Ve skutečnosti to s kritickým podhoubím České republiky není tak zlé. S nástupem internetových blogů a divadelních serverů se rozšířily i možnosti, kde recenze uplatnit. Kritickou obec již netvoří pouze přispěvatelé sdružení kolem tištěných periodik. Vymizela dokonce jakákoli potřeba sdružovat se. Většina divadelních kritiků se dnes mezi sebou nepozná a čtenáře by možná překvapilo, že i do Divadelních novin píší lidé, kterým ještě nebylo ani pětadvacet.
Možnost publikovat na internetu je sice výhodou pro všechny, kteří nemají dost trpělivosti obesílat známá divadelní periodika a čekat, až vybude místečko, ale zároveň české divadelní kritice příliš neprospívá. Klade daleko menší nároky na odbornost a není tak zavazující. Ve většině recenzí převládá analytické hledisko a ztrácí se jejich literární a sdělovací hodnota. Recenzenti se snaží hlavně nevynechat popis žádné ze složek inscenace, ale výsledné sdělení je často nulové. O žánrové pestrosti textů o divadle nemá ani smysl vůbec začínat.
Osobně bych hledala původ tohoto neutěšeného stavu nemastných neslaných kritik bez názoru na teatrologických katedrách. Katedry divadelní vědy u nás kritiky totiž nevychovávají. Jeden odpovídající seminář za celou dobu studia, opomíjení kritického myšlení a nedostatečná terminologie pro nové divadelní fenomény spolu s nevyprofilovaností vede studenty k hledání vlastní cesty, která nezřídka končí právě u nezávazného flirtování s internetovými servery a postupujícím rutinérstvím. Pokud ovšem překonají prvotní ostych a začnou vůbec psát. Divadelní recenzenti totiž dnes postrádají respekt čtenářů i praktických divadelníků. Problémem, který se objevuje už při studiu, je také absence dialogu mezi generacemi. Na jedné straně prý mladým kritikům chybí odvaha a na straně druhé jsou neustále pod tlakem starších kolegů a zároveň pedagogů. Polemizovat s jejich názory končí u nařčení z mladické troufalosti, a možná právě proto mnohdy císaře nikdo donaha nevysvlékne.
Tohle však není problém pouze mladých teatrologů, ale celé doby. Za svou generaci „do třiceti“ musím říct, že nás nezajímá nekonečné vzpomínání a hádky o to, jestli je lepší dnešní Racek, nebo ten, kterého sem „tehdy“ přivezlo hostující divadlo z bývalého SSSR. Pro tuhle historii se kolikrát ani nemáme šanci dostat ke slovu a mluvit o současném divadle současným jazykem. Divadlo není záležitostí pro pamětníky, ale živým uměním vstřebávajícím nejnovější umělecké trendy a kritická obec má za úkol přehodnocovat a spolupracovat na vývoji teatrologie jako moderního vědního oboru.
Roztříštěnost mladé generace, neinformovanost o možnostech studia, postupující pasivita, neobměňující se skupina stálic české teatrologie a absence mezigeneračního dialogu nás vedla k založení neinstitucializované platformy SkeCZ, což je sdružení studentů divadelních věd z České republiky a ze Slovenska. Hlavní náplní programu je propojit studenty, kteří o to mají zájem, ve skupinu, kde si mohou nejen vyměňovat informace, ale také hledat řešení problémů spojených se studiem teatrologie v obou zemích. Nejvhodnějším místem takových setkání jsou divadelní festivaly. Oficiální setkání zatím proběhla na OST-RA-VARu v Ostravě a Narázu ve Zlíně. Kromě nekonečných diskusí a několika přednášek jsme mezi studenty rozeslali dotazníky, na jejichž základě bychom chtěli v dohledné době sestavit jakési programové prohlášení a určit přesnější formu a směřování dalších setkání.
Mladá divadelní kritika v Česku existuje. Vyvíjí se a hledá svou tvář.
Autorka studuje divadelní vědu a bohemistiku na FF Univerzity Palackého v Olomouci.