Poezie je velký nepřítel kapitalismu

Jednou jste řekl, že raději hovoříte o básnících než o poezii. Které básníky máte nejraději a kteří nejvíce ovlivnili vaši vlastní tvorbu?

Současná španělská a hispanoamerická poezie se těší dobrému zdraví, ale současné básníky jmenovat nebudu. Bylo by nespravedlivé, kdybych na někoho zapomněl. Z těch, kteří už nežijí, se hlásím k Peruánci Césaru Vallejovi a svému krajanovi Raúlu Gonzálezovi Tunónovi. To byl můj skutečný učitel, napsal předmluvu k mé první sbírce. Tito dva básníci mě skutečně ovlivnili, nějakým způsobem tvoří součást mé vlastní poezie. Z evropských básníků možná Francouz René Char. Máte pravdu, že autoři se vzájemně ovlivňují, ale každý z nás stejně nakonec píše svou vlastní autonomní poezii.

Četla jsem, že k vašim oblíbeným básníkům patřil Jiří Wolker. Jak jste se seznámil s jeho poezií a co vás na ní nejvíce zaujalo?

Nejprve jsem četl nějaké básně ve španělštině, které se mi dostaly do rukou prostřednictvím jakéhosi literárního časopisu. Už si nepamatuji, kdo je přeložil. Básně mě zaujaly a začal jsem se o jeho život více zajímat. Dokonce jsem mu věnoval jednu svou báseň. Zaujal mě způsob, jakým psal o sociálních tématech a o obyčejných věcech.

Kdysi jste se svěřil, že máte několik poetických obsesí: lásku, podzim, smrt, dětství – a revoluci. Můžete vysvětlit, co osobně pro vás obsah tohoto slova znamená?

Změnu, ne? Především změnu. Změnu těžké situace. I za cenu obětí. Za cenu vlastní oběti. Teď právě prožíváme období, kdy je představa revoluce po všech světových, ale také lokálních událostech v Argentině a jiných zemích Latinské Ameriky velmi zranitelná. V dějinách lidstva však existují období velmi černá, zoufalá, kdy se znovu nějakým způsobem vynoří něco, co už člověk nebude moci snášet, nebo nějaká touha, sen. Tehdy nastane čas na revoluci.

Lze mezi vaše další obsese počítat strom?

Strom? Myslím, že ne.

Myslím, že ve vaší poezii má slovo strom zvláštní symboliku.

Je-li tomu tak, já to nevidím.

Žil jste dlouhou dobu v exilu a nejen ve španělsky mluvících zemích. Ovlivnil tento fakt váš poetický jazyk?

To mi naopak pomohlo přežít, že do mého jazyka žádný jiný jazyk nevstupoval. Musím se ale svěřit, že v Itálii to bylo hodně těžké. Řím byl mým prvním exilovým městem. Mnohoznačnost obecné italštiny, kterou mluví celý poloostrov, mě obtěžovala, protože neměla nic společného s pocitem zloby a nenávisti, bolesti a ztráty, který jsem prožíval po nástupu diktatury v Argentině. Našel jsem však řešení, jak z toho ven. Napsal jsem řadu básní, sbírku pornografických sonetů v romaneskním stylu, abych se přenesl přes onu mnohoznačnou italštinu a tak se mohl posunout dál. S francouzštinou se mi to nestalo.

Dá se říci, že v období, kdy jste v exilu psal básně paralelně ve španělštině a zároveň v jazyce sefardí, jste tímto způsobem hledal své prapůvodní, nejhlubší kořeny?

To nebylo hledání kořenů, i když literární teoretikové píší v tomto duchu. Byla to otázka jazyka obecně. Nejsem Sefardí. Pocházím z větve Aškenázyů. Později jsem napsal i poezii a komentáře ke svaté Terezii z Ávily a svatému Janu od Kříže. To míšení v jazyce 16. století mě podnítilo k tomu, abych hledal prostor ještě více vyloučený. Začal jsem číst poezii v sefardí. Na jazyce sefardí mě vždycky okouzlovala jeho prostota, čistota, nevinnost. Také syntax a hojné používání zdrobnělin.

Jedna vaše básnická sbírka se jmenuje Gotán. V názvu je ukryto slovo tango, vy sám jste psal texty pro skladatele Juana Carlose Cedróna. My v Evropě si pod pojmem tango představíme pouze hudbu a tanec. Je tango pro Argentince něčím víc?

Pro mě osobně má velký význam. Pro patnáctiletého chlapce bylo tango prostředkem k namlouvání děvčat. Skoro každou noc jsem chodil tancovat. Avšak v této knížce, která je poměrně rozsáhlá, zůstala z tanga pouze rétorika. Z nostalgie, která je pro tango charakteristická, v ní nezůstalo nic. Borges říkával, že tango je způsob chůze. Myslím, že ale tango nikdy netancoval, když mohl tohle prohlásit. Tango je pro mě způsob konverzace. Tělo na tělo. Lidská blízkost.

Po skončení diktatury byl v Argentině přijat zákon o promlčení zločinů. Něco podobného se událo ve Španělsku po smrti generála Franka. Zločiny se tam začínají vyšetřovat až teď, kdy už je Španělsko pevnou demokracií. Jaká je v tomto směru situace v Argentině?

V případě Španělska držím palce soudci Garzónovi, aby se podařilo věci dotáhnout do konce. Je to nutné. V případě Argentiny si vezměte, kolik lidí během diktatury zmizelo – a neví se, kde skončily jejich ostatky. Je známo, že ostatky některých obětí byly uloženy i v jiných zemích, než je Argentina. Je třeba rehabilitovat jejich jména. Jedna z prvních věcí, které udělala vláda Néstora Kirchnera, byla anulace zákona o promlčení zločinů; znovu se otevřely procesy, které byly předtím zmraženy. V současné době se vyšetřuje více než tisíc megapřípadů a je zatčeno více než dvě stě bývalých utiskovatelů. Je to po letech samozřejmě velmi těžké, vyskytují se potíže, občas jsou slyšet hlasy, že jde o minulost, k níž není třeba se vracet, že je to uzavřená záležitost. Nepotrestané zločiny ale nemohou být uzavřenou záležitostí.

Jak se k vyšetřování staví veřejnost? Je obecné klima ve společnosti nakloněno tomu, aby se zločiny minulosti vyšetřily? Ve Španělsku například podpora vyšetřování není jednoznačná a jsou lidé, kteří tvrdí, že bolestný návrat k minulosti může jednotnou společnost opět rozdělit.

V Argentině ne. V tom lidé vládu plně podporují.

Myslíte si, že v současnosti existuje v Argentině hrozba nějakého nového puče? Vždyť armáda zůstala táž jako v době diktatury.

Armáda nezůstala stejná. Její špičky byly zcela vyčištěny. A celková situace v zemi se také změnila. Z jednoho prostého důvodu: skutečnou moc v zemi mají zejména oligarchové a latifundisté, lidé s velkými prostředky, kteří stojí za vládou. A přestože špičky této vrstvy diktaturu podporovaly a puč podnítily, většina se staví za vyšetření zločinů. Nemyslím, že by v současnosti hrozil nějaký puč.

Slovo utopie mívá v našem středoevropském prostoru negativní konotace. Věříte v utopie? Jsou nám potřeba?

K tomu mohu uvést citát Oskara Wildea: na mapu světa, v níž by chyběla země zvaná Utopie, by nemělo cenu se dívat, protože by byla neúplná. Říkával, že lidstvo každou noc sní svůj sen o lepším životě. A kromě toho, nejlepší účel utopie spočívá v jejím nezdaru, aby mohla začít utopie nová, lepší.

Může svou úlohu na cestě k ní sehrát poezie?

Poezie může hrát velkou úlohu, ale báseň nemá tu moc, aby změnila svět. Báseň může pomáhat měnit lidi, ale jejím prostřednictvím se nechopíte moci, což je věc, kterou jsme se bezohledně naučili, takže... Poezie je kapitalismu velkým nepřítelem, protože nepřispívá k tvorbě oficiálního bohatství.

Jste básník, ale zároveň jste celý život novinář. Jak se spolu snášejí tyto dvě profese?

Myslím, že novinářství je literární žánr a stejně jako v jiných žánrech existují dobří, průměrní nebo špatní novináři. Stejně je tomu v poezii nebo obecně v umění. V mém případě jsou to dva sousedé, kteří jeden druhého neobtěžují. Žijí v různých poschodích, ale snášejí se dobře.

Básně nejen o stromech

Juan Gelman

Odpoledne

Dnešní odpoledne uléhá

v ulicích, jimiž jsem šel, přináší mi

své zlato. Když

minulost tak vrací svou minulost

je vlnobití úst jež

znovu smáčí stíny

které za nás prosí.

Stařeny sedící na ulici

v měkkém náhuatlu tvoří

minulost dnešního odpoledne proti

chladu opuštěných domů.

Jazyk jde

ke slepým zdem a

jsou tváře, jež znovu začínají.

Postel

Na zpola opuštěné posteli leží

tvá modrá vůně. Mé ruce

se střetnou s

prázdnem/tvou tváří.

Stromy

Kdo se sehne, aby

sebral papír ze země, vidí,

že stromy mluví. To

nikam nevede. Ptát se,

co řekly předtím,

než je pokáceli,

nikam nevede. Stromy

se dotýkají rána, aby bylo šťastné, a to

je osud a

nikam nevede. Pila

sebere ptáky ze dne,

odpoledne nepůjde spát opěvané.

Můj stůl je ticho,

které nejde otevřít.

Četba

Holčička čte

abecedu stromů

a stává se jasným ptákem. Kolik

trpělivosti musí mít ve třídách,

kde ji učí nebýt.

Chvění uvíznuté

v hrdle je němé.

Je také svět, který

pronásledují ti, co vědí. Tak se učí

jezdit na obludách s proradným zrakem

a když se vrátí k té, co byla,

vidí poraněný čas.

Co se ví?

O básni, nic. Přijde, chvěje se

a škrtne zhasnutou sirkou.

Je z ní něco vidět? Nic. Natáhne

ruku, aby sevřela

vlnky času, jež plynou

v hlase stehlíka. Co

uchopila? Nic. Pták

odlétl do neznění

v pokoji, jenž se točí bez

vzpomínky a posečkání.

V dešti je mnoho jmen.

Co ví báseň? Nic.

Návrat

Marku Antoniu Camposovi

Minulost se vrací, když

mizí. Prázdná místa, jež pláčou

ve svých zemích

a na předměstích uvnitř křičí

Jakou cenu má příliš zbitá šíje?

Ach těla, která dosud

plují krví a ve

staré lásce se spojují.

Strach v tvářích už dotčených

je kámen, jenž opakuje svůj kámen.

Oči natékají

zbabělostmi této doby,

usazenými

na židlích svého zapomnění.

Trávit podzim

Je třeba tak činit s velkou

úctou k listům. Jejich žluť

je zbytek slunce a říká,

že duše je

cvičením duše. Pokud ne,

uletí jí střecha a bouřky

zablátí jazyk. Odsud

se nerodí muž ani žena, stěží

tak zrcadla puklin

bez měsíčního světla, bez kouře,

jenž by skryl špatně zavřené dveře.

Co reziví, je vzpomínka

na sebe sama

v pokřikování věty.

Kdosi zalévá hvězdy

a dřevo roste.

Ten druhý

Luisi Garcíovi Monterovi

Kůň znachoví v hloubi

slepého slova a

ta věčná otázka:

Kdo tohle napsal? Já ne.

Já jdu do krámu koupit chleba

a beru osm léků denně,

aby se smrt trochu oddálila.

Kůň se pohne a slovo

vystoupá do měsíce dubna a zpívá lásku

ženě, její tíze

ptáka na větvi. Já

tohle nenapsal,

odkud, kdy, jak?

Já se každý den holím

před navyklým zrcadlem.

Dnes se zeptal na nachového koně.

Mne se na to ptá?

Mne?

Domýšlivost

Nesmyslnost smutku a

jeho zvířata, která

se prohrabují všude,

jsou skutečnější než já.

Tato slova

jsou skutečnější než já.

Jsou látkou a ne časem,

v jejich vnitřnostech je

kámen, jenž nikdy neskončí.

Synové lidí věří,

že namáčením ve víně

je zbaví svědomí, ohně.

Jsou slova, jež čekají a nikdo si je nevezme.

Osamělá tam v rozkvetlém tichu.

Přeložila Mariana Housková.

Spát

Spánek si představuje

samotu všech věcí.

Podivné zprávy mísí

včerejšek se včerejškem. Nikdo

nechrání blábolení těla. Usazeniny

v játrech mu řeknou, že je smrtelný a

vyčistí si zuby před

imanencí, která se mění.

Kdy, kdy mu stoly,

židle, krveprolití

řeknou, že

vstoupil do stínu sebe sama

a nejsou

tam bílé květy.