Daniel Lopatin alias Oneohtrix Point Never se vloni díky dvojalbu Rifts stal novým hrdinou experimentální hudby. Novinka Returnal opět rehabilituje zdánlivě zavrženíhodné digitální samohrajky.
Často se můžeme setkat s tvrzením, že okrajová hudba je budoucí mainstream. V duchu avantgardních východisek zde vystupuje představa kulturního předvoje, jehož touha po experimentu, formální invence a radikální kritika dobových východisek vyšlapávají cestu hudbě budoucnosti. Jak ovšem ukazují nové hudební projekty takzvané okrajové hudby, nemůžeme se s tímto jednoduchým konstruktem hudebního vývoje rozhodně spokojit. Stále častěji jsme totiž svědky opačného procesu, kdy postupy hlavního proudu zábavní kultury pronikají do menšinových hudebních projektů. Mnohdy se tak děje z odstupu i několika desítek let, což však nic nemění na podstatě věci.
Dokonce i tolik opovrhovaný žánr, jako je new age, nabyl díky deskám amerických Emeralds, Oneohtrix Point Never či Stellar Om Source na přitažlivosti. Cold Cave naopak oživují špinavou dekadenci osmdesátkové diskotéky, Magick Lantern či Silver Bullets zase využívají možností psychedelického rocku a v tomto výčtu by bylo snadné pokračovat donekonečna. Přitom ale nemluvíme o přejímání; spíše o rozpojování a deformaci. Odlučováním různých vrstev uměleckého výrazu a jejich následnou de-konstrukcí se v novém kontextu otevírají netušené dimenze tvoření. Aspekt hry vystupující tímto na povrch zde ovšem nepředstavuje pouze čistou radost z tvorby. Stejně tak v sobě totiž obsahuje subverzi parazitující na emblematických atributech doby vrcholného kapitalistického blahobytu konce osmdesátých a první poloviny devadesátých let ve Spojených státech.
Cvičme v rytmu new age
Zřejmě nejinspirativnější postava současné zvukové recyklace a archeologie netušených hudebních světů James Ferraro (viz článek na s. 17) na svých albech kupříkladu používá zvukové stopy ze seriálu Beverly Hills (v projektu 90210 se Samem Meringuem), na desce Edward Flex Presents: Do You Believe In Hawaii? zase oživuje strašáka televizních fitness pořadů. Lineární a horizontální sebedůvěra zábavního průmyslu je u něj vystrnaděna bezúčelným konstruováním sonických prostorů, v nichž se neochvějné, transparentní, vlezlé stává cizím, děsivým, vertikálním. Podobný přístup k umělecké práci má blízko k Freudovu termínu Das Unheimliche, jenž se vztahuje k takovému zážitku, kdy v důvěrně známém jevu odhalujeme dříve netušenou dimenzi, jíž jsme zaskočeni, přepadeni. Rafinovanost posthlukového postoje tak spočívá ve způsobu, jakým je přetvářen známý svět popkultury, aby se jeho pokřivením vyjevily skryté aspekty Já, které jsou jím často naopak zcela zahlazovány.
Rozpažit kosmické kvádry
Jedním z čelných představitelů nynější experimentálně elektronické hauntologie je Daniel Lopatin (neboli Oneohtrix Point Never), jehož dvojalbová kompilace Rifts způsobila minulý rok v hudebním světě velké pozdvižení. Obsahovala materiál z předchozích tří vinylů Betrayed in the Octagon, Zones Without People a Russian Mind a nenašlo se snad jediné hudební periodikum, ve kterém by Lopatinovo umění nevynášeli do nebes. V květnu vyšlo nové album Returnal, o jehož mastering se postaral James Plotkin (O.L.D., Khanate) a výtvarně jej zpracoval Stephen O‘Malley (například Sunn O))), KTL). Desku tentokrát vydal Peter Rehberg (Pita) a jeho vídeňský label Editions Mego, na kterém mimochodem vyšlo na přelomu března a dubna také nové album spřízněných Emeralds Does It Look Like I‘m Here?.
Vyzbrojen pouze syntezátory, klade Lopatin své tvorbě významná koncepční omezení. Sám přirovnává podobný způsob práce ke klasickému sochařství, v němž se z robustního materiálu vytvářejí díla zcela jiného typu, snoubící nemotornost s ladem a harmonií. Modulací „synťákových“ melodií přenáší kosmické kvádry kondenzovaného zvuku do kontextu organické symbiózy člověka a stroje. Nostalgický zvukový opar let osmdesátých Lopatin rozkládá, násobí, aby tak vyvanul jeho lehce kýčovitý nádech. „Pop music je ze své podstaty horizontální, chce nám říci příběh od začátku do konce. Práce s ozvěnou a prostorem zvuku dělá pop vertikálním a cyklickým,“ naznačuje, jakým směrem vede svůj hlubinný průzkum.
Samohrajky nejsou samy
Nabízí se srovnání této desky s clevelandskými Emeralds, jejich hudba se však přece jen spoléhá více na kytaru Marka McGuirea a neakcentuje takovou měrou bizarní artificiálnost estetiky new age. Emeralds odkazují spíš na tradici kosmische musik a osobnosti Klause Schulzeho. Daniel Lopatin se víc než k dědictví německého krautrocku hlásí k ruské tradici průkopnické filmové hudby, a to především ke skladateli Edvardu Artěmjevovi, jenž využíval kultovní protosyntetizátor sovětské výroby ANS a proslul jako tvůrce soundtracků k filmům Andreje Tarkovského. Od Artěmjeva vede už relativně krátká cesta k britským Coil, jejichž produkci vděčí současná generace mladých hudebníků za mnohé. Jako jedni z prvních poukázali na velký potenciál, který dřímá v těchto obstarožních strojích, a výrazem jejich až posvátné úcty k prvním syntetizátorům je trojalbum ANS, na němž se nacházejí skladby složené výhradně na vynálezu Jevgenije Murzina.
Aktuální album Returnal sice stále těží z mnohovrstevnatých ploch sugerujících odlidštěné prostory hlubin vesmíru, přesto můžeme slyšet patrný odklon od produkce shrnuté na albu Rifts. Kupříkladu úvodní Nil Admirari vylomenou rytmikou, překotnými hlukovými výboji má snad jako žádná jiná Lopatinova skladba nejblíže k noise, kterýmžto žánrem je dodnes nepochopitelně značkován. V ústřední skladbě Returnal pro změnu překvapivě resuscituje přízrak synthpopu, jenž se ovšem pod rukou Lopatinovy echo modulace rozpouští ze své sevřenosti a přesahuje donekonečna v prostoru i čase. Vrcholem nové desky a zároveň příslibem do budoucna může být závěrečná skladba Preyouandi, v níž se variující syntetizátorové melodie prolínají s tříští bastardní rytmiky vycházející z moderní taneční hudby.
Autor je hudební publicista.
Oneohtrix Point Never: Returnal. Editions Mego 2010.