch atomové bomby. O osm dní později na postupimské konferenci sdělil prezident Truman sovětskému diktátoru Stalinovi jakoby mimochodem: „Máme novou zbraň s obrovskou ničivou silou.“ Sovětský vůdce k jeho údivu vůbec nereagoval, jen přikývl a odešel. Truman s Churchillem se shodli, že Stalin neví, o jakou zbraň jde. Mýlili se.

Sověti a jejich atomový hřib

Sověti věděli velice dobře, co Truman naznačuje, a Stalin nebyl překvapen. Jak díky špionážním informacím z Los Alamos (zde sehrál klíčovou roli Klaus Fuchs), tak díky nezměrnému úsilí vědců, jako byli Igor Kurčatov, Jurij Chariton a další, Sovětský svaz v teoretickém vývoji jaderné zbraně nijak zvlášť nezaostával. V praktickém ohledu jej brzdil především nedostatek uranu a grafitu a rovněž skutečnost, že jediný cyklotron zůstal během války v obleženém Leningradě. Přesto Sověti americký pokrok nepodceňovali: 20. srpna zřídili Zvláštní výbor pro atomovou bombu, jehož vedením byl pověřen šéf politické policie (a podle např. Molotova „dobrý organizátor, ale necitelný a nemilosrdný člověk“) Lavrentij Pavlovič Berija, a pak už příkazová ekonomika provedla to, co dokázala nejlépe – zajistit v krátkém čase obrovskou mobilizaci zdrojů, včetně otrocké práce, bez ohledu na náklady nutné k dosažení vytčeného cíle. Výsledkem byl atomový hřib nad střelnicí u Semipalatinsku 29. srpna 1949.

Autor knihy Stalin a bomba pečlivě popisuje už dvacátá a třicátá léta, kdy se nepochybně rozhodovalo o poválečných úspěších sovětské vědy, sleduje entusiasmus provázející zakládání nových výzkumných ústavů a badatelských pracovišť i enormní úsilí sovětského státu o vytvoření vrstvy technické inteligence, do té doby v Rusku nepočetné a marginální. Stejně pozorně hodnotí odvrácenou stranu stalinského režimu – represe (jež ovšem fyziku a fyziky postihly v průměru méně než jiné vědní obory) a především naprosté zpřetrhání kontaktů se zahraničím, jehož výrazně negativní důsledky pro vědeckou obec lze jen stěží přecenit. Ale co je obzvlášť důležité: Hollowayův výklad se nevyčerpává s deskripcí vývoje atomové bomby. Stanfordský profesor uvažuje v širších souvislostech, a proto ho neméně, a možná především, zajímá vztah politiky a vědy obecně a pak také význam, který jaderné zbraně v mezinárodních vztazích měly. Závěry, k nimž dochází, v mnohém nabourávají zavedené představy.

Tolerance pro vědce

Určitě zarazí, jak velké míře svobody a tolerance se sovětští fyzikové v prostředí totalitního státu těšili. Členy strany byli výjimečně, rudé legitimace si někteří pořídili teprve v druhé půli čtyřicátých let a později. Výhrady
k sovětskému zřízení netajili. Jakov Frenkel si mohl dovolit veřejně říci, aniž by byl zatčen: „To, co jsem z Engelse a Lenina četl, na mě velký dojem neudělalo… Nic takového jako proletářská matematika, proletářská fyzika a podobně přece neexistuje.“ Řada vědců pobývala ve dvacátých letech s požehnáním státu v zahraničí. Pjotr Kapica dokonce třináct let do roku 1934 pracoval v Cavendishově laboratoři v Cambridgi. Morální rozporuplnost práce na jaderných zbraních přitom až na čestné výjimky (Vernadskij, Landau) zpočátku nevnímali, což kontrastuje s postoji jejich amerických kolegů – Oppenheimera, Szilarda ad. Sám Andrej Sacharov, který se podílel na sestrojení vodíkové bomby, tehdy dospěl k přesvědčení, že SSSR jadernou zbraň potřebuje, aby byla obnovena rovnováha sil, „i když jsme ji vložili do rukou Stalina a Beriji“.

Holloway mimoděk odhaluje i podstatný rys stalinské vlády – nelítostný pragmatismus. Protože na sovětského vůdce nepohlíží apriori jako na netvora a iracionálního sadistu, je s to rozpoznat za ideologickými frázemi a kampaněmi skutečné pohnutky a motivy. Výmluvné je srovnání osudu fyziky a biologie: poněvadž dosavadní agrotechnické metody nedokázaly překonat rozvrat zemědělství způsobený kolektivizací, dostal volnou ruku k svým pochybným experimentům šarlatán Lysenko, který slíbil v souladu s politikou strany zvýšení výnosů. Také mezi fyziky se ozvali tací (většinou méně talentovaní), kteří se dožadovali prohlásit kvantovou mechaniku a teorii relativity za idealistickou, tj. nemarxistickou. Avšak fyzika přinášela výsledky, Stalin ji potřeboval, a žádnou diskusi v podobném tónu nepřipustil. Ideologie zde vůbec neměla místo.

Holloway ve své práci nesoudí, ale objektivně skládá obraz událostí, které posléze vyústily ve studenou válku a politiku jaderného odstrašování. Američané si byli svého náskoku vědomi a už v závěru války dělali všechno pro to, aby si jej udrželi. Není divu, že takové jednání vzbuzovalo mezi sovětskými představiteli, i bez toho chorobně podezřívavými, nedůvěru. Nešlo jen o známý „hon“ na německé vědce, kteří výměnou za spolupráci s Brity a Američany získali beztrestnost. Téhož rázu bylo např. bombardování metalurgického závodu firmy Auer v budoucí sovětské okupační zóně, který vyráběl pro německý jaderný program kovový uran a thorium, nebo odvezení 1200 tun uranové rudy ze solného dolu u Stassfurtu, rovněž spadajícího do sovětského záboru. Byl to americký prezident Truman, který v pamětech uvedl, že si v březnu 1946 na SSSR vynutil stažení vojsk
ze severního Íránu tím, že pohrozil atomovou bombou (oficiální dokumenty nicméně jeho slova nepotvrzují). A konečně: první operační plán americké armády na jaderný útok proti Sovětskému svazu pochází z 3. listopadu 1945! Přičítat vinu za rozpoutání studené války jednostranně Sovětskému svazu je podle všeho neudržitelné.

Odhalené mýty

Konflikt se Západem pokládal Stalin za nevyhnutelný, ovšem v horizontu 15 až 20 let. Poválečnou sovětskou strategii atomová bomba neovlivnila, neboť její význam byl symbolický a politický, nikoli vojenský. Jaderných hlavic bylo zatím vyrobeno příliš málo, aby samy o sobě zvrátily poměr sil. Stalin se neobával jaderných zbraní jako takových, ale monopolu USA na jejich držení a výhod, jež tento monopol Spojeným státům při diplomatických jednáních skýtá. Holloway dokládá, že stejně smýšlel i Truman. Zdá se, že ani války v Koreji se atomová bomba nedotkla: archivní materiály dokazují, že Sověti se rozhodli uzavřít příměří ještě předtím, než Američané ochotu použít jaderné zbraně naznačili.

V literatuře se nejednou mytizuje hodnota československého uranu pro Sovětský svaz. Holloway to uvádí na pravou míru: po roce 1950 objevil SSSR dostatek zdrojů na vlastním území, ale i do té doby byl československý přínos spíš podružný. Podle odhadů CIA získával Sovětský svaz 45 procent uranu z východního Německa, z ČSR 15 procent.

Ani heslovitě nelze vypočítat, čemu všemu David Holloway věnuje pozornost, nad čím se zamýšlí a co vyvozuje. Jedná se o práci mimořádně kvalitní, psanou čtivě, přehledně a srozumitelně. Přitom je přísně odborná (pětinu rozsahu zabírá poznámkový aparát). Autor se ostatně tématu věnuje dlouhodobě, v poslední době publikoval mimo jiné paralelní životopisy jaderných fyziků Oppenheimera a Charitona. Kniha vyšla poprvé roku 1994, ale ani čtrnáctiletá prodleva mezi originálním a českým vydáním jí na působivosti v nejmenším neubrala. Holloway
konfrontoval snad všechny dostupné prameny, přičemž projevil akribii až nevšední – nepominul ani beletrizovanou biografii Igora Kurčatova z pera jednoho z jeho blízkých spolupracovníků, určenou ovšem dětskému čtenáři! Každopádně je Holloway zvyklý přemýšlet a zaměřovat věci a události z různých úhlů. Nepatří k těm historikům, kteří své hypotézy vystavějí na jediném cáru papíru, vytaženém z archivu. I proto jeho práce nezestárla a nedá se očekávat, že by budoucnost její závěry nějak závažně zpochybnila (v méně podstatných rysech změn doznat může – dokumenty v tzv. prezidentském archivu, týkající se vývoje atomové bomby, ruský stát dosud neodtajnil). Nejvyšší uznání si zaslouží překladatel Šimon Pellar – náročnost a šíře odborné terminologie mu musely způsobit nejednu bezesnou noc. Stalin a bomba aspiruje na historickou knihu roku.

Autor je historik.