New New Knížák

Co všechno se před otevřením vaší výstavy Podivný Kelt vlastně stalo?

Už několik dnů před vernisáží jsme založili e-mail s adresou [email protected] a také myspace s adresou myspace.com/milanknizak. Dále jsme požádali Galerii Vernon, aby se na žádných materiálech spojených s výstavou neobjevilo jméno skupiny Guma Guar. Týden před otevřením výstavy rozeslala galerie papírové pozvánky, na nichž bylo uvedeno pouze jméno Milana Knížáka. Dále jsme z fiktivního Knížákova osobního e-mailu rozeslali pozvánky do veškerých novinových, časopisových, internetových i televizních redakcí. Nutno přiznat, že ne všichni nám to zbaštili. Někteří nevěřili, že by Knížák používal gmail, jiní se divili, kde vzal jejich adresu. Přesto na vernisáž dorazilo množství diváků i zástupců médií, kteří bezelstně očekávali výstavu skutečného Milana Knížáka. Mnozí z nich ani na místě nepoznali, že jde o fake.

Vystavujete falzifikáty děl Milana Knížáka?

V galerii jsme vystavili několik obrazů i trojrozměrných děl, při jejichž výrobě jsme se přímo inspirovali tvorbou Milana Knížáka. Nejde však o klasická falza. V duchu Kní­žákova stylu jsme vytvořili nová díla. Možná si vzpomenete na slavnou kauzu van Meegeren – tento padělatel vytvořil celé jedno nové malířské období Veermera van Delfta. Na výstavě najdete variace na populární kýčové trpaslíky, které Knížák vytvářel v devadesátých letech, expresivně pomalovanou Spoerriovskou asambláž, sérii destruovaných gramofonových desek, obraz, který jako by vypadl z oka jednomu z Knížákových originálů, jen je o půl metru kratší, takže i jeho kompozice je odlišná. Vystavená díla jsme fotograficky zdokumentovali a umístili na zmíněný myspace. V galerii i na webu je nabízíme za ne právě malé částky. Před koncem výstavy ale plánujeme velkou slevu. Celá výstava bude pravděpodobně jako komplet k zakoupení za pouhých 333 000 Kč. Nejdůležitější součástí expozice je však mistrův životopis napsaný v ich-formě, který jsme viditelně umístili na výklad galerie.

Ten je předpokládám také upravený...

Z celé výstavy je to vlastně jediná věc, která není falešná. Napsali jsme do něj ale i věci, které si sám ředitel Knížák do životopisu nepíše – všechny jeho neadekvátní zásahy do české kultury včetně čistek mezi profesory i studenty AVU nebo mezi zaměstnanci Národní galerie, diskutabilní nákupy vlastních děl pro Národní galerii, umístění vlastní monumentální sochy před jednu z hlavních budov NG, rasistické protiromské excesy v médiích, nefér konkursy, ovlivněné jeho kamárodšofty s vlivnými politiky, díky nimž se Knížák dostává do exponovaných veřejných funkcí.

Proč se výstava jmenuje Podivný Kelt?

To nemá žádný hlubší důvod. Je to jen vtip. Zhruba před půl rokem byl v televizi s Knížákem rozhovor, který se týkal jeho sbírky loutek. V něm předvádí jednu z loutek a říká o ní, že vypadá jako nějaký podivný Kelt. Nám se takové označení líbilo, považovali jsme je za typicky knížákovské a přivlastnili si je pro název výstavy.

Takže vy jste panu Knížákovi založili archiv? Sledujete aktivity ředitele Národní galerie dlouho?

Knížáka a jeho pochybnou činnost na pozici generálního ředitele NG sledujeme dlouho, v podstatě od jeho nástupu do funkce, kvůli tomu ale nepotřebujeme zakládat žádný archiv.

Často se stává, že politické umění je jen prvoplánová reakce na aktuální situaci. Zde vše naznačuje, že jde o dlouhodobý záměr, jenž vyústil v konkrétní realizaci. Jaká je koncepce vaší výstavy?

Ve Vernonu vystavujeme právě tento projekt z vícera důvodů. Pouhých pár desítek metrů od galerie se nachází Veletržní palác, který je pro nás přímo symbolem neadekvátních zásahů Milana Knížáka do situace současného českého umění. Před ním se nachází pověstné Knížákovo sousoší, které si zde nechal postavit. Nám taková situace připadá absurdní. V jakémkoli jiném oboru by bylo nemyslitelné, aby ředitel státní instituce byl současně jejím dodavatelem. Přímo se nabízelo udělat knížákovskou provokaci v Galerii Vernon. Je umístěna v přízemním proskleném prostoru, kolem kterého denně projdou stovky, možná tisíce lidí. To je přímo ideální. Dalším důvodem je, že Vernon je komerční galerie. Skupina Guma Guar dlouhodobě odmítala svá umělecká díla prodávat. Nepovažovali jsme nikdy za férové komodifikovat svou aktivistickou tvorbu. Výstava Milan Knížák – Podivný Kelt je naše první prodejní výstava. Ovšem je třeba dodat, že si výtěžek z prodeje Knížákových padělků ani tentokrát nemíníme ponechat. Zavázali jsme se celou částku věnovat do fondu námi založené Ceny Milana Knížáka. Také galeristka Monika Burian (A2 č. 39/2007 – pozn. red.) se zřekla svého případného podílu ve prospěch této ceny.

A ta bude, i když nic neprodáte? Nebo už jste něco prodali? A co myslíte prohlášením, že případně vydělané peníze přerozdělíte stejným způsobem jako Milan Knížák peníze od ČEZ (čímž máte na mysli Cenu Národní galerie 333)?

Pevně věříme, že se něco prodá. Nezapomeňte, že v druhé půli výstavy připravujeme slevu. Už dnes se nám navíc ozval kurátor jedné důležité české galerijní instituce s nabídkou umístění části výstavy Podivný Kelt do stálé expozice. To jsme ovšem podmínili jejím odkoupením. V současné době o tom s galerií jednáme.

Byla na začátku uvažování o přítomném projektu Barthesova teorie o smrti autora, nebo konkrétní hříčka s Knížákovou identitou?

Barthese a jeho teorii o smrti autora vnímáme spíš jako formální prvek. Naše výstava má vlastně typicky postmoderní formu, obsah je ale velmi modernistický – dlouhodobě odmítáme pohodlnou relativizaci hodnot. Pokud tedy mluvíme o Rolandu Barthesovi, jedná se nám především o legitimizaci tohoto našeho činu z uměleckohistorického hlediska. To, co by totiž z určitého úhlu pohledu mohlo být hodnoceno jako trestný čin, je vlastně z hlediska dějin umění radikální apropriací. Na rozdíl od klasických příkladů přivlastnění (Sherrie Levine, Elaine Sturtevant) jsme šli tak daleko, že jsme apropriovali nejen Knížákovo umění, ale jeho vlastní jméno a identitu. Přivlastnění však pro nás není cílem, ale nástrojem. Skutečným a hlavním důvodem, proč tato výstava vznikla, není formální hra s problematikou autorství, ale kritika Knížákova působení. Podobným způsobem pracujeme velmi často: postmoderní forma nám slouží k prosazení modernistických postojů.

To jsem ráda, že jsme k tomu došli, neboť si myslím, že osobnost Milana Knížáka s sebou ještě výrazněji než problematiku komercializace umění přináší problematiku moci, autokratismu a manipulace, a to nejen s uměním. Asi to není možné, přesto se zeptám: Je výstava nějak načasovaná k nedávné mediální skandalizaci ředitele Národní galerie? Mám na mysli další z Knížákových nadkurátorských zásahů, tentokrát do koncepce výstavy Mikoláše Alše kurátora Ondřeje Chrobáka těsně před jejím otevřením nebo skandál s nákupem Beuysova díla.

To, že se ve stejný týden v médiích objevila kauza Beuys, je samozřejmě náhoda. Knížákovo vměšování do práce kurátorů Národní galerie a konkrétně zásah do výstavy Mikoláše Alše jsme v našem Knížákově životopisu reflektovali. Dalším důležitým tématem však pro nás byla také NG 333 (A2 č. 50/2007 – pozn. red.) a především naprosté selhání členů skupiny Ztohoven (A2 č. 27/2007 – pozn. red), kteří ji převzali a tím zcela popřeli smysl své činnosti. Po diskusi s frontmanem této skupiny Romanem Týcem – který bez skrupulí prodal svou pseudoaktivistickou performanci firmě Nike a po večerech si telefonuje s manažery tohoto vykořisťovatelského nadnárodního molochu a přizvukuje si s nimi v tom, jak jsou v Nike ohromně féroví – nás to ale už nepřekvapuje.

Vrátím se ještě k modernismu a postmodernismu, jak jste o nich mluvili. Podobně pracovala v počátcích i umělecká skupina Rafani – přebírala principy a schémata z oblastí společenských a politických a implantovala je do umění. Je to ono nastavení modernistického zrcadla s použitím postmodernistického procesu?

Teď úplně nerozumíme. Rozhodně bychom neřekli, že přebíráme principy a schémata ze společnosti a kamkoli je implantujeme. Chápeme to spíš tak, že obecně zneužíváme platformu umění pro veřejné vyřčení určitých extrémních názorů. Jaký význam to bude mít pro samotný svět umění, nás většinou zajímá až sekundárně. V případě projektu Podivný Kelt samozřejmě o dopad na umělecký svět jde, ale zase spíš z hlediska korupce a morálky než z hlediska uměnovědného.

Ještě bychom rádi poznamenali, že při nedávném interview se jeden člen skupiny Rafani za celou skupinu distancoval od jakéhokoli aktivismu. Rafani sami se údajně za žádné aktivisty nepovažují ani nikdy nepovažovali. Dost nás to překvapilo, protože mnohé formální postupy, které (alespoň dříve) využívali, svědčí o opaku.

Galerie Vernon vám poskytla prostor, čímž se za vás vlastně postavila. Vnímáte to jako samozřejmost, nebo jste překvapeni, že si právě komerční galerie něco takového dovolí?

Vzhledem k tomu, že majitelka galerie v současné době žádá o grant hlavního města Prahy a profesor Milan Knížák sedí v komisi, která městské granty schvaluje, to bylo od Moniky Burian opravdu odvážné. Nechala nám naprostou svobodu a neustoupila ani nátlaku umělcovy manželky Marie Knížákové, která rozhořčeně telefonovala už tři dny před vernisáží. Na druhé straně je pro galerii takový projekt dobrou reklamou, že?

Přesně tím jsem chtěla navázat, ale považuji to za snesitelné. Svět altruismu je ještě daleko. Reagoval už Milan Knížák? Je jeho reakce součástí díla?

Ještě daleko? Svět altruismu, domníváme se, nám nikdy nebyl tak vzdálený jako dnes. Urputná snaha o demontáž sociálního státu a maximální koncentrace na jedinou věc – na mytický růst Růstu, jak říká Václav Bělohradský – je s představou jeho přibližování v přímém rozporu. Určitá snesitelná kolaborace, podrobená ovšem přísné sebereflexi, je v současné společnosti represivní tolerance nevyhnutelná. Alespoň pokud chcete být trošku slyšet a nerozhodnete se žít jako samozásobitel kdesi v horách nebo na pustém ostrově (skutečně plné nezávislosti nedosáhnete stejně nikdy). Ale pozor – vědomí nemožnosti být zcela nezávislými pro nás rozhodně neznamená cynické nebo takzvané realistické přitakání současnému krajně problematickému společenskému systému. Když si člověk uvědomí nemožnosti dokonale aseptické očisty vlastního těla, nevede ho to přece k tomu, že rezignuje na hygienu a vyválí se v hovnech.

Milan Knížák dosud na výstavu Podivný Kelt nezareagoval. Asi nám nechce dělat reklamu. Pouze kdosi počmáral lihovou fixou výklad galerie – zřejmě někdo z blízkého okruhu pana profesora.

Ještě k Barthesovi. V souvislosti s jeho tezí by vás měly zajímat reakce diváků. Když jsem stála před vaší výlohou, šli kolem dva starší pánové a jeden cosi brblal. Doporučila jsem mu výstavu a on odsekl, že toho pána zná a na jeho umění se ze zásady ani nepodívá.

Už při instalaci výstavy jsme sledovali kolemjdoucí a byli jsme překvapeni, jak neoblíbený je pan Knížák mezi širokou veřejností. Kolem výkladu galerie například procházel pán venčící jezevčíka, pes zvedl nožku a pán mu povídá: Správně, jen mu to tady pochčij! Podobných situací jsme v galerii zažili hodně. Dokonce jsme začali uvažovat o tom, že nainstalujeme do výkladní skříně malou kameru a především mikrofon a budeme reakce náhodných kolemjdoucích nahrávat a dodatečně je zveřejníme. Uvidíme. Výstava má trvat dva měsíce.

Naším hlavním cílem zůstává zbavit profesora Knížáka jeho veřejných funkcí. Možná to zní naivně, ale aspoň se o něco pokoušíme a nesedíme vystrašeně s rukama v klíně jako většina českých umělců, nemluvě o těch, co s ním „podepsali spolupráci“ a ještě si za to případně nechali zaplatit.

Myslíte si, že aktivistické skupiny by si měly hlídat své výstupy od začátku do konce a neměly by své dílo považovat za ukončené? Je pro vás reakce diváka součástí toho díla? Proto jste Knížákovi založili na myspace stránku a gmail?

Co se týče ohraničení aktivistického díla, nemůžeme než souhlasit. Do velmi zajímavého sporu jsme se v této souvislosti dostali pouhý týden po otevření výstavy Podivný Kelt. Respektovaný umělec a nyní kurátor nově otevřené Špálovy galerie Pavel Humhal nás vyzval k účasti na výstavě 30 % OFF, která se zabývá fenoménem reklamy. Považovali jsme za nutné vyznat se na této výstavě ze závislosti, ve které se umělec, prezentující se v tomto prostoru, ocitá. Tajně jsme v noci před vernisáží napsali na stěnu určenou pro naši instalaci: „Tato galerie je placena reklamní agenturou.“ Kurátor bohužel nepochopil sebemrskačský tón této absurdní kritiky zevnitř, považoval ji za útok na svou osobu a proti naší vůli přes nápis nechal nesmyslně promítat naše staré video, s jehož vystavením jsme nesouhlasili. Celou instalaci navíc doplnil informací o tom, že i členové naší skupiny byli před lety placeni reklamními agenturami, což mimochodem považujeme za mnohem menší zlo než vlastní účast na zmiňované výstavě, nehledě na to, že je to pravda jen částečně. Prezentovaná instalace skupiny Guma Guar je tak pouze ze třiceti procent naším dílem – taková cenzura naruby. S výslednou tváří naší instalace jsme se ale nakonec chtě nechtě smířili a jedním z důvodů byl také fakt, že se zde pěkně, i když formálně, tematizovala právě problematika otevřenosti uměleckého díla a taktéž (ne)spolupráce umělce s kurátorem. Navíc si těžko můžeme stěžovat na něco, co jsme týden předtím provedli Knížákovi. Inu, s čím kdo zachází... S kurátorem Podivného Kelta Markem Tominem máme jinou zkušenost. Ten je prakticky spoluautorem projektu.

Máte pocit, že pan ředitel udělal někdy něco dobře? Je vám něčím sympatický?

Milan Knížák patřil v šedesátých letech jednoznačně k nejzajímavějším a nejprogresivnějším českým umělcům. Svou současnou činností vysloveně popírá své předešlé působení. Z umělce, který byl vždy v opozici vůči mocným, se stal přímo symbolem nekontrolovatelné arogantní moci. Stal se sběratelem veřejných funkcí, navíc svých výhod zneužívá v boji proti jiným umělcům. Je to nakonec v protikladu také vůči jeho současnému deklarovanému politickému směřování. Knížák se prohlašuje za sympatizanta pravice, ale současně centralizuje moc způsobem, za který by se nemusel stydět žádný bolševik.

Umělecký protest vůči řediteli Národní galerie před vaší výstavou dlouho stagnoval. Nikdo už neměl chuť se do boje s větrným mlýnem pouštět. Rafani řekli své, pak Pode Bal a nastalo vyčerpání. Vzpomenete si na víc protestů?

Vůbec první veřejný protest proti Knížákovu působení v NG proběhl těsně po jeho nástupu do funkce. Šlo o demonstraci před Veletržním palácem a následný průvod k ministerstvu kultury, kde byla tehdejšímu ministru Pavlu Dostálovi předána petice za Knížákovo odstoupení z funkce. Organizátory byli dva tehdejší studenti AVU. Jeden z nich působí v současné době ve skupině Guma Guar, druhý ve skupině Rafani. Jak také uvádíme v Knížákově curriculu, oba byli druhý den po demonstraci navrženi na vyloučení ze školy. Jakkoli mnohdy pedagogové AVU Knížákovi v podobných případech zbaběle ustupovali, tenkrát vyhození jeho kritiků odmítli.

Co bude se skupinou Milan Knížák po výstavě? Budete se dále zabývat osobou Milana Knížáka, nebo už jste řekli, co jste chtěli, a máte jiné plány?

Podivný Kelt je první výstava nové umělecké skupiny. Co se bude dít v budoucnosti, zůstává otevřené.