Přimíchávání biopaliv do pohonných hmot dostalo zelenou. Ekologické i ekonomické dopady tohoto rozhodnutí však mohou být problematické.
Evropská komise schválila 23. ledna 2008 návrh, podle nějž by měl v roce 2020 podíl biopaliv v pohonných hmotách tvořit deset procent. Biopaliva by přitom podle přestav Komise neměla přispívat k ničení krajiny, biodiverzity a neměla by vést k ještě větším emisím oxidu uhličitého. Navrhované kontrolní mechanismy jsou však zejména ve vztahu k dovozům ze zemí mimo Unii značně bezzubé. V České republice se bioetanol začal do benzínu přimíchávat od začátku roku 2008. Povinný obsah zatím činí 2 procenta, ale od 1. ledna 2009 se zvedne na 3,5 procenta a v roce 2010 ČR plánuje zvýšit obsah biolihu na 5,75 procenta. Co tento obrat znamená?
Fazole, nebo líh?
Ti, kdo se zabývají otázkou tzv. energetické bezpečnosti, se ve vztahu k ropě dělí na dva krajní tábory. Apokalyptici ropného zlomu na základě dostupných dat o objemu produkce věří, že polovina dostupných zásob byla vytěžena již v roce 2006; jsou mezi nimi i američtí survivalisté, přesvědčení, že budoucnost přinese cyberpunkové peklo předpovězené filmem Šílený Max. V očekávání nejhoršího budují chaty na osamělých místech a do sklepů umisťují poloautomatickou pušku AR-15 plus zásoby konzervovaných fazolí. Umírněné křídlo peakoilové komunity pak bere vážně prognózy části ropných společností, podle nichž zlom v těžbě nastane kolem roku 2020. A právě sem se řadí stále více světových státníků. A hlasují proto pro líh.
Rozhodnutí vyspělých zemí vážně se zabývat biopalivy má ovšem složité příčiny. Kromě stagnace nabídky ropy na světovém trhu, která je dramatizována rostoucí poptávkou, taženou hlavně motorizací Číny a Indie, existuje i řada dalších důvodů. Zbylé zásoby ropy se totiž z největší části nacházejí v regionech, kde politický vliv Západu slábne – a perspektiva závislosti na dodávkách z potenciálně nepřátelských zemí je těžko přijatelná. Kromě toho je zřejmé, že biopaliva nabízejí obrovské obchodní příležitosti jak v cílových zemích, tak v zemích dodavatelských. Pokud jde o Evropu, argumentace energetickou bezpečností a zvyšování podílu biopaliv na celkové spotřebě představují možná poslední způsob, jak zachránit kritizovaný systém zemědělských dotací.
Biopaliva a skleníkové plyny
Často vyzvedávaným, avšak silně problematickým argumentem ve prospěch biopaliv je tvrzení, že omezují emise skleníkových plynů – a tím i globální oteplování. Plodiny během svého vegetačního cyklu pohlcují atmosférický oxid uhličitý a zabudovávají ho do vlastních buněk. Abstraktně vzato, biopaliva by měla být ke klimatu neutrální, neboť při spálení se do vzduchu uvolní pouze to, co z něj předtím rostliny odčerpaly. Bohužel, velmi často je vše jinak.
V současnosti je patrně jedinou neproblematickou technologií výroby biopaliv destilace lihu z cukrové třtiny. Plodina obsahuje velké procento přímo zkvasitelného cukru a destilační zařízení spalují odpad z předchozí výroby. Výtěžnost suroviny a energetická bilance jsou tedy uspokojivé. Plochy, na nichž se třtina pěstuje, však z důvodu vhodného složení půd prakticky již nelze výrazně rozšiřovat. A všechny ostatní stávající biopalivové technologie mají tak či onak pochybnou energetickou a klimatickou bilanci. Zcela pochybený je americký program výroby kukuřičného lihu, který funguje jako náhrada opatření, jež Bushově administrativě před lety doporučilo ministerstvo energetiky – totiž zvýšení energetické účinnosti amerických aut alespoň na evropskou úroveň. Bohatě dotovaný biolihový program způsobil nejprve lokální nedostatek potravinářské kukuřice a postupně přispěl k růstu cen potravin na světovém trhu. To vše v situaci, kdy tlustý stoh studií dokazuje, že použitá technologie spotřebuje výrazně více energie, než je z ní možno získat. Navíc roste i počet vědců, kteří upozorňují, že emise vysoce účinných skleníkových plynů – oxidů dusíku – z průmyslového pěstování plodin výrazně převyšují jakýkoliv myslitelný pozitivní dopad v podobě pohlcování oxidu uhličitého rostlinami.
Nárůst ceny potravin
Trh však mezitím začal vnímat kukuřici jako substitut k ropě a cena kukuřice stoupá spolu s cenou této suroviny. Podobný vývoj lze očekávat i u řepky a palmy olejové, které slouží k výrobě evropských biodieselových paliv. A rovněž tak u jakékoliv jiné potraviny, která bude tak či onak provázána s produkcí pohonných hmot. Rozhodnutí přidávat do benzínu líh mělo kdysi v podmínkách první republiky racionální základ. Ta trocha ropného derivátu, kterou z Rumunska přivážely železniční cisterny, byla o desetinu „nastavena“ a lihobenzín umožnil provozovat více aut. V současnosti existují volné kapacity v oblasti lihu z cukrové řepy. Otázka ale je, co se stane, až budou vyčerpány a poptávka po biolihu dále poroste. Byla by patrně schopna pohlcovat rostoucí podíl úrody.
Současné experimentální technologie dokážou zpracovat na biopaliva i celulózu nepotravinářských rostlin. Odhaduje se, že jejich komerční využití bude možné za deset až patnáct let. Evropská zemědělská lobby však již de facto prosadila finanční podporu biopaliv první generace z kapes daňových poplatníků. Řada lidí s nižšími příjmy tak nejspíš už brzy zjistí, že je pro ně stále těžší zaplatit za svou spotřebu zemědělskopalivářskému komplexu.
Autor je filosof a sociolog.