Preissová v plavkách i v kroji

České realistické drama z konce 19. století se od svých prvních uvedení dodnes neztratilo z repertoáru divadel. Hry podrobně vykreslují prostředí moravských a českých vesnic s jejich obyvateli, svéráznými lidmi, kteří na svých bedrech nesou osud, střetávají se s nepřízní okolní společnosti a dobovými konvencemi. Komedie Naši furianti Ladislava Stroupežnického představuje chlubivé žvanily, co pro samé chvástání a hádky pro „pár šupů“ málem zruší sňatek svých dětí, dramata Gabriely Preissové Gazdina roba a Její pastorkyňa a rovněž Maryša bratří Mrštíků navazují na světové realistické drama a řeší postavení ženy ve společnosti. Rozměry osudů těchto mladých dívek jsou tragické.

Zmínění autoři vycházeli z důvěrně známého prostředí, proto se v textech objevují zcela konkrétní časové i místní reálie. Je tedy otázka, jaký postoj k nim zaujmout dnes. Jak inscenovat české realistické drama, aby bylo aktuální, když dnešní společenské konvence jsou zcela odlišné?

Brněnské experimenty s aktualizací

Přístupy k realismu se dnes různí. Objevují se pietní provedení dramat (nebo oblíbené dramatizace realistického románu Rok na vsi), vedle toho jejich novodobé adaptace. Mezi ty druhé se řadí dvě inscenace současného brněnského repertoáru.

Furianti 2008 autora a režiséra Davida Drábka, které uvedlo Národní divadlo Brno, přesouvají děj Stroupežnického komedie do roku 2008. Spíše než o adaptaci se jedná o pouhou dramaturgickou úpravu textu s několika ne zrovna trefnými a současné vesnické prostředí nijak vystihujícími aktualizacemi. V místní hospodě jsou oblíbenou zábavou hrací automaty a karaoke, jehož prostřednictvím zaznívá, že „je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné“, zatímco se nad jihočeskou vesnicí jako hrozba neustále do ruda rozžhavuje těleso radaru. Z paličské cedule se stává teroristický anonym. Ten sice vyvolá jakési pozdvižení, ale místo aby obyvatelé vesnice hrozbu nahlásili, řeší situaci stejně jako Stroupežnického vesničané v 19. století: rapující Kristýna je díky rukopisu písňového textu Aserehe usvědčena z autorství anonymu, skutečnost, že by v roce 2008 spíš text vygooglovala a vytiskla, autora nezajímá. Vlastně nedojde ani ke skutečnému řešení a potrestání rodiny Fialových. Drábek se v textu totiž sveřepě drží Stroupežnického situací a pokouší se je rozvíjet, místo toho ale pevnou strukturu rozbíjí aktualizačními odbočkami, vyvléká ji z řádu logiky a původní situace vyprazdňuje, aniž by jakýkoli nový význam dodal.

Druhou inscenací je pak ve Studiu Marta uváděná Eva, Eva!, jež je aktualizací Preissové Gazdiny roby, od Anny Saavedry a v režii Janky Schmiedtové. Eva (Julie Goetzová) je tu paličatá slečna, která jen z trucu podá ruku Samkovi (Jan Jakubec). Manželství s nejistým, nechutně horlivým a pedantským Samkem ji zoufale nudí. Celé dny otráveně sedí u stolu a obrací oči v sloup. Paralelně vidíme na scéně domácnost Mánka (Ondřej Jiráček) a Maryšky (Michaela Červinková), prvotřídního páru. Vzorná hospodyňka má vždy přichystanou energeticky výživnou snídani pro všechny členy rodiny a hází do publika nacvičené „cukrbliky“ za zvuků reklamního spotu. Topmanager Mánek o rodinu příliš nedbá, zato je pod vlivem ambiciózní matky (Kateřina Dostalová), která přetváří své představy o synově budoucnosti ve skutečnost. Když Mánek s Evou utečou do Rakouska, pokračuje tam ona ve svém nicnedělání, v plavkách se povaluje na lehátku, čte dámské módní časopisy a umanutě se vyptává na rozvod a následnou svatbu. Touží po triumfálním návratu do rodné vesnice po Mánkově boku, aby místním klepnám ukázala, že nakonec dosáhne svého. Mánek ztrácí svůj společenský kredit ve chvíli, kdy jeho společníci odhalí, že je maminčiným mazánkem, a Eva se zjištěním, že žádný rozvod nebude, zhrzeně páchá sebevraždu. Inscenace Schmiedtové se nechává pouze volně inspirovat předlohou a předvádí nám důvěrně známé charaktery a modely lidského chování­ v tanečním rytmu stejně povědomých melodií, v rytmu svižném, zato však pevně diktujícím, jak si to pod maskou taneční rozvernosti doba žádá.

V Brně můžeme zhlédnout také poměrně tradičně pojatou inscenaci Gazdiny roby v režii Břetislava Rychlíka na scéně Mahenova divadla. Rovněž Rychlík vykládá Evu (Eva Novotná) nikoli jako oběť, nýbrž jako panovačnou mladou dámu, která sebe do neštěstí­ uvrhla sama. I jeho Eva odmítá kompromisy a tvrdě jde za svým, až se pro ni situace stane neúnosnou. Značně zredukovaný text však zachovává všechny klíčové situace dramatu Preissové. K stylizovaně krojované Evě a Mánkovi (Václav Vašák), představujícím staré, v 19. století utkvělé konvence, vytváří Rychlík protipól v dvojici notáriusky a jejího druhého muže. Ti jsou oděni novodobě a krojované Slovácko si fotí mobilními telefony na důkaz toho, že oni už přísluší moderní době, v níž rozvod není nic opovrženíhodného.

Mrštíkovský rok ve Zlíně

Po inscenaci českého realistického dramatu sahají často režiséři, kteří sami mají k venkovu vztah a jsou sžití s jeho současnými konvencemi. Pokoušejí se hledat paralely mezi vsí konce 19. a počátku 21. století. Často se jedná o režiséry, kteří se k české klasice opakovaně vracejí. K nim patří právě Břetislav Rychlík, který pochází z Horňácka a kromě Gazdiny roby připravil pro Mahenovu činohru v devadesátých letech dramatizaci Roku na vsi.

Martin Františák, původem z Valašska, kupříkladu uvedl pouze Maryšu bratří Mrštíků na scénu třikrát, naposledy v Městském divadle Zlín. Z vesnického prostředí vychází i jeho vlastní drama Doma, které po formální i tematické stránce v mnohém české realistické drama připomíná.

Zlínskou Maryšu uvádí Františák na velkou scénu, jež představuje náves a je utvářena mnoha realistickými detaily. Vesničany rozestavuje do vztahy naznačujících mizanscén. Herci dotvářejí němohrou kolorit moravského venkova, který však zůstává popisnou ilustrací. V tomto téměř pietním pojetí režisér akcentuje především vztahy mezi Maryšou (Petra Hřebíčková) a jejími rodiči (Dušan Sitek a Helena Čermáková). Františák umí vyložit postavy a vést herce k sugestivním výkonům. Maryša je hodné, trochu rozpustilé děvče, které se rádo přitulí k tatínkovi, žertuje s ním a škádlí ho. Proto zpočátku v rozhodnutí o sňatku s Vávrou (Radoslav Šopík) hledá pouhý vtip. Když vidí neústupnost obou rodičů, rozhodne se splnit jejich vůli, ale dál nespolupracovat. Proto zůstává otázkou, zda je Vávra opravdu tak špatný, nebo jenom nešťastný člověk.

Dalším režisérem, který se k českému realismu vrací, je luhačovický rodák Jan Antonín Pitínský. Slavnými se staly jeho inscenace Gazdina roba ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti či Maryša v Národním divadle v Praze. Nyní uvedl do repertoáru zlínského divadla Rok na vsi v dramatizaci Miroslava Krobota. Na rozdíl od Františáka podává Pitínský prostředí moravské vesnice jako monumentální obraz. Scéna, kterou navrhl sám režisér, nabízí pohled na jednoduchou kresbu na kulise, která se poté rozevírá a vpouští diváky do Habrůvky, sestavené ze stodol ze slaměných kvádrů. Hluboké zlínské jeviště je zcela zaplněné lidmi, kteří představují celou obec, oddávající se jedné ze svých tradic. Ať už jsou to slavnosti posvícení, jež se zvrhnou v efektní a precizně secvičenou hospodskou rvačku, mikulášská koleda, velikonoční „šlohačka“ nebo žně a sklizeň. V určité fázi se výjev náhle zastaví a v popředí se odehraje epizoda z rodinného života. Od podzimu do podzimu se nám zjevují rituály vesnice, jež Pitínský přelévá v působivé scény, zpřítomňuje tragické osudy venkovských lidí 19. století, zastavuje dění, aby ukázal obrazem pohled do minulosti, a nechává je v nás rezonovat prostřednictvím ritu divadla. Monumentalitu jednotlivých výjevů umocňuje hudba Miroslava Černého, využívající jak prvků folkloru a tradičních lidových hudebních nástrojů, tak i symfonického orchestru. Významotvorným a zároveň rytmickým prvkem se stává bzučení hmyzu, které je organicky zapuštěné do hudby. Navozuje dojem odporného letního vedra, stejně jako neodbytného kolotání tíživých myšlenek.

I takto – jak to činí Františák a Pitínský – lze přistupovat k české klasice. Důležité je najít silné téma; můžeme jej hledat v náhle vyvolané minulosti, k níž se naše současnost obrací, nebo naopak v současnosti, která­ dokáže precizně reflektovat změnu probíhající od minulosti k dnešku, jak tomu je v inscenaci Schmiedtové. Pohyb po časové ose musí být zřetelný a jasný. Nelze oscilovat tam a zpátky a mísit časové roviny, jak se to v některých chvílích stává Rychlíkovi, o Drábkovi nemluvě. Neboť ten se z časové osy vymkl zcela a levituje někde v bezčasí.

Autorka je studentka FF MU v Brně.