Led

Otevřel jsem oči.

Byla tma a pronikavě voněla půda. Pohnul jsem se, natáhl jsem ve tmě ruku. Nahmatala půdu a kořeny. Studená půda se začala sypat. Hned jsem si vzpomněl, kdo a kde jsem. A začal jsem vylézat ze svého doupěte. Vyplazil jsem se zpod převislé „střechy“ z kořenů starého listnatého stromu, která mi posloužila jako útočiště, a strnul jsem: vše okolo bylo zalité jasným měsíčním světlem. Zvedl jsem hlavu: na modročerném nebi v záplavě hvězd visel obrovský měsíc v úplňku. Svítil tak jasně, že jsem odvrátil pohled a rozhlédl jsem se kolem: to neuvěřitelné světlo zalévalo vše až k horizontu. Objevila se přede mnou fantastická krajina. Osvětlené sopky připomínaly zatuhlé vlny nevídaného oceánu. Přelévaly se, vzdouvaly a srážely a mizely v dálce u podsvíceného obzoru na východě. Okolo byl mrtvý les v naprostém tichu: nebylo slyšet ani hlásku. A uprostřed toho jsem stál já. Sám.

Ale strach jsem neměl. Hluboký spánek pod kořenem starého stromu mě naopak posílil a uklidnil. Horečka, která mnou do té chvíle neustále třásla, opustila tělo, jako by se vsákla do země. Zdvihl jsem ruce k měsíci, s rozkoší jsem se protáhl.

A zhluboka jsem si vydechl.

Byl jsem svobodný!

Nikdo tu nebyl. Nikdo se mi nevysmíval, nepřikazoval, nežádal, nepobízel, nedával idiotské rady, nediskutoval o marxismu a astronomii. Protivný roj slov, který mě jako mrak komárů pronásledoval celý tento měsíc, odplynul společně s lidmi. Absolutní ticho světa mě ohromovalo. Pozemský svět se přede mnou zastavil ve svrchovaném klidu. A poprvé v životě jsem ostře pocítil stvořenost tohoto světa. Náš svět se neobjevil sám od sebe. Není výsledkem náhodné kombinace slepých sil. Byl stvořen. Úsilím vůle. A v jediném okamžiku.

Tento objev mě ohromil. Opatrně jsem do sebe vtáhl studený noční vzduch. A strnul jsem, bál jsem se vydechnout. Knihy o filosofii a náboženství, spory o bytí, času a metafyzice mi vůbec nepomohly pochopit svět, v němž jsem se ocitl. Ale jedna minuta uprostřed mrtvé, měsíčním světlem zalité tajgy mi odhalila velké tajemství.

Vydechl jsem.

A udělal jsem krok.

Moje srdce se povědomě zachvělo. Vzpomněl jsem si na obrovské a rodné. Na to, co mě nutilo třást se v němém vytržení, nespat po nocích, neúnavně jít a mlčet se stisknutými zuby. Bylo to blízko. Znovu jsem to pocítil srdcem. Ale už klidně, bez slz a vzlyků. Obrovské a rodné mě volalo. A já jsem se pustil za jeho voláním.

Šel jsem mezi zčernalými kmeny. Měsíc se pohyboval se mnou a osvětloval mi každý kousek cesty. Viděl jsem každý kámen pod nohama, každou zlámanou větev. Měsíční světlo hrálo na zuhelnatělých kmenech. Pableskovaly a leskly se jako antracit. Hustý mech se měkce prohýbal pod mými holínkami. Šlo se mi lehce: na zádech jsem už neměl nic. Ani konzervy, ani sádlo, ani suchary. Nic, co by mě vázalo k lidem. Ale nelekalo mě to – vůbec jsem nepociťoval hlad. Veškeré mé vnitřní vytržení posledního měsíce se teď proměnilo v jedno rovnoměrné a vytrvalé přání: jít k obrovskému a rodnému. A najít ho.

Šel jsem.

Nohy lehce překonávaly divokou krajinu bez života. Šel jsem hodinu, dvě, tři. Sopky pomalu proplouvaly okolo mě. Nakonec se vyhladily, rozplynuly se. A měsíční světlo se zablesklo v pruhu vody.

Bažina!

Přišel jsem k ní blíž.

Jako dřív se nad ní vznášela lehká mlha z výparů. Srdce mi začalo silně tlouct. Táhlo mě to tam nepřekonatelnou silou. Rodné bylo tam. Vykročil jsem. Mech pod nohama zhoustl a zcela pokryl půdu. Objevily se trsy bažinné trávy a brzy mi začala pod nohama čvachtat mazlavá břečka. S každým krokem moje srdce bilo silněji. Ale nebyly to charakteristické údery neklidu a rozechvění. Srdce bilo pomalu, ale stále silněji a s větší těžkostí – každý úder se rozléhal v hrudi, rozlévaly se od něj vlny po těle. Srdce začalo žít svým životem, odděleným od života těla. Jeho rovnoměrné a těžké údery mnou otřásaly. Tělo rezonovalo do rytmu úderů. Holínky se bořily čím dál hlouběji, chůze začala být obtížná. Bahno bažiny se zvedalo. Brzy jsem se propadl po pás. Studená voda se nahrnula do holínek, objala mi nohy. Byl to chlad věčně zmrzlé půdy. Měsíc mi jasně a nevzrušeně svítil. Duté údery srdce nenechávaly místo pro strach. Strašně jsem toužil jít kupředu. Vyrazil jsem vší silou. Ledový močál mě chytil za nohy. Ale byl jsem silnější. Chytal jsem se rukama za trsy trávy a dral se vpřed. Jeden krok, druhý. Deset velice těžkých kroků.

Dvacet.

Sto.

Trsy trávy zmizely: přede mnou byla hladká hladina žabincem potažené bažiny. Udělal jsem první krok. Propadl jsem se po hrudník. Ale tlukot srdce byl naprosto ohlušující, každý úder krve mě postrkoval vpřed. Zachytil jsem se za shnilý kmen starého zlomeného stromu trčící z žabince. A pochopil jsem, že dál je hloubka a husté bahno. Ale nad tím bahnem je pás vody. A v té vodě je možné plavat. Je třeba si jen všechno vysvléct a začít plavat vpřed. Chytil jsem se kmenu, prudkým pohybem jsem vytrhl nohy z bahna, vytáhl jsem se nahoru a sedl si na zlomený kmen. Sundal jsem si mokré oblečení, které se mi nalepilo na tělo. Stáhl jsem si holínky plné vody. A nahý jsem se odstrčil od kmene, vyrazil jsem dopředu, jako žába, rozhrnoval jsem vodu rukama a kopal nohama. Bylo to neuvěřitelné, plaval jsem v bažině jako v jezeře. Vrchní pás vody pod žabincem byl čistý a studený. Bylo jen třeba plavat vpřed a nezastavovat se. Pokud bych se zastavil – smrt, bahno mě vtáhne. Šimralo mě na břiše hnijícím slizem a chňapalo po mně kořeny. Ale strach zůstal za mnou, ve světě lidí. Uplaval jsem ještě kousek a najednou jsem pochopil: obrovské a rodné je docela blízko. Už jen maličko a budu se ho moct dotknout.

Moje srdce se rozbušilo tak, že mi v očích vzplanuly růžovooranžové duhy. Zalilo mě náhle teplo. Potom horko.

Zmocnilo se mě vytržení.

Vzlyky se draly ze sevřených rtů, které zapomněly jazyk lidí. Pochopil jsem, že nedotknu­li se obrovského a rodného, zemřu, utopím se. Nemám bez něj proč žít. Nemám nic, kromě něj. Nikdy v životě jsem si nic tak silně nepřál.

Rozhrnoval jsem vodu a ta se přelévala v měsíčním světle. Zelený žabinec na ní pa­­­ bleskoval.

Kolem panovalo božské ticho.

Záběr rukou, skluz těla vpřed.

Další záběr.

Ještě.

Ještě!

Ještě!!

Ještě!!!

Moje ruce se dotkly Ledu.

A já jsem pochopil, proč jsem tady.

A rozvzlykal jsem se štěstím.

Našel jsem obrovské a rodné! Prsty se dotýkaly hladkého povrchu. Srdce mi ohlušivě tlouklo. Pocítil jsem, že ztrácím vědomí. Hlava se mi naráz vyčistila. Rozezněla se v ní božská prázdnota. A prsty se horečnatě stále znovu a znovu dotýkaly Ledu pod vodou. Uprostřed vzlyků jsem začal polykat vodu. Okraj Ledu hladce stoupal vzhůru. Zoufale jsem se odrazil od vody. A vylezl jsem na Led, úplně jako ještěrka. Nad ním bylo jen trochu vody. Třásl jsem se a vzlykal, ale plazil jsem pořád dál po čočce Ledu. Okolo se až ke vzdáleným sopkám rozprostírala hladká bažina, potažená žabincem. Mohutný blok Ledu spal pod její hladinou, ponořený do bahna. Tento rodný blok Ledu tiše ležel dvacet let a čekal na mě. Bylo potřeba dvacet let mého života, abych našel Led! Vzlyky zkroutily moje tělo. Sálalo z něj horko. Údery srdce mnou otřásaly. Zadýchával jsem se a polykal jsem vlhký vzduch bažiny. Vepředu se zelený žabinec trochu rozestupoval. V měsíčním světle se tam zableskl Led! Kousíček Ledu velký jako mince! Stoupl jsem si a rozběhl jsem se k němu, od nohou mi cákala voda, rozhrnoval jsem tisíciletý žabinec. Led! Led probleskoval bíle a bleděmodře! Jak je čistý! Jak je mocný! Jak je rodný!

Můj, můj navěky!

Rozběhl jsem se a uklouzl.

A upadl jsem, vší silou jsem se udeřil hrudníkem o oslnivý Led.

Vědomí mě opustilo. Na okamžik.

Potom se moje srdce nárazem o Led rozezvonilo. A pocítil jsem srdcem najednou celý blok Ledu. Byl kolosální. A celý vibroval a rezonoval spolu s mým srdcem. A pouze pro mne samotného. Srdce, které spalo všech těch dvacet let v hrudním koši, se probudilo. Nezačalo bít silněji, ale nějak sebou škublo – nejprve bolestivě, pak sladce. A rozechvělé strachem promluvilo:

„Bro­bro­bro… Bro­bro­bro… Bro­bro­bro…“

Pochopil jsem to. To bylo moje skutečné jméno. Jmenoval jsem se Bro.

Pochopil jsem to celou svou bytostí. Moje ruce objaly Led.

Z knihy Ljod (Ad Marginem, Moskva 2002) vybrala a přeložila Kateřina M. Kolářová.