Lukjaněnko jako Putinův apologet

Sborník Hlídka jako symptom srovnává Hlídky Sergeje Lukjaněnka (Denní hlídka, Noční hlídka, Poslední hlídka, Šerá hlídka – všechny vydalo Argo v překladech Libora Dvořáka) s jinými díly, třeba s filmy Andreje Tarkovského nebo s knihami Michaila Bulgakova. Zvláště oblíbeným předmětem pro srovnávání je ovšem film Matrix, v tomto bodě se jednotliví autoři víceméně shodují: podle německo-ruského filosofa a teoretika umění Borise Grojse (Groyse) je Neo z Matrixu „nositelem revolučního principu, principu čisté negace, principu čisté svobody; oproti tomu je hrdina Hlídek naprosto jiný, protože především není bojovník. On je spíš předmětem boje dvou sil, je „bojištěm“. Ovšem to, co Grojs vnímá v kontextu východního myšlení, které „na rozdíl od západního není monistické, ale dualistické: člověk je v něm neutrální, cosi jako trám v toku tao, jak to hlásá čínská filozofie“, pojímají­ mnozí ostatní spíše v kontextu politickém: jestliže se podle Xenie Golubočové „hrdina Matrixu zříká svého každodenního světa konzumu, aby sváděl boj o své lidství, pak náš hrdina – ve jménu lidskosti – souhlasí s tím, že usne. Je to opravdu člověk, jak ho chce chápat systém… Rozhodně to není někdo, kdo je schopen hodit moci rukavici. Denní hlídka je stejná jako naše současná realita – představuje odmítnutí možnosti a povinnosti tázat se po pravdě, zákaz pravdy.“ Nebo jiný autor, sociolog a kulturolog Alexandr Tarasov, zatímco Matrix divákovi říká „Prozři a povstaň!“, pak Hlídky naopak nabádají: „Dej pokoj a věř moci!“. Ještě více se Grojs vymyká ve svém soudu, že Hlídky nevyjadřují nostalgii po Sovětském svazu, ale nostalgii po studené válce „jako řízené a teatralizované manifestaci dualismu, kontrolovaného konfliktu, který nevede ke zničení ani jedné z obou stran, zatímco vítězstvím jedné z nich vzniká svět příliš stejnorodý, ale současně nekontrolovatelný“. Většina autorů sborníku oproti tomu zastává názor, že Hlídky jsou „prvoplánová reklama na současnou federální vládu“, že „propagují a rozdmychávají vyloženě fašizoidní návyky ve vztazích mezi lidmi i ve společnosti jako celku, a zastírají a legitimizují tak činy naší skrznaskrz zkorumpované moci“.

Vláda pevné ruky

Lukjaněnkova tvorba je tak chápána jako literární zrcadlo společnosti, která se kvůli špatným zkušenostem z devadesátých let a nezdaru ruských demokratických reforem vrací ke klasickému modelu ruského autoritářského státu se značně imperialistickými sklony a nedůtklivostí ke kritice. Podle překladatele a novináře Libora Dvořáka je přitom „zatím“ ještě v Rusku možné podobné „kritické názory vyslovovat na internetových stránkách a v podobných kulturologických sbornících, ovšem v médiích typu celostátní televize či rozhlasu v žádném případě“ – dodejme, pokud tedy člověk nechce skončit jako Anna Politkovská. Je nutné připomenout, že politické a společenské dění, které Lukjaněnko, podle Dvořáka i ve skutečnosti příznivec „vlády pevné ruky“, popisuje na symbolické rovině, může český čtenář najít vylíčené ve dvou knihách, které loni vyšly česky a které před politickým směřováním současného Ruska silně varují: Nová studená válka, aneb Jak Kreml ohrožuje Rusko i Západ od Edwarda Lucase a Tma na úsvitu: nástup ruského zločinného státu od Davida Sattera, ten svou knihu na veletrhu podepisoval. Podrobně bychom mohli sledovat jednotlivé shody: v Lucasově knize se celá jedna kapitola jmenuje Jak se KGB chopila moci v Rusku, podobně si i autoři sborníku všímají, že v knize i ve filmu za Noční hlídkou stojí stále tentýž mocenský orgán a garant totalitního zřízení, i když síly, které v různých dobách reprezentuje, jsou různé. Autoři jej neváhají dešifrovat jako KGB. U Lucase nacházíme kapitolu Východní Evropa jako frontová linie studené války, ve sborníku jsou pak dokumentovány četné transponované ohlasy třeba kyrgyzské „tulipánové revoluce“ či vlivu pro Lukjaněnka zlotřilých oligarchů v bývalých sovětských republikách.

Ignorovaná diagnóza

Poselstvím Lucasovy i Satterovy knihy je i to, že tváří v tvář současnému vládnoucímu ruskému režimu by Evropa měla být silná a jednotná. Místo toho ovšem někteří evropští politici podle Lucase „prodávají své země za třicet stříbrných“. Zatímco v době staré studené války evropské země věděly, že „nebudou-li táhnout za jeden provaz, budou na něm jedna po druhé oběšeny“, a politickou kariéru mohl málokdo vybudovat na tom, že je milý k sovětskému bloku, je v době nové studené války takové obchodování naprosto běžné. V dlouhém výčtu evropských zemí, které se takových obchodů účastní, Lucas Českou republiku, na rozdíl od Slovenska, neuvádí, ale některé naše politiky bychom do seznamu zařadit mohli, dokonce i toho nejvyššího. I když je mi líto, že u nás nevycházejí překlady ruských autorů, jako je zmiňovaný Boris Grojs či Jurij Murašov, stejně tak je politováníhodné, že diagnóza soudobého Ruska, kterou na základě symptomu Hlídky autoři sborníku vystavili, není politiky brána dostatečně vážně.

Autor pracuje v Národní knihovně České republiky.