Opavský Dům umění ohrožen?

Když na sklonku loňského roku prosákly na veřejnost informace o tom, že si opavský magistrát nechal zpracovat architektonickou studii na přestavbu a využití bývalého dominikánského kláštera na hotel a restauraci, zdálo se to tak neuvěřitelné, že mnozí měli tendenci vidět v této informaci spíš novinářskou kachnu než cokoli jiného. Jak ale dokládá odpověď magistrátních úředníků reagující na dotaz občanského sdružení Za Opavu, zveřejněná na webové stránce tohoto hnutí, nejde o žádný omyl, ale o holou skutečnost. Pro člověka neznalého opavských poměrů by na výše uvedené informaci určitě nebylo nic mimořádného. Hledání nového využití pro nejrůznější historické budovy, počínaje bývalými církevními objekty a konče například továrními halami, probíhalo a probíhá neustále. Tak co je na tom neuvěřitelného? Ano, pro mnohé stavby, které pozbyly svého původního určení, jsou podobné aktivity mnohdy otázkou existence nebo neexistence. Jak ale zdůvodnit záměr „nového využití“ v případě opavského Domu umění (dále DU), bez nadsázky nejvýraznějšího moravskoslezského hráče na poli současného českého a mezinárodního umění, sídlícího v prostorách bývalého kláštera? Na to neumí odpovědět nikdo, snad jen s výjimkou zainteresovaných úředníků a politiků, kteří jsou ale namnoze ochotni používat tak neuvěřitelný slovník, že bronzová Běžící dívka (autorem je Kurt Gebauer) umístěná před budovou DU, kolem které se rozehrává tato ne zrovna libá hra, už asi určitě ví, proč utíká.

Pohled zpět

Dům umění v Opavě byl založen v roce 1974. Institucí hodnou výraznější pozornosti se ale stal až na počátku devadesátých let, kdy se o jeho výstavní dramaturgii starala Karolina Bayerová-Hřivnáčová. Tehdy se v Opavě uskutečnila řada velmi kvalitních výstav přesahujících hranice regionu a částečně tak vyplňujících mezeru v prezentování současného umění v tomto městě. Ještě před odchodem Bayerové-Hřivnáčové však DU začal kvůli výrazně se snižujícím dotacím ze strany města upadat. Zlom k lepšímu nastal opět až na konci devadesátých let, kdy se o fungování DU a jeho kulturní program začalo starat občanské sdružení Bludný kámen. Záměrem lidí kolem Martina Klimeše, ředitele DU, bylo učinit z instituce spějící k úpadku prostor pro prezentaci současného umění.

Vedle samotných výstav, v jejichž dramaturgii se ustálil model pořádání několika souběžných prezentací někdy i velmi generačně vzdálených autorů pracujících s rozličnými médii, ale často se zabývajících obdobnou tematikou, se Dům umění stal místem, v němž zní pravidelně, nejen v rámci už osmého ročníku festivalu Pohyb – Zvuk – Prostor, soudobá experimentální, alternativní a vážná hudba (festival Dva dny soudobé hudby). K jazzovým festivalům pořádaným Bludným kamenem patří například Etnojazz, Jazz and Hot Dance, World jazz in Opava. Bludnému kameni se velmi záhy podařilo učinit z „kláštera“ v Pekařské ulici jedno z neopominutelných center současné vizuální a hudební kultury. Program byl a je výrazně orientován na kvalitu a na prezentování aktuálních uměleckých tendencí. Pravidelně se dařilo (a stále daří) přivážet do Opavy výrazné umělce starší a střední generace, zaměřující se na nejrůznější formy současného výtvarného umění od konceptualismu přes minimalismus až k soudobé malbě (Marian Palla, Jiří Valoch, Jan Steklík, Karel Malich, Jiří Sopko ad.). Pravidelně a soustavně je ovšem sledována také kvalitní regionální tvorba (Eduard Ovčáček, Jiří Surůvka, Pavel Lysáček, Zbyněk Janáček, Karel Adamus, Jan Wojnar, Jiří Šigut) a stále silněji je rovněž zastoupeno to nejaktuálnější a nejmladší umění (skupina VY3, Ivana Štenclová, Jakub Špaňhel, skupiny Record a I love 69 Pop gejů). Soustavně byli rovněž prezentováni umělci ze Slovenska, Polska, Německa, Velké Británie, Malty a dalších evropských zemí. Ve výstavním plánu na letošní rok je pak možné mezi jinými číst taková jména jako Kurt Gebauer, Josef Mžyk, Jan Steklík, Jonáš Czesaný, Jan Šerých, Josef Bolf nebo Jakub Hošek. Rozvíjí se tu také prezentace fotografické tvorby, o niž se povětšinou kurátorsky stará Vladimír Birgus. Vedle významných českých jmen (např. Václav Chochola) jsou představováni autoři střední a mladší generace (Dita Pepe, Jaroslav Malík). Na provoz Domu umění až dosud poměrně pravidelně přispíval opavský magistrát. Částky, které na provoz poskytoval, nebyly sice nijak vysoké, ale spolu se získávanými krajskými a ministerskými granty v podstatě stačily k tomu, aby DU mohl alespoň skromně fungovat.

Jiný metr

I přes velmi kvalitní program a úspěchy, o nichž v rámci České republiky (snad jen s výjimkou opavské primátorské kanceláře) nikdo nepochybuje ani nediskutuje, stojí v těchto dnech současný ředitel DU před podpisem v podstatě nadiktované smlouvy, na jejímž základě chce městem nově zřízená Opavská kulturní organizace (dál OKO) výrazně promlouvat do doposud kvalitně a promyšleně koncipované dramaturgie. Ačkoli je zřetelné, že všechny aktivity nově zřízené OKO, pod niž má fakticky DU v budoucnu spadat, vedou k tomu, aby zaměření výstavního programu bylo nasměrováno zásadně jiným směrem a tak, aby se ke slovu mohli dostat ti, kterým (naštěstí) brány výstavních sálů DU pro prezentaci jejich díla doposud zůstávaly uzavřeny. Současná ředitelka OKO například v rámci smlouvy zavazuje provozovatele DU k tomu, aby minimálně jednou do roka pořádal výstavu pro děti do 15 let (jako by současné umění bylo určeno pouze starším a zasloužilým) a také aby připravoval výstavy umělců – a teď je třeba citovat: „etablovaných, disponujících pozitivní kritikou“. Koho si pod tímto sloganem, ze kterého skutečně mrazí, představuje, ale není schopna uvést. Soudě podle výčtu autorů, kteří své dílo v DU již představili, by v tom problém být neměl, ale jak je vidět, v Opavě fungují jiná kvalitativní měřítka než ve zbytku republiky, a navíc má DU dostat od magistrátu příspěvek až o pětinu nižší než v posledních několika letech. Vzhledem k tomu, že valná většina poskytovaných prostředků šla na zajištění provozu, a v situaci, kdy DU má vlastně jediného stálého zaměstnance na plný úvazek (ředitele), který s několika málo spolupracovníky zajišťuje vše od přípravy programu přes instalaci až po propagaci, to znamená paralyzaci téměř všech aktivit a nevyhnutelně to povede k rušení již dohodnutých výstav. Dost těžko se někdo může divit, že se ředitel Klimeš na takto likvidační podmínky zdráhá přistoupit.

Zrodí se tedy v Opavě nový kulturní mastodont, neorientující se v současném umění a lpící na umělcích, jejichž význam často jen o málo přesahuje hranice města? Anebo bude fungovat v centru Opavy nový lukrativní hotel?

Namísto věcné a veřejné diskuse na dané téma jsou praktikovány zákulisní politické nebo jiné dohody a obchody, v nichž současnému umění zůstává prostor snad jen k tomu, aby vzmáhající se podivné praktiky kritizovalo, aniž by si jich ovšem dotyční aktéři nějak výrazněji všímali. Vždyť ruka ruku myje. Ať se podivíni vybouří. Podepíší pár petic, pošlou pár dopisů a nakonec to bude stejně tak, jak se dohodlo někde bokem.

Jak tedy dopadne situace kolem DU v Opavě? Uvážíme-li, že studie na přestavbu DU bude stát něco kolem tři čtvrtě milionu korun, dá se očekávat, že tyto peníze nejsou vydávány pouze proto, že by si někdo z magistrátních úředníků chtěl ověřit, co by se dělo, kdyby čistě náhodou přestal DU fungovat. Daleko spíš se dá tušit, že první krok k likvidaci opavského Domu umění je učiněn. Opaváci, plačte, a ty, Gebauerova Dívko, utíkej, co ti síly stačí.

Autor je kurátor výstav.