Spolehlivá svědectví uvádějí, že heslo Nejsme jako oni! se poprvé ozvalo na shromáždění před pražským Melantrichem 20. listopadu 1989. Nestvořil je žádný agitační štáb, kdosi je vykřikl a další souhlasně opakovali. Je možné, že by se po dvaceti letech změnilo ve svůj opak?
Každá z politických stran už po tři roky se zvýšeným úsilím hlásá svou skvělost a tupí ostatní. Často se však jen snaží ukázat, že ti druzí jsou koneckonců stejní jako my. Strana někdejšího shánčlivého premiéra stejná jako vláda milionářů, kauza darů z budapešťského hřbitova a od Pepy z Hongkongu zapomenutá maličkost oproti nebožtíkovi, jímž končily křtiny jedné pompézní knihy, zkrátka, že jsou – že jsme – jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou. Jsou-li všichni jedna sebranka, proč něco měnit, proč chodit k volbám?
Naše znechucení často převládne nad rozumem. Nejeden člověk z těch, které máme za rozvážné, pak veřejně prohlásí, že není koho volit a že každé občanské angažování pro tu či onu stranu je vlastně trapnou kolaborací se shnilými poměry. Pokud ve volbách, které nás čekají, zaznamenáme nejmenší z dosavadních účastí – komu to prospěje? Především věrnému elektorátu těch, kdo jsou ochotni odpustit a posvětit každý skutek své strany, té, která jim svou politikou v devadesátých letech umožnila hospodářský a pak i společenský vzestup. Prospěje také straně, v níž převládají lidé žehrající na Listopad, který je zbavil privilegií. Účasti na volbách se nevyhne ani většina stoupenců hlasujících podle víry nebo podle rodinné tradice.
Jaké procento z oprávněných voličů tito předem rozhodnutí tvoří, můžeme se jen dohadovat, ale většinu jim sotva přisoudíme. Má tedy pouhé torzo společnosti rozhodovat o naší společné budoucnosti, tak jako si místy pouhá pětina zvolila senátora? Kolaborací s poměry, které pokládáme za shnilé, není účast, ale naopak neúčast ve volbách. Tím, že se volbám vyhneme, pomáháme udržovat dosavadní stav věcí, jakkoli jsme vůči němu kritičtí.
Bojují za nás?
Pražská autobusová linka č. 189 je krátká, pouhých sedm zastávek, přesto cestou zahlédnete dva billboardy: paní Bobošíková na nich hlásá, že „bude bojovati za Vás“. Mně tím strachu nenažene, a pokud bych potřeboval Velkou sestru, aby za mne lámala své kopí, tahle to dozajista nebude. Ani irský korteš, pan Ganley, byť je vlídně přijímán na Pražském hradě. Ani celá kohorta tlučhubů – jak jinak nazvat brepty, co hauzírují suverenitou, národními zájmy a nejsou sami sobě trapní, když Lisabonskou smlouvu přirovnávají k Mnichovu, k oběma okupacím
a když hrozí, že po otevření lisabonské skříňky nastoupí se svými nároky tisíce sudetoněmeckých restituentů.
Ti, kdo jsou odhodláni „bojovat za nás“, ve skutečnosti bojují za sebe a proti nám. Ohánějí se dějinami, vykostěnými podle vlastního receptu, hlásají neomezenou suverenitu, sobeckou svévoli, která může příštím generacím přinést stejná utrpení, jaká zažily generace minulé. Jen se podívejme na ten spolek: od českého Miroslava Sládka po francouzského Jeana Le Pena, od našich neonacistů až po postkomunistické nacionalisty, zálibně pohlížející k hradnímu pánovi.
Ty, co nemohou přenést přes srdce, že by nad jejich hájemstvím měla být nějaká společná, sjednocující autorita, lze ještě pochopit. Také různé politické dobrodruhy, kterým už nezbývá než lovit v kalných vodách předsudků a frází. Co s nimi však má společného obyčejný člověk – s výjimkou těch, kteří za „osvobozením z područí Bruselu“ vidí kýženou, ale veskrze klamnou vládu silné ruky?
Volby do Evropského parlamentu mají značný význam i pro nás, přesto asi zůstanou na okraji obecné pozornosti. Svržení vlády uprostřed českého předsedání Evropské unii je považováno za vadu na naší pověsti, avšak malý zájem o EP ji může v Evropě poškodit neméně než obstrukce provázející ratifikaci Lisabonské smlouvy. Nejde však o pověst, ale o vývoj v příštích letech, zda bude pokračovat likvidace sociálně citlivé Evropy, zda se poučíme ze současné recese, zda budeme pozorní a šetrní k životu na našem kontinentu…
Přesto bližší košile než kabát. Větší pozornost než volby v červnu budou zřejmě poutat volby říjnové, parlamentní.
Zbývá mnohé vysvětlit
Bezprostředně pro nás budou ty podzimní volby jistě významnější. Vyhnout se jim znamená rezignovat na svou občanskou odpovědnost – koho však volit? Přítel říká, že stranu, do které by vstoupil, musel by založit sám, a dodává, že by musel být také jejím jediným členem. Takových je nás víc – jak si tedy vybrat, když nám žádná ze stran není po chuti? Asi takovou, která má v našich očích sice desítky chyb, přesto se s ní přes veškeré výhrady dokážeme nejvíce ztotožnit.
Podle Mirka Topolánka, který otevřeně říká, že chce být znovu premiérem, příští parlamentní volby rozhodnou, zda se naše republika vydá spíše na Východ nebo na Západ. Pokud by nezvítězil, předpokládá nový nástup komunistů a politiku, která by nás „vrhla někam geopoliticky na východ od Čierné pri Čope a ekonomicky na úroveň Maďarska“. Jaká část obyvatelstva je ochotná tuto apokalyptickou vizi sdílet? A kdo pochopí, že řada výhod pro nejvyšší příjmové skupiny odpovídá také zájmu středních a skromně žijících vrstev? Platí snad známé americké úsloví, že vrabce lze krmit také sypáním ovsa koním, kteří přece všechno nestráví?
Na funkci premiéra se chystá i Jiří Paroubek. Poplatky v ordinacích a v lékárnách mu volby sotva znovu vyhrají, silueta radaru v Brdech je už dnes víc než rozmlžená a oživení kandidátních listin populárními tvářemi je rovněž sporná sázka do loterie. Nevýhodou této strany je skutečnost, že při svém strmém nástupu ve druhé polovině devadesátých let nabrala na sebe nejen lidi smýšlející sociálně a demokraticky, ale i řadu dalších, ochotných naskočit do výtahu k moci, potažmo k majetku. Profily včerejších přeběhlíků stejně jako avantýry vyznavačů hesla „urvi, co můžeš“ kredit sociální demokracie výrazně snižují. Stačí se jim tato strana napříště ubránit? Musela by přesvědčit nejen o lidské poctivosti svých reprezentantů, ale zejména o tom, že hájí a bude hájit, jak bylo kdysi obrazně řečeno, zájmy spodních deseti milionů. Pomohl by přehledný výčet sociálně citlivých zákonů – jak na ně ta která strana v parlamentu reagovala. A také je už na čase jasně a srozumitelně vysvětlit základní příčinu státního zadlužení – rozpočtových schodků –, které vzalo počátek ve štědrém poskytování spekulačních úvěrů a tunelářských praktikách, v těch „nákladech privatizace“.
Politické strany, zejména dvě s největší nadějí na úspěch, budou muset ještě mnohé promyslet a voličům vysvětlovat. Mají na to dobré čtyři měsíce. Pouhé čtyři měsíce. Ani nám v nadcházejícím létě neuškodí občas víc přemýšlet o nás než jen o sobě.
Autor je historik.