Na počátku roku dochází většinou k bilancování, což dokládají i blížící se Oscaři či Čeští lvi. Je Vejdělkův Václav opravdu „filmem roku“? A pokud ano, o čem to svědčí?
Důvodu, proč české kultuře obecně chybějí velcí hrdinové a nosné příběhy, se patrně nedobereme. Dokonce se sem tam objevují i roztomilé hypotézy, že je to proto, že nemáme moře. Typický český hrdina lavíruje mezi švejkovsky vychytralým hloupým Honzou, co nejraději zůstává doma za pecí, a pábitelskými postavami strýců Pepinů a vesnických Otíků, kteří nás nepřestávají střídavě rozesmávat a dojímat. Takový je i hrdina zatím posledního filmu autorského tandemu Jiřího Vejdělka a Marka Epsteina Václav, který už od počátku prosince vzbuzuje v kinech vlny sentimentu a lítosti a podle ohlasů z tisku, v němž je dokonce označován za „film roku“ či „opravdový film“, aspiruje na vítěze blížících se Českých lvů (asi nepřekvapí, že o „opravdovosti“ psala Mirka Spáčilová z MF Dnes, která na začátku své kritiky za tento film doslova děkuje bohu). Není divu, příběh o vesnickém prosťáčkovi má totiž všechny spolehlivé ingredience, zaručující „český“ úspěch – najdeme v něm vlídný humor a lidsky dojemné teplo, průměrnou, řemeslně zvládnutou filmařinu, známé herce a učitelsky mravokárný tón, nabádající nás, abychom byli tolerantnější k jakémukoli projevu odlišnosti. To vše lze vyčíst už z plakátu k filmu (na kterém se k mému údivu podílel i Jan Kaplický) a nutno dodat, že zhlédnutí snímku prvotní dojem z plakátu příliš neprohloubí. Celý film provází očekávatelnost. Nejen že pověstná čechovovská puška, která se objevuje na začátku, skutečně v závěru vystřelí, ale navíc byl příběh inspirován autentickou událostí prezidentských milostí z počátku devadesátých let, takže je jasné, že Václavovy trable skončí dobře. Podobně jako předchozí film stejné autorské dvojice, Roming, podporuje i Václav zažité stereotypy, ačkoli se tvůrci zdánlivě svým naivním moralizováním snaží o opak. Roming ve výsledku jen recykluje stereotypní a lehce romantické představy o zpívajících a kradoucích Romech v maringotkách a Václav jednostranně ukazuje klišé venkovského neškodného blázna, u kterého je všechno vlastně roztomilé a omluvitelné – i to, když střílí „jen tak“ po ostatních.
Šupky dupky do Pelíšku
Bez ohledu na to, jak klání o České lvy letos nakonec dopadne, jsem přesvědčena, že se ani jeden z těchto snímků v našich vzpomínkách dlouho neusadí. Je to totiž ten typ děl, která z diváka vymáčknou přesně porcovanou dávku emocí téměř na povel přímo v kině, aniž by nám něco zanechala i na cestu domů. To však není jen případ režiséra s příznačným nomen omen, tedy Jiřího Vejdělka. Podobný žánr jako Václav, tedy tragikomický psychologický portrét, se objevil v loňském roce i ve Svěrákových Vratných lahvích. Nutno podotknout, že Václav z tohoto srovnání vychází jako slabší, protože příběh budovaný kolem venkovského blázna opravdu nepřesahuje rovinu psychologické skici. Ano, máme se nad ním slitovat a tolerovat ho. A co dál? Naproti tomu postava Svěrákova penzisty Tkalouna má přece jen určitý potenciál vyjádřit obecnější pocity stárnutí člověka. Přesto se však také nevyhne sentimentální lidové notě, která nahlíží na životní příběhy smířeně a okatě nám přitom namlouvá, že v tom spočívá její životní moudrost. Oba snímky se odehrávají v porevolučním, blíže nespecifikovaném bezčasí města (Vratné lahve) a venkova (Václav), což je příznačné, protože o současné době a životě v ní nám toho příliš nevypovídají. A ve svém staromilsky dojímavém pohledu ani nemůžou, protože nemíří pod povrch a neukazují kromě vzletů či spíš všednodenních kroků i ty opravdové pády člověka, které jeho existencí trochu zatřesou. Dalo by se říct, že si trošku postěžují, a pak raději zalezou do svých „pelíšků“, potvrzujíce tak hodnotu zlaté střední cesty kompromisu, jež se promítá i do filmového zpracování, kde nás sice nic neruší, ale ani nás nic nepřekvapí. Ostatně ne náhodou se tým Jiří Vejdělek – Marek Epstein pomalu etabluje jako střední český proud, což jej přibližuje jak k dvojici syna a otce Svěrákových, tak i k tvůrcům Pelíšků, Hřebejkovi a Jarchovskému. Epstein, donedávna kritikou považovaný za naději české scenáristiky, tak jen potvrzuje obecnou úlitbu českému pelíškovství. Škoda, že je tak vzdálené od toho, co provází jen kousek od nás současnou kinematografii rumunskou (například ve snímku 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny Christiana Mungia, rovněž z loňského roku), či maďarskou (např. v tvorbě Benedeka Fliegaufa – nejnověji třeba v jeho Mléčné dráze, 2007). Tyto filmy mají kromě inovativního filmového jazyka i přesah směrem k nestereotypní výpovědi o době nedávno minulé (v prvním případě) či současné a můžeme v nich nacházet řadu vrstev a dokonce i mnohá tajemství, která v nás mohou ještě dlouho rezonovat. A přitom Maďarsko také nemá moře...