Nad oficiální brněnskou scénou místní kritika v poslední době láme hůl. Dramaturgickou koncepci aby člověk pohledal a do těch největších divadelních průšvihů „vráží“ Brno nehorázné sumy peněz. Mahenova činohra pod taktovkou Zdenka Plachého úspěšně odstrašuje své abonenty, mezi kterými převažují starší ročníky. Městské divadlo přivádí na scénu megalomanské autorské muzikálové slátaniny, jako je Peklo či Balada o lásce. A převážná většina těch lepších inscenací Centra experimentálního divadla, které jsou hlavně z dílny Divadla U stolu, má k experimentu daleko. Jako by Brno už nemělo co nabídnout. Mezitím tiše v ústraní, bez větší podpory města, vznikají projekty daleko zajímavější.
Dětské Divadlo Polárka poskytlo prostor festivalu nepříspěvkových divadelních sdružení, která (s výjimkou Buranteatru) nemají ani stálé působiště. Dvoudenní akce (18.–19. 6.) Hvězdné nebe nade mnou představila v provedení šesti souborů sedm inscenací, každou jiného žánru: Buranteatr otevřel festival činohrou v podobě postpunkové postpubertální hry Lubomíra Sůvy Jabkenická léta, Malé divadlo kjogenu, které je svým repertoárem raritou v celé Evropě, sehrálo dvě z tradičních japonských frašek, divadlo Facka nabídlo klauniádu Oni – touha překročit a popletenou pohádku Abrakadabra; Opera Diversa zasáhla publikum další várkou minioperní nakládačky, plnou slovního i hudebního humoru, divadlo Maximvs přizvalo ke komponovanému tanečnímu večeru navíc dva hosty a Legrando (spolu s Fackou) předvedl své umění a rozzářil Björnsonovy sady večerní světelnou show. Nadto se ve foyeru Polárky odehrály dva koncerty skupin Bezobratři a Vítr v dlaních. Ještě máte pocit, že je brněnská divadelní scéna málo pestrá?
Každou z inscenací lze v jejím žánru označit minimálně za zdařilou, jediným problémem zůstávají diváci. Buď jich přišlo málo, nebo byla při školním představení dosazena do hlediště nevhodná věková skupina. Pouze taneční pásmo Maximvsu a jeho hostů, souboru BRALEN a Tanečního divadla Honzy Pokusila, se mohlo pochlubit plným sálem. Propagace tu evidentně selhává a je to škoda. Každé divadlo zkrátka nemá dostatek financí na billboardy v centru města. Až jednou tato divadla přestanou bojovat o holou existenci, možná se svezeme – podle nejmenovaného vzoru – propagační „šalinou“, která svými reklamními plochami bude zvát na takovouto a jí podobné divadelní akce.
Zuzana Perůtková, Brno