Jsem sanitář literatury, prohlásil o sobě kdysi Vladimir Sorokin, čistím ruskou literaturu od nečistot, odtahuji zapáchající mrtvé velryby. Tím myslel velké (ve školách stokrát omílané) styly a žánry, jako je společensko-kritický román, lovecká povídka nebo socialistický realismus. Autor je představitel literárního soc-artu a konceptualismu.
Loučení
Jemná, průzračná mlha na východě nečekaně zrůžověla, získala žlutý odstín a během několika rychle proběhlých minut se obrys slunečního kotouče objevil nad obrysem lesa.
Konstantin vstal ze ztrouchnivělého kmene, na němž seděl a z nějž tajemně vyčníval do noci, zapnul si kabát a vydal se ke strži.
Ptáci, již na sebe do té doby pokřikovali, sborově zapěli, jako by vítali východ slunce.
Konstantin se přiblížil ke srázu porostlému ostřicí a kukaččím lenem a zastavil se na úplném okraji.
Pod ním se nacházel široký pás řeky, lemován tmavě zelenou vrstvou rákosí.
Hladina byla klidná. Nehýbala se, nečeřila.
Pouze v jejích nazelenalých hlubinách byl vidět pohyb řas, připomínajících záhadné bytosti.
Konstantin vyndal tabatěrku a otevřel ji.
Cigareta, již mnul v chladných prstech, po ránu suše praskala.
Zapálil si.
Cigaretový kouř byl měkký a lehký.
Konstantin pozoroval slunce, jež se vyhouplo zpoza lesa, usmál se a unaveně si promnul tváře.
„Stejně to stojí strašlivou námahu, než člověk opustí rodné město,“ napadlo ho v zamyšlení, „místo, kde vyrostl, kde zná každou cestičku, každý strom… A já se včera naparoval před Zinaidou a Sergejem Iljičem, že odjedu a ani nemrknu. Daleká cesta, neznámá města, noví lidé. Já bláhový…“
Odklepl popel, nepatrný šedý váleček spadl na zem a zmizel v rákosí.
Řeka se zavlnila.
Na hladině se objevila velká ryba – poprvé, podruhé, potřetí.
Tři zvětšující se kruhy se protnuly a vydaly se směrem ke břehu.
„To bude určitě štika, soudě podle toho, jak sebou mrskla, dokonce ocasem hýbala. Určitě bude mít nejmíň čtyři kila. Tady se stejně menší nevyskytují…“
Lačně potáhl z cigarety a vzpomněl si, jak jako desetiletý klučina ulovil svou první štiku. Bylo také léto a nebe průzračné. Řeka byla pustá, a přestože ji dlouho pozoroval, další ryba už se neobjevila. Měl sto chutí podle rad zasloužilého rybáře starce Micheje navléknout na háček kousek tkaničky, na níž nosil na krku měděný křížek, najednou však splávek zmizel, vlasec se s řinkotem svezl po vodě, udice se prohnula do oblouku. A začal boj blonďatého střapatého klučiny s neviditelnou rybou. Nakonec ji dostal – byl mokrý a vzrušením se celý třásl, vytáhl ji na břeh a položil na písek, tehdy tu ještě nebylo rákosí…
Opět popotáhl kouř a pomalu ho vyfukoval nosními dírkami.
„Ano, najednou si na všechno vzpomínám, Bože můj, už celých sedmatřicet let žiju na jednom a tom samém místě. Jako kluk jsem se koupal v této řece, chodil jsem na ryby, sedával na tomhle nenápadném můstku a bosé nohy smáčel ve vodě. V dětství jsem tu rád vysedával, ponořen do knih o dalekých krajích, neohrožených dobrodruzích a o lásce. Načež jsem ji poznal sám. Zamiloval jsem se po uši, bezhlavě a nenávratně. A v tomto březovém háji jsem poprvé políbil svou dívku. Líbal jsem ji na vroucné, vzrušené, nevinné rty…“
Slunce, které se mezitím vyhouplo zpoza lesa, rozpustilo zbytky mlhy, žhnulo a zaslepovalo oči. Nad řekou poletovaly vlaštovky, nejprve se střemhlav spouštěly k hladině, pak opět vzlétaly vzhůru.
S Táňou měli umluvené místo támhle, pod třemi srostlými břízami. Scházeli se po večerech, ve chvíli, kdy zapadalo slunce, jež za sebou zanechávalo červánky, a kdy sem doléhaly zvuky akordeonu z vesnice. Táňa. Jeho milovaná Táňa se zrzavým, pevně zapleteným copem…
Jak hluboce ji miloval – byla urostlá, nosila lehké saténové šaty, měla hubené opálené ruce, vonící senem a lučním kvítím.
Líbal ji a tiskl k hebké kůře mladých břízek, jejichž kmeny bývaly i po večerech teplé.
Zpočátku se malinko styděla, načež ho objímala a líbala – nešikovně, jemně a nezkušeně.
„Jsi jako sokol,“ říkávála mu, přičemž se usmívala a hladila ho po tváři.
„Jako sokol?“ smál se Konstantin, „to by ale znamenalo, že mám peří!“
„Na tom není nic k smíchu,“ přerušovala ho, „na tom není nic…“
A rychle horoucně zašeptala:
„Já… Já tě přece mám ráda, Kosťo.“
To vše se skutečně stalo. Přihodilo se to zde…
Konstantin zahodil nedokouřenou cigaretu, rukama si ohrnul límec u kabátu a zhluboka si povzdechl.
Ranní prochladlý vzduch byl cítit řekou, jemným kouřem a nezvykle mu stoupal do hlavy.
„Co vlastně znamená domov?“ napadlo Konstantina, když pozoroval sluncem zalitý les, jenž se právě probouzel, namodralé nebe a řeku, „co si vlastně pod tím jedním slůvkem může člověk představit? Zemi? Stát? Národ? Nebo dětství naboso s udicí z ořechového proutí a se sklenicí s karasy? Anebo tyhle břízky? Anebo dívku se zrzavým copem?“
Opět si povzdechl. Vzduch byl protknut světlem a rychle se oteploval, vlaštovky pokřikovaly nad průzračnou hladinou.
Bylo jasné teplé ráno.
Přesně tak. Jasné teplé ráno.
Bylo, je a bude.
Nikam se nepoděje.
A ať jde klidně do prdele.
Velké.
Macaté.
Načechrané.
S hlubokou rýhou mezi dvěma zarůžovělými duchnami.
Při plesknutí třaslavé jak rosol.
S temně nachovými faldy.
Zapruzené.
První brigáda
„Mládeži,“ Salamatin přistoupil k brigádníkům, kteří si poposedali na betonové panely, „hej hola, listí volá.“
Mezi brigádníky to zašumělo a začalo se ozývat:
„Ale to snad…“
„Jo, to víš, Jegoryči.“
„To je jasný, dělal Zince, co jí na očích vidí, tak mu teď dala lehčí práci…“
„A kde budeme hrabat?“
Salamatin vytáhl ze širokých kalhot krabičku bělomorek.
„Od píchaček směrem nahoru.“
„No, tak tam je toho hodně, nejmíň půl kilometru.“
„A co sis myslel… Tak, chlapi, do práce a do devítky pro hrábě. Jsou tam hrábě i rukavice. Anebo ať pro ně skočí jeden, nepoženeme se pro ně všichni.“
„My tam se Serjožou dojdeme,“ Tkačenko plácnul Zigunova přes vatovaná záda. „Že jo, Seržo?“
„Jasan, se ví, že dojdeme… Dej mi cigáro, Jegoryči.“ Zikunov se natáhl pro krabičku.
Salamatin mu podal cigaretu, druhou si dal do pusy a promnul ji:
„Dobrá, tak tam dojděte. Ale nepřepočítejte se. Čtrnáct hrábí. A čtrnáctery rukavice. A helemese, ještě jeden opozdilec běží… Patnáct hrábí a patnáct párů.“
Míša přelezl hromadu trubek a rozběhl se po betonu.
„Jak to, že jdeš pozdě?“ usmál se Salamatin a zapálil si. „Tak šupito presto, děcka…“
Míša se k němu přihnal a hlasitě vydechl:
„Fíha… Sem zaspal… Brýtro… Vadime Jegoryči…“
„Dobrej. Zapomněl sis nařídit budík?“
„Kdepak, sem nestih vlak… Fíha… Mám velký zpoždění?“
„Ani ne, jde to.“
„Dobré ráno,“ řekl Míša směrem k dělníkům.
„Zdravíčko.“
„Dobrý ráno…“
„Jak to, že jdeš pozdě?“
„Jsi to včera přetáhl, co, ty jeden dálkaři?“
„Jegoryči, tož my jdeme, zbytečně tu ztrácíme čas…“
„Dobře, jděte, hned vás dohoním…“ mávl rukou Salamatin. „Zapni si bundu, zas takové teplo není.“
Míša byl udýchaný a začal si zapínat zip. Salamatin si vyhrnul rukáv vaťáku a podíval se na hodinky:
„Čtvrt na devět, takhle nezačneme nikdy.“
„A co budeme dělat?“
„Hrabat listí. Na trávníku u píchaček.“
„Na čerstvém vzduchu… to je dobře…“
„Se ví … Dobrá… Prochorov tu není… No nic. Už na něj nebudeme čekat. Jdeme, Míšo.“
Vydali se k průchodu směrem za ostatními. Salamatin zívl a vyfoukl kouř:
„Ty ses teda pěkně vymódil. Skoro jako na nějakou přehlídku.“
Míša pokrčil rameny:
„A co jako? Nijak extra.“
„A proč by sis měl špinit bundu? Je dobrá.“
„Úplně vobyč.“
Vedoucí se zasmál a zatnul mohutné zuby, zažloutlé od kouření:
„No jo… Už chápu, co znamená nová generace. Vzít si takovou bundu na božíhodový den…“
Došli k píchačkám.
Vrátný v černé uniformě právě zavíral vrata.
„Semeniči, pusť nás!“ vykřikl bodře Salamatin.
„Jděte přes turniket, mě už nebaví za váma zavírat. Je to sotva chvilka, co prošli vaši.“
„Jegoryči,“ zaznělo zezadu. „Pomoz nám.“ Míša a vedoucí se obrátili.
Tkačenko a Zigunov nesli hrábě a rukavice.
„No jo, máte vypasené pupky, co?“ vyšel jim vstříc vedoucí. Míša šel k Zigunovovi, který mu podal svazek rukavic. Salamatin natáhl ruku pro hrábě, které se Tkačenkovi rozsypaly na zádech, ten se však sehnul:
„Já si jen dělal legraci, Jegoryči. Co byste tu nosil.“
„Jsou všechny v pořádku? Nejsou polámané?“
„Ne, kdepak…“
„Dobrá, jdi napřed.“
Vedoucí propustil Tkačenka.
Postupně prošli skrze rozvrzaný turniket.
Venku už čekal zbytek brigádníků.
„Hm, Saška vybral ty nejnovější…“
„Je to šikula, hned jsem si to myslel.“ Tkačenko sundal hrábě ze zad:
„Tady je máte…“
Míša začal rozdávat rukavice. Tvorogov zkusil hrábě o asfalt:
„Klasa… S takovejma můžeš i na nezoranou půdu…“
„Kde začneme, Jegoryči?“
Salamatin se ohlédl a ukázal rukou na levý trávník:
„Tenhle je náš.“
„A pravej?“
„Tady budou uklízet s čerpadlem.“
„Jasan.“
Trávník zasypaný spadaným listím se táhl směrem dolů, podél továrního plotu… Stejně jako nepravidelná řada malých topolů. Jejich dlouhé větve, ze kterých opadalo prakticky veškeré listí, se zlehka prohýbaly. Brigádníci si rozebrali hrábě, navlékli si rukavice a vydali se k trávníku. Salamatin přetrhl tkaničku, kterou byly svázány nové rukavice. Míša poklepal hrotem hrábí o asfalt, čímž ho nasazoval pevněji:
„Chybí tu hřebík.“
„Cože? Kdeže?“ otočil se k němu vedoucí.
„No, tady… Na místě, kde mají hrábě držet pohromadě…“
„Ale prosimtebe… Ukaž,“ vedoucí si od něj vzal hrábě a prohmatal je. „Sedí normálně. A i bez hřebíku drží pohromadě. Nesmíš hrabat silou, aby se nerozpadly… Odchod…“
Vydali se za brigádníky.
Míša se pousmál a dal si hrábě na ramena:
„Hm, první brigáda...“
„Jakpak první?“
„Takpak. Tohle je moje první brigáda.“
„Vážně?“ Salamatin se na něj nevěřícně podíval.
„Jo. No, vlastně ne úplně první, ve škole jsme taky chodili na brigády…“
„No, ale to je něco úplně jiného. Ve škole jsi byl žák a teď jsi proletář. To teda znamená, že je opravdu první. To je teda gól!“
Salamatin se zasmál a křiknul směrem k brigádníkům, kteří vykračovali před nimi:
„Hej, mládeži, poslouchejte, Tohleto je Míšova první brigáda, to je, co?“
„Tak to je teda dobrý.“
„Visíš nám flašku, Míšo!“
„Dobrá…“
„To znamená, že dneska musíš pracovat s plným nasazením, za všechny.“
„To jsou věci, první brigáda v životě, já úplně zapomněl, kdy jsem měl svoji premiéru…“
Salamatin položil Míšovi ruku na rameno:
„No, to je teda něco. Měli jsme zařídit, aby ti odbory popřály oficiálně…“
„Ale to přece nestojí za řeč, Vadime Jegoryči…“
„Ale stojí. Proč jsi to neřekl dřív? První brigáda… je první brigáda… Haló, mládeži,“ křikl na brigádníky. „Začněte tady. A hrabte to listí na hromady u obrubníků…“
Brigádníci se rozešli po trávníku a začali hrabat listí. Salamatin přimhouřil oči do zapadajícího slunce a upravil si šálu, která mu vylézala zpod vaťáku:
„Tak nakonec jsem si přece jen vzpomněl na svoji první brigádu…“
„Vážně?“
„Jo. Akorát tenkrát vypukla válka. Bylo to v jedenačtyřicátém. V červenci. A v továrně jsem začal pracovat v dubnu. Byl jsem stejně starý jako ty. Teda, trochu mladší. A dálkově jsem samo sebou nestudoval. Na študia jsem neměl ani pomyšlení. No a tenkrát jsme se rozhodli, že půjdeme na brigádu. Do nadace na výpomoc lidem z fronty. Chystala se tam po směně celá továrna. A to nebyla ledasjaká směna – dvanáct hodin. Ne to, co dneska. A pracovali jsme taky úplně jinak. Uvědoměle. Všichni byli chápaví a pracovali s nasazením, no, a jak pracovali… To se s dnešní prací absolutně nedá srovnávat…“
Povzdechl si a vydal se směrem k brigádníkům. Míša si pospíšil za ním.
Vedoucí se zastavil u Zigunova, sehnul se a sebral rezavou konzervu:
„No, tak tohle je to naše svinstvo. Napít se, najíst a zbytek vyhodit. Tak takhle si tu žijeme… a potom se lidi diví, že si nemají kam jet odpočinout, když je celá příroda zničená…“
Odhodil plechovku na hromadu listí.
Míša začal hrabat na konci trávníku.
Brigádníci pracovali a mlčeli.
Zigunov se najednou narovnal a otočil hlavu:
„Ajajaj, sakra… momentík…“
Roztáhl dvě půlky zadnice, které měl obepnuté modrými kalhotami, a hlasitě vypustil ducha.
Sotskov se napřímil, překvapeně se na něj podíval a udělal to samé, pouze ve slabším a kratším provedení.
Tkačenko na něj ukázal hubeným prstem:
„Artilerie… Zásah…“ A lakonicky si pšouknul.
Salazkin a Mamontov se opřeli o hrábě a vypustili ducha téměř současně.
Tvorogov se silně předklonil a v obličeji napnul svaly:
„Aj… aj… aj…“ A třikrát si slabě prdnul.
Sochněnko zvedl nohu, na které měl nazutou gumovou holínku:
„Kdepak… proti zrádcům Vlasti…“ Prdnul si však také slabě.
Salamatin nevěřícně zavrtěl hlavou:
„Já se z toho… To mě poser… Co to má znamenat? Jako že všichni naráz? A na čí počest?“
Zigunov pokrčil rameny:
„Jakpak, na čí počest? Na počest první brigády našeho soudruha proběhl dělostřelecký salut ze zbraní středního kalibru. A teď je řada na tobě, Jegoryči…“
Brigádníci se usmívali a pozorovali ho:
„No tak, veteráne, ty, vysloužilej úderník…“
„A ty se, Míšo, nenech zahanbit.“
„No tak, dělej, co tak stojíš. Netrhej partu.“
„Jako nositel řádu přece nesmíš zahanbit naši brigádnickou čest…“
„No, tak, dělej, Jegoryči, všichni na tebe spoléhají…“ Salamatin se podrbal na spáncích a zarazil se:
„No, když teda jinak nedáte…“
Maličko se předklonil a zachroptěl.
Míša se také nahnul, podíval se pod nohy a poprvé si prdnul, i když slabě a sotva slyšitelně.
„No, to teda nic moc, Michaile…“
„To nic, vždyť má dneska významný den… To se dá pochopit…“
Všichni se podívali na strnulého brigádníka a zmlkli. Měl širokou snědou tvář opálenou paprsky zapadajícího slunce, díval se do dáli a prsty měl zaryté do kolen.
Vedoucí skousl plné rty, pod zahnědlou kůží se na tváři mu rýsovaly lícní svaly a šedé obočí měl zdvižené.
Sotva slyšitelně zaúpěl a zaklonil hlavu.
Zadržel dech a brigádníci se na něj podívali.
Zazněl hlasitý úder a šťavnatý, burácející výstřel.
Ozval se aplaus bez jediného slova.
Salamatin si sundal kšiltovku a uklonil se.
Povídky vznikaly v letech 1979–1984. Z ruských originálů Proščanije a Pervyj subbotnik, z knihy Vladimir Sorokin: Sobranije sočiněnij v dvuch tomach, tom pervyj, Ad Marginem, Moskva 1998, přeložila Barbora Gregorová.
Vladimir Sorokin (nar. 1955 v Bykovu) začínal jako výtvarník undergoundové scény osmdesátých let. Jeho povídky a román Fronta (Očereď; napsána 1983, vydána 1995, česky 2003) vyšly v roce 1985 jako tamizdat (tzn. v zahraničí, zde ve Francii), v Sovětském svazu bylo otištěno jen několik povídek v lotyšském časopise Rodnik. Sorokin je schopný napodobit jakýkoliv literární styl na ploše dvou, tří vět, s oblibou jej však nechává vykvést na několika stránkách – a pak ho náhle (jako ve zde uvedených ukázkách, často však brutálnějšími motivy, například thrilleru či porna) nebo pozvolna (vypadáváním písmen, použitím textového nádoru, který vrůstá do vyprávění a bobtná, lehkým vyšinutím logiky atd.) destruuje. Jeho přístup k velké světové literatuře není ironický, autor ukazuje, nakolik jsme navyklí vnímat určitý styl nezáludně, ba tupě. Z dalších děl: Srdce čtyř (Serdca četyrjoch, napsán 1991, vyšel 1994), Modré sádlo (Goluboje salo, 1999), Hostina (Pir, 2000), Led (Ljod, 2002), Opričníkův den (Děň opričnika, 2006). U nás vyšla Třicátá Marinina láska (Tridcataja ljubov Mariny, 1982–1984, česky 1995).
–lb–