Hlava Medúzy

Podíváme-li se na šíři zájmů Marka Nekuly (nar. 1965), neudiví nás ani záběr jeho posledního textu, novely Otec, ani důmyslnost jeho konstrukce, odkazující k moderní a zejména postmoderní evropské próze. Na jedné straně sledujeme intimní příběh hledání vztahu k otci, na straně druhé, skrze náznaky osudů jednotlivých postav, moderní středoevropské dějiny. Další vrstvu přináší tematizace procesu, ale i nemožnosti psaní jako kódování světa. Jedná se tedy o dílo v pravém slova smyslu literární, jehož základní charakteristikou je právě literárnost, nikoli pouze kód psané řeči.

Textové plazení hadů

Přitom sama ústřední, vyloženě freudovská zápletka se jeví dostatečně silná. Syn odmítající otcův život nakonec kráčí v jeho šlépějích více, než by si byl ochoten připustit. Příběhje bohatý na množství vedlejších dějových odboček, přitom však snadno sledujeme linii základní. Orientačními body jsou mimo jiné opakované motivy plazících se hadů, vlasů Medúzy, jimiž může být kolona sovětských tanků i ucpaná dálnice u Prahy. Onen pohyb, který směřuje do různých stran, ale začíná v jediném místě a je jím vlastně určen, mnohé napovídá. Hadi nemohou z Medúziny hlavy uniknout – jedině že by byla odťata sama hlava… Stejně tak se opakují jednotlivé situace (např. otcovy a posléze vypravěčovy zápisky na krabičky od cigaret), jiné se vracejí jako záblesky paměti (např. zastavení u prvorepublikové vily Klein, jež, jak se ukáže později, hraje v příběhu podstatnou roli).

Dějiny v textu netvoří pouhou kulisu, ve které se postavy pohybují, ale jsou spíše určujícím rámcem jejich života. Nelze jim uniknout – možná i ony mohou být pomyslnou Medúzinou hlavou. Líčení sedmdesátých a osmdesátých let je mimořádně přesné. Například vypravěčovo nezáměrné působení v brněnském undergroundu vyvolává intenzivní pocit trapnosti, tak charakteristický pro danou dobu. Poněkud chtěně a přefabulovaně ovšem působí židovská zápletka, jež se zdá plnit roli povinného prvku. Jako by autor podlehl neodbytné touze explicitně vyjádřit to, co tak jako tak implicitně dřímá v každém textu napsaném ve střední Evropě po druhé světové válce. Rozpaky z této dějové linie možná pramení z toho, že tato tematika se v literatuře zabydlela natolik, že přestává emocionálně působit a stává se z ní klišé (podobně jako třeba z prostého venkovana, v němž dřímá pravý vlastenecký cit).

Jinak ovšem Nekula osvědčuje mimořádný smysl pro detail a udržení napětí. K tomu využívá metody „ostrých střihů“ a je třeba říci, že dosahuje strhujícího efektu. Z jednotlivých útržků se postupně skládá celistvý románový svět, avšak útržky samy v sobě nesou výrazný dramatický potenciál, vyvolávají silné čtenářské očekávání, jež však mnohdy bývá s rozkoší klamáno.

Svět je to, co je uvnitř nás

Podstatu Nekulova textu ovšem netvoří jen děj, nýbrž i způsob jeho vyprávění, intertextovost, ale i principy sebeodhalující fikce. Text je prosycen tu skrytými, jindy zjevnými aluzemi na další literární díla. Důsledná znalost míst, například města Brna, ve kterém se odehrává podstatná část děje, a jakási osudovost spjatá s oním městem spojuje vypravěče zřetelně s Jiřím Kratochvilem. Podobně je ovšem líčen i Liberec. A hle, autor odchází z libereckého knihkupectví se dvěma knihami v kapse. Kratochvilovou a Bryczovou. S textem Otce oba autory pojí nejen města, v nichž se děj odehrává, ale i určitá vnitřní spřízněnost. S Kratochvilem mimo jiné nejistota, zda se nacházíme uvnitř příběhu či v metapříběhu nebo bůhvíkde, s Bryczem určitá živelnost vyprávění a šíře záběru. Kunderovské postavy žen zase odkazují na Směšné lásky – oblíbenou knihu vypravěčova otce.

Přitom nelze říci, že by Nekulův Otec byl eklektickou sbírkou všeho zajímavého. To, co přináší nového, je zejména důsledná reflexe tvorby a možnosti psaní. Vypravěč líčící příběh svého otce zjišťuje, že vlastně vypráví příběh svůj. Ne snad proto, že by jejich životy byly identické, ale proto, že nelze být někdo jiný. Svět je to, co je uvnitř nás, a jakýkoli příběh je jen zakódování sebe sama do světa textu. Hadi z Medúziny hlavy jsou sami její součástí.

Nekulův Otec je důkazem toho, že knihy z prozaické torstovské řady stojí za to číst. Potěšující je, že už tak dlouho.

Autor je bohemista.