Nezajímá nás díra na trhu

Uvádíte, že jste nekompromisní a radikální festival. V čem?

Myslím, že nejsme ani tak radikální. Máme určitá kritéria výběru, která nám pochopitelně přijdou zcela přirozená. Při výběru sledujeme hlavně originalitu filmového výrazu, tedy jak ten který film nakládá osobitě s výrazovými prostředky filmu a filmovým vyprávěním, čemuž odpovídá ostatně náš slogan: „nápadný půvab filmu“. Jedná se o snímky, které vznikly v posledních letech a jiné české festivaly je zatím neuvedly. Naší snahou bylo zároveň i částečně ovlivnit českou distribuci. Dohodli jsme se s Asociací českých filmových klubů, že společně vybereme jeden film, který bude uveden na Cinepur Choice a současně ho AČFK zakoupí do kin. Letos ten mechanismus doslova dodržen nebyl, nicméně jednoznačně jsme se shodli na filmu režiséra Guse Van Santa Paranoid Park, který má svou oficiální premiéru právě na Cinepur Choice.

Jak probíhá výběr konkrétních filmů na vašem festivalu?

Filmy vybíráme různými způsoby. Jednak během roku sbíráme tipy z našeho redakčního okruhu, jednak náruživě čteme zahraniční filmové časopisy, jako jsou legendární francouzské Cahiers du cinéma nebo americký Film Comment. Tyto časopisy jsou svým zaměření blízké Cinepuru a navíc mají obdobně náročný vkus. Pokud jsme filmy neviděli někde na zahraničním festivalu, ověřujeme jejich kvality na základě zaslaných screenerů a pak často ještě probíhají dlouhé redakční diskuse.

Před několika lety jste měl v Cinepuru článek o tzv. vyprázdněné naraci jako progresivním stylu současných filmů. Najdeme stopy této tendence k minimalismu i ve snímcích letos vybraných na Cinepur Choice?

Tato tendence je stále výrazná a v letošním programu se objevuje například ve filmech Kulka do hlavy Jaimeho Rosalese či ve Zpěvu ptáků Alberta Serry a zejména potom v argentinském filmu Pabla Fendrika Útočník, jenž je založen na jednom principu těchto minimalistických filmů, totiž na neprůhledné motivaci hlavního hrdiny. V těchto filmech nenajdeme klasický dramatický oblouk či dějovou linku, kterou by vytvářely postavy svým jednáním a motivací. Naopak neustále se vtírá otázka, proč se hrdina chová právě takto. Samozřejmě s tím rizikem, že tato otázka nebude zodpovězena. Divák se pak soustředí spíš na detaily, plynutí času, tělesnost herce, pohyby kamery či přechody mezi záběry. To napětí zde není jen narativní, ale i formální – divák čeká na určité formální podněty. Tato tendence je výrazná v celém současném argentinském filmu, našli bychom ji v dílech Lucrezie Martellové nebo Lisandra Alonsa. Myslím, že by to stálo za retrospektivu, nechme se příští rok překvapit.

Na festivalu se však objevují v sekci Choice i snímky, které jsou výrazné úplně jinak. Které z této linie vybočují a ukazují zase jinou cestu?

Zejména První, kdo se namane Jacquese Doillona. Vybavoval jsem si při něm starší francouzský snímek Jeana Eustache Maminka a děvka. V obou se klade důraz na slovo, což ale neznamená, že by byly upovídané. Slovo tam nabývá performativní charakter. Sledujeme, jak se hrdinové, jejich charaktery a motivace průběžně dotvářejí skrze slova. Podobné filmy jsou velmi zneklidňující, protože zpochybňují identitu diváků, já sám jsem si při sledování snímku První, kdo se namane připadal také nedořečený, nevyhraněný. Doillonův film nepůsobí na první zhlédnutí úplně přesvědčivě, ale o to déle a silněji doznívá. A pak bych upozornil na snímek Philippa Grandrieuxe Jezero, který je – alespoň pro mě – návratem k surrealistické tradici. Ta bývá v současných snímcích hodně vyčpělá a zkonvencionalizovaná, často se třeba využívá v béčkových filmech, zejména v obrazech tabuizované hrůzy. U Grandrieuxe se objevuje něco, o co surrealismu vždy šlo nejvíce: bezprostřední propad do jiné sféry, snaha vstoupit rovnou do podvědomí. Dobře je to patrné z toho, jak ve filmu nelze rozlišit, co je objektivní podání a co subjektivní vize, jsou to zcela převratitelné kategorie.

Kromě osmi výrazných snímků ze sekce Choice, z nichž některé jste nám přiblížil, festival nabízí letos například krátkou retrospektivu snímků Claire Denisové, jež u nás ještě nebyly uvedeny. Proč zrovna Claire Denisová?

Umělecká kinematografie vždy byla a je výrazně autorská. A tak je celkem přirozené, že jsme se rozhodli zaměřit na jednoho výrazného autora. Claire Denisová je u nás poměrně neznámá, v distribuci u nás šel na konci devadesátých let jen jeden její film, Miluji tě k sežrání. Ten byl však uváděn jako příklad šokující kinematografie, která chce zbohatnout na obrazech násilí a sexu. Přitom se jedná o mimořádné dílo, jehož smysl divák mnohem lépe pochopí v souvislostech další tvorby této režisérky. V kontextu filmů, které uvádíme (V pátek večer, Nénette a Boni, Kašlat na smrt, Nechce se mi spát a Čokoláda) se například mnohem lépe ukáže, že násilí a překypující vášně jsou u Denisové vždy spjaty s velmi intimní něhou. Její zatím poslední snímek 35 rumů se nám bohužel nepodařilo sehnat, protože ho chce uvést jiný český festival. Je to škoda, zvýšil by pro diváky hodnotu retrospektivy. Bohužel dnes festivaly mezi sebou soupeří, přetahují se o filmy, snaží se zvýšit svoji prestiž a navýšit zisk, až jim vlastně už nejde o věc samu, což je v tomto případě nabídnout divákům co nejreprezentativnější přehlídku filmů zmíněné režisérky.

A Cinepur Choice se jako festival chová jinak?

Nechceme na festivalu vydělat, jde nám o to uvést u nás filmy, které by tady jinak často ani nešly. My si tu zmiňovanou nekompromisnost, co se týče dramaturgie, můžeme dovolit jednak díky grantům a jednak díky tomu, že většina z nás to dělá za minimální prostředky, v podstatě jako dobrovolníci. Pak nemusíme myslet na to, jak z festivalu udělat co nejdokonalejší marketingový produkt. Můžeme se soustředit na věc samotnou, dělat, co nás baví a co považujeme za důležité. Dnes řada věcí, festivaly nepočítaje, vzniká nejprve marketingovou úvahou: kde je díra na trhu? Co se dobře prodává? Nechceme naším festivalem k těmto úvahám přispívat.

Vedle tradičního uvádění filmů na plátně jste letos přistoupili k poměrně odvážnému kroku a paralelně uvedete v sekci Multikino osm videí, instalovaných na výstavě. V čem je podle vás jiné vnímat film na plátně a na výstavě? Chcete tím naznačit možnou cestu filmu ven z kina?

Ta sekce vznikla proto, že se nám čím dál častěji vkrádá otázka, co je dnes film. Vizuálních médií je dnes tolik, že je hranice mezi nimi značně nečitelná. Jsme sice filmový festival, ale naše vnímání média filmu je mnohem širší – hranice mezi filmem a videem je velmi úzká. Práce s prostorem je pro videoart zejména v galerii podstatná, ale rozšíření filmu do prostoru probíhalo v dějinách filmu už dříve, třeba ve větvi experimentálního filmu nazývané expanded cinema či při pokusech  s projekcí na více pláten. Navíc se jí dá využít i v rámci filmu – například v práci s rozzáběrováním, s tím, jak jsou záběry vázány na sebe. Kromě instalací Multikino v kurátorském výběru Tomáše Pospiszyla (viz A2 č. 49) uvádíme i sekci současných českých experimentálních filmů, které vybírá Martin Blažíček. Experimentální filmy u nás nemají žádný svůj festival, což byl jeden z důvodů, proč jsme se je rozhodli začít uvádět. Letos představíme české filmy z posledních řekněme deseti let; část z nich patří do žánru road movie a druhá část mapuje rozsáhlou oblast audiovizuální performance, ležící na pomezí VJingu a expanded cinema.