Génius v Čechách

Johann Wolfgang Goethe navštívil Čechy sedmnáctkrát a celkem v nich strávil téměř tři roky života. Jezdil se léčit do západočeských lázní. Postupně však, zejména od roku 1806, pro sebe i pro německé zájemce objevoval krajinu a kulturu země, její dějiny i současnost, pozorně sledoval a podporoval snahy českých buditelů. Urzidilova obsáhlá dokumentace tudíž přibližuje nejen osobnost jednoho z nejvýznamnějších německých spisovatelů, nýbrž i kulturní život první třetiny 19. století v Čechách. A navíc má jednu vynikající přednost: navzdory obrovskému množství fakt a podrobností je čtivá. Urzidil, sám zejména po druhé světové válce velice populární spisovatel, dovede vyprávět příběh, popsat krajinu, načrtnout portrét. A tak navzdory tomu, že od druhého, upraveného vydání jeho knihy v létech 1962 a 1965 (první vydání vyšlo 1932) uplynulo téměř půl století, zůstává jeho badatelský počin zajímavý a poutavý.

Ženy, raci a mělnické

Kniha je rozdělená do sedmi částí a se svým tématem se vypořádává ve všech myslitelných ohledech. První dvě části dokumentují Goethovy jednotlivé pobyty. V lázních si ovšem génius krom léčivých vod užívá i společenského života a chce se bavit – především se ženami. Čtyři kapitoly jsou věnovány Goethovu zájmu o krajinu, kulturu a jeho přírodovědnému bádání, a tedy i jeho vztahům k osobnostem regionálního i mezinárodního významu. Další část sleduje stopy české zkušenosti v Goethově poezii a próze, poslední kapitola s názvem Epilog goethovské ohlasy v díle autorů pocházejících z Čech. Na své si tedy přijdou čtenáři nejrůznějších zájmů. Životopisec nevynechá jediný flirt stárnoucího spisovatele, svědomitě zaznamenává nesčíslné názvy hornin a nerostů a neopomine ani Goethův jídelníček: mělnické a uherské víno, pstruzi, raci, chmelový salát či malešický sýr patří v lázních k oblíbeným pochoutkám, zatímco zelenina je vzácná. Z pestrého obrazu lázeňského života však čím dál zřetelněji prosvítá Urzidilova fascinace Goethovou osobností a přenáší se na čtenáře.

„Mocný vývojový román krajiny“

Současnost je jediná bohyně, kterou vzývám, cituje Urzidil Goethův výrok. Bezpodmínečná Goethova otevřenost současnosti, okolnímu světu a životu vůbec, spojená s až neuvěřitelnou činorodostí, je ovšem usměrňována uměřeností, touhou po poznání a přesností pohledu. Goethe z jevů usuzuje na jejich dějiny a z dějin vykládá jevy. Své dojmy, názory a poznatky pak téměř beze zbytku sděluje – v denících, dopisech, v později zaznamenaných rozhovorech. Způsob, jakým Urzidil sleduje básníkův zájem o západočeskou krajinu, učí čtenáře vidět. Goethe oklepává skály, rozpoznává a třídí horniny a nerosty, ale také kreslí, a jeho dojmy z krajiny i jednotlivé poznatky se pak přetvářejí v krajiny básnických světů.

Urzidil přesvědčivě upozorňuje na zajímavou skutečnost, že Goethe vnímá krajinu především jako strukturu, do níž se promítá vědomí o jejím vzniku. S tím pak souvisí konkrétní motivy české krajiny v Goethových pozdních dílech i vliv uvažování o vzniku přírodních jevů a o dějinách přírody na Goethovo psaní, vzpomeňme jen na význam geologie v románu Viléma Meistera léta tovaryšská. Goethe se ale začal z podnětu svých českých přátel, jako jeden z mála německých intelektuálů své doby, zajímat i o českou historii.

Nejsmutnější děje na světě

„Ty nejsmutnější děje na světě“ – tak shrnul Goethe v dopise synovi svůj dojem z četby úctyhodného množství dostupné historické literatury. Všestranné zájmy a neustálá zvídavost ho sblížily s předními osobnostmi českého vědeckého a kulturního života. Urzidil pečlivě dokumentuje vývoj Goethova vztahu například k Purkyněmu, Dobrovskému, Bernardu Bolzanovi, Karlu Kasparu Reitenbergerovi, prelátovi kláštera v Teplé, a Kašparu Šternberkovi, s nímž básníka na sklonku života pojilo přátelství, které bývá občas srovnáváno se vztahem k Schillerovi.

Že Urzidil přibližuje Goethovy badatelské zájmy prostřednictvím potrétů jednotlivých kolegů a přátel, nelze ale připisovat jen sklonu k beletristickému pojednání tématu. Příznačným rysem Goethova vědeckého přístupu je totiž osobní angažovanost a vypjatá subjektivita. Tu dokládají známé rozpory s vědeckými autoritami doby například v oblasti optiky a nauky o barvách i jeho odpor k „nepříjemným“ výkladům dějin: „Držte se svého názoru, protože vás těší,“ říká chebskému příteli Grünerovi. „Co z toho máme, když spisovatelé a dějepisci zpochybňují udatnost takového Scaevoly nebo Regula a snaží se z nich nadělat báchorky.“ U Goetha slouží poznání životu. Zdůrazňuje-li ovšem Urzidil etický rozměr veškerého básníkova konání, nepoznáváme tím nutně jen Goetha, nýbrž především jeho životopisce. A podrobné dokládání zájmu o pohnuté české dějiny a soudobou českou kulturu vypovídá o samotné době z pohledu Goetha – i Urzidila.

Obrana nejen Goethova

Důslednost, s níž Urzidil interpretuje vliv českých vjemů na Goethovo pozdní dílo, se může zdát poněkud přepjatá. To není dáno jen vývojem literární vědy a historie, která dnes považuje interpretaci díla ze zážitku, ba i z osobnosti autora za nepřípustnou redukci. Urzidilovo zdůrazňování českých vlivů na Goetha má očividně dvojí účel. Slouží apologii génia, jemuž se až příliš často vyčítala jistá sebestřednost. Přitom zároveň géniův zájem to „české“ posvěcuje, dává mu smysl a význam. A to „české“, za něž se Goethe zasazoval, byla probouzející se kultura země, v níž spolu žila dvě etnika. Urzidil tak ve své monumentální studii oslavil nejen „nesouměřitelnou“ osobnost německého básníka, nýbrž i dobu a prostor, v nichž se ve společném tvůrčím úsilí setkaly národnosti, které Urzidil, pražský Němec a od roku 1939 exulant, poznal jen ve stavu sváru.

Podobně jako Stifter, jemuž se spolu s dalšími autory (Rilke, Kafka, Werfel, Mácha, Erben, Masaryk) věnuje v závěrečné kapitole, patřil i Urzidil ke spisovatelům, kteří spojili hlubokou znalost Goethova díla s téměř bezpodmínečným obdivem k jeho osobnosti. České vydání Urzidilovy monografie ve výborném překladu Veroniky Dudkové (verše přeložila Michaela Jacobsenová), který je plně práv skutečnosti, že se jedná nejen o naučnou, nýbrž také o uměleckou prózu, tak předkládá i poslední významný projev goethovství v Čechách. Václav Petrbok ve fundovaném doslovu zajímavě shrnuje výsledky českého goethovského bádání a poprvé dokumentuje mimo jiné politicky napjatou atmosféru, v níž se roku 1932 odehrávaly oslavy básníkova výročí od univerzity přes denní tisk až po parlament. Případným způsobem tak uzavírá knihu, která představuje důležitý příspěvek k poznání našich kulturních dějin.

Autorka je germanistka a romanistka.