Jsem vyloučen z čistoty

Jsem vyloučen z čistoty, neboť se chci zmocnit osoby, která je čistá. Příroda mne stvořila s velice vnímavými smysly a velmi silnými vášněmi, na svět mne přivedla jen proto, abych se jim oddával a uspokojoval je.
Z Rozhovoru kněze a umírajícího, 1782

Osmnácté století bylo pro dílo markýze de Sade dobou smutně vhodnou. Jeho způsob myšlení, jeho kritika vědeckých i ná­boženských pověr a jeho filosofická ví­ra i názory na přírodu a státní správu ho přivedly do žalářů a blázinců. Stín děsivé legendy zakryl jeho výjimečného ducha současníkům a neušetřil ani jeho památku.

Můj způsob myšlení je spjat s mým uspořádáním. Není v mé moci to změnit. A i kdyby to v mé moci bylo, neučinil bych to. Je mou jedinou útěchou v životě; ulehčuje mi vězeňské strázně, skýtá mi mé veškeré životní potěšení a lpím na něm víc než na životě. Moje neštěstí vůbec nepřivodilo mé smýšlení, nýbrž smýšlení druhých lidí.

Alphonse-Donatien-François markýz de Sade se narodil 2. června 1740 v Paříži v paláci de Condé. Jeho rodina patřila k nejstarším provensálským rodům, ovšem už jeho předkové měli potíže s mravností. Jako desetiletý byl zapsán do jezuitské koleje v ulici Svatého Jakuba. Kolej byla tehdy jedním z nejrenomovanějších a nejdůležitějších ústavů ve Francii.

...rád bych ovšem podotkl, že kromě latiny a různých nesmyslů bylo pramálo toho, čemu jsem se tu naučil...

Žákem koleje byli například i Voltaire nebo Robespierre, o jehož spřízněnosti se Sadem později poznamenal spisovatel a kritik Jules Janin (1804–1874):

Oba se vynořili z trosek společnosti a byli její hanbou; zatímco však markýz byl hanbou tak nízkou, že ho společnost ústy Bonaparta prohlásila za šílence, Robespierre byl hanbou tak strašlivou, že mu táž společnost prokázala čest usmrcením na popravišti. A tak se oběma dostalo spravedlnosti: Robespierre zemřel počestně jako všichni ti, jež povraždil, a markýz de Sade zemřel mezi všemi těmi blázny, které nadělal.

V koleji údajně Alphonse-Donatien poznal homosexuální praktiky. Ale především: znenáviděl si tu katolická dogmata, božskou i lidskou autoritu, falešný soucit a křesťanskou morálku. Jeho vrcholnou vášní se stává vzpoura. Na dětství a mládí si pak vzpomněl v knize Alina a Valcour (1795), kde vystupuje jako Valcour.

Jelikož jsem byl po matce spřízněn s největšími rody v království a po otci pocházím z nejvybranějšího výkvětu Languedocu a protože jsem se narodil v Paříži uprostřed přepychu a hojnosti, domníval jsem se, jakmile jsem mohl samostatně uvažovat, že se příroda i štěstěna spojily, aby mne zahrnuly svými dary. A tento směšný předsudek ze mne udělal člověka povýšeného, despotického a popudlivého. Byl jsem přesvědčen, že se mi všechno podvolí, že celý vesmír schvaluje mé rozmary a záleží jen na mně, abych rozmary měl a ukájel je po svém.

Později ho zapíšou do důstojnické školy, ale rodina mu nemůže zajistit náležitou hodnost, a tak se jako devatenáctiletý nechá ohlásit budoucí markýz v paláci rodu z Montreuil v čísle 6 v rue Neuve de Luxembourg: přichází domluvit předem sjednaný sňatek se starší dcerou Renée. Za oné jediné návštěvy se zamiluje do mladší dcery Louisy. Žádá svého otce, aby si směl vzít za ženu tu, kterou miluje. Otci je jedno, se kterou dcerou se jeho syn ožení, hlavní je spojení obou rodů. Jenže budoucí tchyně chce vdát nejdřív starší Renée. A tak Louisu pošlou do kláštera a markýz si 17. května 1763 v chrámu svatého Rocha bere za ženu Renée. Ta bude dlouho oddaným svědkem jeho života a všech veřejných pohoršení:

Ty znáš svět lépe než já. Rozhodni se sám, jak si přeješ. Nechci být při tom nic než pouzdro, do něhož se ukládají tvé rozkazy. Víš dobře, že se na mě můžeš spolehnout jako na svou nejlaskavější přítelkyni.

(Na rubu jejího dopisu Sade připsal: „Je možno lhát tak nestoudně?“)

Už měsíc po svatbě si novomanžel najal takzvaný domeček, mezi šlechtou v módě. Tady mohl projevovat svou sexualitu. Za čtyři měsíce byl poprvé vsazen do žaláře pro nemravnost, rouhání a hanobení obrazu Kristova. Projevená lítost mu pomohla na svobodu, ale už v listopadu 1764 inspektor Marais doporučil kuplířce, ať mu nedodává holky. Nevyhověla: markýz patřil k jejím nejlepším zákazníkům.

K markýzově legendě přispěly pak dvě aféry: příhoda se sadistickým bičováním v Arceuil a skandál s omamnou drogou podanou prostitutkám v Marseilli. Díky nim Sadovo jméno vyvolává dodnes představu erotického šílence a pitvače živých žen a „ke škodě krásné literatury jsou jeho díla zaměňována za obludné rapsódie, prýštící z představivosti šíleného zločince“ (Guillaume Apollinaire). Mezitím se Sadovi narodili v manželství dva synové a dcera a markýzina oddanost mu byla v protivenstvích vyvolaných jeho sklony jedinou jistotou. Za to se jí později z vězení odvděčil hysterickými žárlivými dopisy:

Dovolte, abych vám řekl, paní markýzo, že Váš opuštěný muž se necítí schopen vzdávat Vám hold; počestná a rozumná žena mohla spatřit u svých nohou vavříny hrdiny a sestřenice Condého mohla milovat člověka, který chtěl napodobit své předky. Avšak žena, která jedině pro nízkou pomstu nebo, což je ještě horší, z oplzlé a surové touhy ukojit svou povahu, se bezostyšně oddá sluhovi, venkovanovi nejnižšího druhu, jehož otci její manžel dával almužny, taková žena, tvrdím já, je pouhá nestoudná děvka, která má jen právo na potupu a zhýralost a podlost, je to obluda, která zneucťuje jak své děti, tak svého manžela i sebe a která si může pouze činit nároky na to, že bude vegetovat jako svině v téže špíně, kde sebrala mrzký nástroj svého zločinu.

Přitom v Sadově knize Filosofie v budoáru (souboru fiktivních rozhovorů a jakéhosi manifestu Sadovy filosofie) čteme:

Říkám proto, že ženy, kterým se vskutku dostalo k smilným slastem větších sklonů než nám, se jim budou smět oddávat podle své vůle, absolutně oproštěné od veškerých zá­vazků manželských, falešných předsudků studu, zcela ponechány svému přírodnímu stavu. Chci, aby jim zákony povolovaly oddat se tolika mužům, kolika uznají za vhodné, aby jim bylo povoleno získávat tělesnou slast ze všech částí těla. A aby i ony rovněž požívaly svobody oddávat se smilstvu s každým, koho uznají za hodna svého uspokojení.

Markýz je střídavě vězněn a propouštěn s intermezzy v ústavech pro choromyslné. Když ho propustili po revoluci v březnu 1790 (dekretem, jak uvidíme dále), řekne: „Přišel jsem tam o oči, o hruď, z nedostatku pohybu jsem natolik ztloustl, že se nemůžu hýbat. (...) Všechny vzruchy tam vyhasly, nic mě už netěší; svět, jehož jsem tolik želel, mi teď připadá tak nudný... tak smutný!“ A jeho žena se s ním tentokrát už nechce setkat. Uchýlí se do kláštera v Saint-Aure a 9. června 1790 dosáhne rozluky od stolu i lože. Zemře oddána pouze Bohu na svém zámku v Echauffouru 7. července 1810.

Osamělý markýz mezitím žije svým obvyklým způsobem a živí se psaním: vydává knihy a píše divadelní hry, které jsou uváděny v Paříži, ve Versailles a zřejmě i v Chartres. Jeho sídlo Lacoste (ve kterém kdysi obnovil milované divadlo) je ale vyrabováno, později je nucen hrad prodat, upadá do finanční tísně, musí žádat o různé podpory. Celou dobu píše i politická pojednání, stýká se s konstitučními roajalisty, je uvězněn, tentokrát z důvodů politických. Před gilotinou ho zachrání v předvečer Robespierrova pádu vlastně administrativní nepořádek. Osvobozen píše 9. vendémiaira 8. revolučního roku dopis:

Vy všichni občané poslanci jste toho názoru, a dobří republikáni smýšlejí stejně, že jedna z nejdůležitějších věcí je povzbuzovat ducha společnosti dobrými příklady a dobrou literaturou. Říká se, že mé psaní má ten účinek, dokázal to můj filosofický román Alina a Valcour. Nabízím tedy Republice své prostředky z upřímného srdce. Za minulého režimu jsem neměl štěstí a víte, že se musím obávat návratu minulého řádu věcí, neboť bych byl jistě jednou z prvních obětí.

Prostředky, které Republice nabízím, jsou nezištné: naznačíte mi, co potřebujete, já to vyplním a doufám, že budete spokojeni. Avšak občane poslanče, ať už ta hrozná nespravedlnost přestane ochromovat mé city. Proč mi berou už dva roky můj majetek a proč mi od té doby ponechali jen pouhou almužnu, aniž bych si tak strašné zacházení zasloužil? Cožpak není dost přesvědčivé, že jsem místo toho, abych odešel do ciziny, stále pracoval, i za nejhorších let Revoluce? Nabízím vládě své pero a své prostředky, ale ať hrubé bezpráví, smůla a bída netíží nadále mou mysl.

Podle Apollinaira možná Francouzská revoluce začala dobytím Bastily právě díky markýzovi – v té době zde totiž bylo velmi málo vězňů, a „je tedy s podivem, co přimělo národ, aby vytáhl mezi jinými zrovna proti této liduprázdné věznici“. Markýz, který tu byl v letech 1784–1789 vězněn, prý míval rozepře s velitelem Bastily De Launayem. „Vzal dlouhou plechovou trubku zakončenou trychtýřem, kterou mu dali, aby mohl vylévat splašky na ulici Svatého Antonína, a křičel do ní jak do hlásné trouby, že v Bastile ubíjejí vězně a že je třeba je osvobodit“. Možná že i jeho papírky, které házel z okna a na nichž podrobně popisoval mučení, jakému jsou vězni v pevnosti vystavováni, mohly ovlivnit rozrušené mínění davu, nasměrovat vzbouření lidu a vyprovokovat jej k dobytí právě této pevnosti. Ovšem 14. července už markýz v Bastile nebyl: 2. července byl převezen do útulku pro choromyslné v Charentonu, odkud se dostal na svobodu již zmíněným dekretem ústavodárného shromáždění v roce 1790.

Teď tedy obdivoval Marata, ale stavěl se proti trestu smrti.

Zákon sám o sobě nesmí podléhat vášním, které u člověka mohou případně ospravedlnit krutý akt vraždy. Člověk dostává od přírody dojmy, pro které mu může být podobný čin odpuštěn, avšak naopak zákon, vždycky v protikladu k přírodě a nikdy nic od ní nedostávající, si stejné poklesky dovolit nesmí: protože nemá stejné důvody, nemůže mít stejná práva.

Za Teroru kritizoval Sade veškerý nátlak společnosti, který se jakkoli pokouší omezit nespoutaný lidský projev. Jako osvobozující čin vzniká řada jeho „Justin“, především Nehody ctnosti, a také Příběh její sestry Julietty aneb Slasti neřesti. Píše Filosofii v budoáru, Alinu a Valcoura, roku 1800 k souboru povídek Zločiny lásky přidává jako předmluvu Úvahy o románech, vyznání své morálky a poetiky. Svůj nejdůležitější román, 120 dní Sodomy, ale napsal jako vězeň Bastily. Od 22. října do 28. listopadu 1785 v cele přepsal načisto jeho náčrtky: na svitek tenkého papíru, dlouhý 12 metrů a 10 centimetrů, který vytvořil slepením malých, 12 cm širokých lístků. Když markýze 2. července narychlo přestěhovali do Charentonu, nestačil si rukopis vzít. Věděl, že přišel o své vrcholné dílo. V ruinách cely ho pak našel při vyplenění Bastily Arnoux de Saint-Maximin. Ten jej věnoval markýzi de Villeneuve-Trans, v jehož rodině zůstal po tři generace. V roce 1900 byl rukopis prodán neznámému německému sběrateli. Roku 1904 jej pod pseudonymem Eugen Dühren vydal berlínský psychiatr Iwan Bloch jako studijní dílo lékařů, právníků a antropologů, ovšem pro množství chyb nepoužitelné. V majetku Iwana Blocha zůstal rukopis až do roku 1929. Po jeho smrti ho v lednu 1929 získal lékař, komunista vyloučený ze strany, Maurice Heine (1884–1940) a vydal ho ve třech svazcích v letech 1931 až 1934. O skutečné „proslavení“ se zasloužila až série procesů, které rozpoutalo vydání sebraných spisů markýze de Sade v letech 1947 až 1953 nakladatelem Jeanem Jacquesem Pauvertem. Trestní řízení proti Pauvertovi bylo zahájeno v roce 1953 zejména za publikování 120 dnů Sodomy. Soud, jehož se jako svědci zúčastnili mimo jiné i Jean Cocteau a André Breton, ve svém závěrečném rozsudku 10. ledna 1956 rozhodl o zákazu integrálního šíření děl 120 dnů Sodomy, Nová Justina, Julietta a Filosofie v budoá­ru. Sadovo dílo nicméně během let 1962–1967 vydal v 15 svazcích Cercle du livre précieux (Kruh vzácné knihy) a tato edice sloužila jako výchozí pro souborné dílo ve 12 svazcích, které připravili Annie Le Brun a Jean-Jacques Pauvert (vydávané od roku 1986). Paralelně vychází Sadovo dílo rovněž v nakladatelství Gallimard v edici Pléïade.

Sadova rozsáhlá skladba 120 dní Sodomy je první osvícensky literární pokus klasifikovat sexuální anomálie. Podobně jako Boccacciův Dekameron a Heptameron Markéty Navarrské má kniha čtyři části pojaté jako deník, které postupně odpovídají měsíci listopadu, prosinci, lednu a únoru a vášním nazývaným „prosté“, „dvojité“, „zločinné“ a „vražedné“, jejichž líčení se prolíná se „skandálními událostmi v zámku“. Poslední tři části se dochovaly pouze v podobě podrobného plánu s poznámkami. Právě v těchto částech výčet pečlivě očíslovaných jevů předběhl o sto let deskriptivní sexuální psychopatologii a předjal některé základní pojmy freudovského systému. Už koncem 18. století Sade píše:

V lůně matky se tvoří orgány, které způsobují, že podléháme té či oné fantazii. První viděné předměty, první zaslechnutá slova završují toto určení. Sklony se utvoří a pak už je nic na světě nedokáže zničit.

Nejznámější knihou markýze de Sade je ale jistě Justina a její varianty. Existují tři základní odlišné verze příběhu Justiny a její sestry Julietty: Justina aneb Nepříjemnosti s ctností z roku 1791, Nová Justina aneb Nepříjemnosti s ctností z roku 1797 a Nehody ctnosti, které zůstávaly neznámé až do roku 1909, kdy je ve fondech tzv. Pekla Národní knihovny v Paříži objevil Guillaume Apollinaire:

Prosté srovnání oněch tří textů nám ukáže vliv událostí na Sadovo pojetí románu nejprve v kobkách vězení takzvaného starého režimu, později rozvinuté domnělou svobodou a opět zatrpklé hrůzami Teroru.

Podle Apollinaira a jeho Předmluvy k Sadovu dílu je Justina žena ze starých časů, spoutaná, ubohá a téměř nelidská; Julietta naopak představuje ženu nové doby, která teprve přijde, bytost, o které zatím nemáme tušení a která se zbavuje pout lidskosti, povznáší a obnovuje svět.

Příběhy Justiny a Julietty byly záminkou k dalšímu Sadovu uvěznění. O jeho zatčení bylo rozhodnuto 5. března 1801. Markýzův spoluvězeň, roajalista Ange Pitou, o té době vypráví:

Ve věznici Saint-Pélagie jsem strávil 18 měsíců v roce 1802 a 1803 v očekávání, že mi udělí milost. Byl jsem na stejné chodbě jako vyhlášený markýz de Sade, autor nejhanebnějšího díla, jaké kdy lidská zvrácenost vytvořila. Ten ubožák byl tak poskvrněn malomocenstvím nepochopitelných zločinů, že ho vrchnost umístila až za odsouzené k smrti, dokonce až za bestiální zločince, a přidělila ho k šílencům: soudcové nechtěli své archívy špinit ani pouhým jménem této bytosti, nechtěli, aby ho katův pacholek sťal a zajistil mu tak slávu, a zavřeli ho až do nejzazšího kouta vězení, aby tím dali každému vězni povolení zbavit se toho břemene.

Nakonec byl markýz de Sade v dubnu 1803 umístěn opět do útulku pro choromyslné v Charentonu.

Vedoucí lékař útulku v Charentonu Jeho Excelenci panu senátorovi ministru císařské policie:

Je mi ctí obrátit se k autoritě Vaší excelence ve věci, která zasahuje do mého úřadu i do dobrého chodu domu, jenž mi byl svěřen do lékařské péče. V Charentonu je muž, kterého neblaze proslavila jeho sveřepá nemorálnost a jehož přítomnost v domově s sebou nese nejvážnější nepříjemnosti: chci mluvit o autorovi hanebného románu Justina. Tento muž není choromyslný. Jeho jediným poblouzněním je neřest a není vůbec v silách zařízení určeného k ošetřování bláznů, aby potlačovalo takový druh pomatenosti. Jedinec stižený touto vadou musí být co nejpřísněji uvězněn tak, aby ostatní byli uchráněni jeho nepříčetnosti a aby byl on sám izolován od všeho, co by v něm mohlo vzbudit a podporovat jeho zvrhlé vášně. Charentonský domov v tomto případě nesplňuje ani jednu, ani druhou podmínku. Markýz de Sade se těší naprosté svobodě. Je mu povoleno procházet se v parku a tam často potká nemocné, kterým jsme udělili stejnou výsadu; některým káže o svých strašných doktrínách, jiným půjčuje knihy. Neprozřetelně jsme v útulku založili divadlo v naději, že pro choromyslné budeme předvádět představení. Markýz de Sade je vedoucím tohoto divadla. On vybírá hry, rozděluje role a vede zkoušky. Je učitelem hereckého projevu herců i hereček a připravuje je k uměleckým výkonům na scéně. Sám je dokonce autorem her pro zvláštní příležitosti. Není myslím nezbytně nutné, abych Vaší Excelenci popisoval všechna nebezpečí, která jsou s takovým člověkem a jeho konáním spojena. Věznice či pevnost by mu vyhovovaly mnohem lépe než zařízení určené k léčbě nemocných, kteří vyžadují starostlivý dohled a nejcitlivější mravní opatrnost.

V hluboké úctě Váš ponížený služebník
Dr. Royer-Collard

Dnes už slavné „první ateistické“ divadlo, které markýz de Sade v Charentonu vedl, mělo promyšlenou dramaturgii a bylo mu nepochybně útěchou. Markýz, mučený vlastně za to, co v sobě nemohl změnit, zůstal v Charentonu až do smrti. Jedenáct let. V pátek 1. prosince 1814, poté, co se jeho zdravotní stav už delší dobu zhoršoval, přestal chodit. V sobotu 2. prosince odpoledne přijel markýzův syn Donatien-Claude-Armand. Kněz, který vycházel na sklonku dne ze Sadova pokoje, vypadal spokojeně.

Bože, požaduji od vás jedinou milost a vy mi ji nechcete poskytnout, jakkoli naléhavé jsou mé modlitby. Tato milost, tato nepatrná laskavost, och, můj Bože, by pozůstávala v tom, že byste jako mé napravovatele nevybíral lidi ještě mnohem horší, než jsem já. (...) Neboť, och, můj Bože, musím být obětován, neboť je psáno ve vaší velké knize, že jste mi dal zrodit se, abych vydržoval děvky a sloužil jako pastva pro prasata, a protože vy víte lépe než kdokoli jiný, že z toho pro mě může vzejít jedině to, že budu ještě horší než dřív v důsledku prudší nenávisti, kterou budu nucen pociťovat ke svým bratrům, nechť alespoň můj příklad vaším svatým přičiněním slouží mým spoluobčanům jako poučení a nechť si bídní darebáci, kteří se mě pokoušejí napravit, vidouce pro nevalný úspěch svých metod, že nemohou nadále zahalovat své hrůzy maskou tak chimérické spravedlnosti, konečně vymyslí jiné způsoby, jak podřídit své bližní obludné zvrhlosti své pomsty a svého chtíče. Amen. Fructus belli.

Markýz de Sade zemřel 2. prosince 1814 ve věku 75 let, z nichž dvacet osm strávil v jedenácti různých vězeních a blázincích.

Absolutně si zakazuji, aby mé tělo bylo otevřeno pod jakoukoli záminkou. Velice naléhavě žádám, aby bylo ponecháno po čtyřicet osm hodin v místnosti, v níž zemřu, v dřevěné rakvi, která bude teprve po čtyřiceti osmi hodinách zatlučena. Mé tělo ať je dopraveno na káře do lesa na mém panství Malmaison v obci Émancé u Epernonu, kde si přeji, aby bylo uloženo bez jakýchkoli obřadů do prvního houští po pravé straně lesa, přicházíme-li směrem od starého zámku velkou alejí, která les rozděluje. Jakmile bude hrob zaházen, ať je oset, aby jeho povrch zarostl a houští opět vzrostlo jako dřív, a stopy po mém hrobu aby zmizely z povrchu zemského, stejně jako si lichotím, že vzpomínka na mne vymizí z paměti lidí s výjimkou malé skupiny osob, které mě nepřestaly milovat do posledního okamžiku a na něž si odnáším do hrobu velmi něžnou vzpomínku.

V rozporu s ustanovením závěti byl markýz církevně pohřben na hřbitově v Charentonu. Na hrob nebylo vyryto jméno. Byl do něho zasazen kamenný kříž. Neví se, kdy se obřad konal a které osoby markýze de Sade provázely do jeho posledního vězení. Jen jedno lze připsat Donatienovi-Claudu-Armandovi k dobru: poslušen otcova zákazu požádal, aby tělo markýze de Sade nebylo přes platná nařízení pitváno, a jeho žádosti bylo vyhověno.

Je-li literatura „zprávou, která nepřestává být zprávou“ (Ezra Pound), dokázal Alphonse-Donatien-François markýz de Sade podat o tom, čím ho nadala přirozenost a dobový kontext, zprávu výsostnou. Zda svým dílem svůj život vykoupil, či zda životem za své dílo zaplatil, to už zarostlo houštím po oné pravé straně lesa.

Autorka je překladatelka a literární scenáristka.

Tato montáž na téma Sadova života vznikla na podkladě různých pramenů francouzských i českých, které byly dále upraveny, a nečiní si nárok na žánr přísné odborný s bibliografickými odkazy. Není-li uvedeno jinak, pasáže v kurzívě jsou citacemi ze Sadových písemností.