Hééééérečky

Když se v polovině novinářské projekce snímku Herečky francouzské herečky a režisérky Valerie Bruni-Tedeschi zvedla patrně nejčtenější česká deníková recenzentka Mirka Spáčilová a odešla, těžko to mohlo o něčem vypovídat. Den poté v její domovské Mladé frontě Dnes vyšla o snímku stručná informace, pochopitelně s negativním hodnocením. Typický rys současných novinových kulturních rubrik – líbí, nelíbí, počet hvězdiček, ano či ne. Hodnocení osobní, na základě okamžité nálady či těžko odhadnutelných kritérií, bez patřičného vhledu do kontextu žánru či kinematografického proudu, který snímek prezentuje. V čem se však potom takový názor liší od názoru kohokoliv jiného?

Pohledy do Francie

A přitom je právě uvedení Hereček do českých kin jednou z mála příležitostí, jak české publikum obeznámit s jistou tendencí současné francouzské kinematografie či spíše „rodinou“ generačně i stylově spřízněných čtyřicátníků, o nichž se občas ve francouzském tisku píše jako o „Desplechinově generaci“ a kam bývá řazena vedle režiséra Arnauda Desplechina i Valeria Bruni-Tedeschi, režisérka a herečka Noémie Lvovsky (v Herečkách hraje Valeriinu méně úspěšnou kolegyni Nathalii; podílela se na scénáři k filmu) či u nás pouze z DVD známá režisérka Pascale Ferranová (Lady Chatterley, 2006 – viz A2 č. 30/2008). Kromě režisérů sem patří několik jejich dvorních herců, zejména Mathieu Amalric (v Herečkách ztvárnil poněkud cholerického divadelního režiséra), Emmanuelle Devosová či Chiara Mastroianniová. Pro tuto tvorbu, prosazující se ve Francii od devadesátých let minulého století, je příznačný „ego-autorský“ styl, který navazuje na tradici autorského filmu typického pro francouzskou novou vlnu šedesátých let, ovšem přidává k ní notnou příměs autobiografičnosti a ironie. Desplechinovy filmy jsou převážně konverzačními komediemi z pařížského života, v nichž, jak tvrdí sám tvůrce v rozhovoru pro český časopis Cinepur (č. 55/2008), obhajuje „člověka a jeho právo na to být křehký i složitý před celou pragmatickou moderností“. Desplechinovy filmové příběhy, z nichž se do české distribuce dostala Ester Kahnová (2000), na DVD pak Králové a královna (2004) a 1. července do našich kin vstoupí i jeho nejnovější Vánoční příběh (2008), jsou velmi intimní a točí se hlavně kolem spletitých mezilidských vztahů.

Woody Allen po francouzsku a v sukních

Podobné jsou i Herečky (2007), druhý autorský snímek herečky Valerie Bruni-Tedeschi, v nichž s velkou sebeironií vytvořila reflexi vlastního povolání i osobního života. Čtyřicetiletá Marcelline (v podání Valerie Bruni-
-Tedeschi) zkouší v pařížském divadle roli Natálie Petrovny z Turgeněvovy hry Měsíc na vsi (1850) a postupně se jako typická herečka vžívá do osudu ženy před více než sto padesátiti lety, která podobně jako Marcelline hledá pocit štěstí, jehož se jí na uondaném venkově se zaneprázdněným manželem a věčně fňukajícím milencem nedostává. Zatímco mladý učitel Natálii Petrovně připomene ztrácející se mládí a je pro ni asi jednou z posledních příležitostí skutečně žít a ne přežívat, mladý herec Eric, ztvárňující tohoto učitele na divadle (Louis Garrel), je jen jednou z vícera možností, jak by Marcelline mohla být šťastná. Stále se totiž hledá skrze jiné postavy a prožívá dilema různých nabízených životních cest i identit (kariéra prvotřídní herečky či matky?). Přesná analýza vnitřní rozpolcenosti dnešní ženské psychiky se v postavě afektované Marcelline násobí s věčně schizofrenní­ hereckou profesí, jež se v jejím podání stává amalgámem nepředvídatelných nálad a náhlých emocí, které se v sobě navzájem nevyznají. Stárnoucí herečka se tak konfrontuje nejen s Natálií Petrovnou, o půldruhého století starší, ale i se svou dávnou spolužačkou a nyní matkou dvou dětí Nathalií (Noémie Lvovsky) či se svou matkou (již ztvárnila skutečná režisérčina matka, Marisa Boriniová). Na radu se ptá přeludů z minulosti (mrtvý otec i milenec), gynekoložky, jež ji varuje, že má nejvyšší čas stát se matkou, a utíká se dokonce i k Panence Marii, kterou každý den prosí o něco jiného.

Postava nepředvídatelné a tápající Marcelline však není jen sebe pitvající tragickou hrdinkou – je současně karikaturou a styl filmu jako by mísil Woodyho Allena se známou autorkou romantických komedií Norou Ephronovou. Celým snímkem prosakuje specifický humor a nadsázka, gradující právě v hlavní postavě. Tu Bruni-Tedeschi pojímá s typickou dávkou klauniády, lavírující mezi rozpustilou dětinskostí a ženskou smyslností. Tato komediální poloha byla zřejmá už z jejího režijního debutu Snáz projde velbloud uchem jehly... (Il est plus facile pour un chameau…, 2003), vycházejícího z vlastní zkušenosti dcery bohatých italských rodičů, kteří se kvůli komunistům odstěhovali do Francie. Hrdinka (opět v podání režisérky) zde prožívá jiné, tentokrát skutečně komické dilema: jak naložit s opravdu velkým dědictvím, vědoma si biblického citátu, že snáze projde velbloud uchem jehly než boháč do království nebeského.

Kolik je tam vrstev?

Stejně jako je nepředvídatelné chování hééé­rečky Marcelline, je neustále překvapující i proměnlivá nálada snímku – od afektované tragiky touhy po dítěti po dovádivé klauniády či plavání v Seině v rytmu jazzu. Specifičnost autorské ironie reflektující film i sebe samu vynikne dobře ve srovnání s Turgeněvovým Měsícem na vsi, jejž právě dávají v nastudování Radovana Lipuse v pražském Švandově divadle (premiéra 10. ledna 2009). Turgeněvova tragikomika, v této hře tak podobná čechovovské poloze, byla v Lipusově představení zúžena na lehkou konverzační komedii, v níž jde hlavně o to, aby se předvedli herci a bylo čemu se zasmát. Tragikomika filmu Herečky je zcela odlišná – humor v něm zlehčuje hlavní téma, stejně aktuální jako v dobách Turgeněvových, a nahlíží ho z mnoha rovin. Řada vrstev pohrávajících si s přechodem hry do života a naopak se potom nabízí i při interpretaci filmu; jen zkuste počítat: v Turgeněvově hře se Natálie Petrovna v podání Valerie Bruni-Tedeschi zamiluje do mladíka, jehož hraje Louis Garrel. Ve filmu mají oba herci mezi sebou krátký románek. A ve skutečném životě spolu žijí. Autobiografičnost snímku dotažená do konce.