Velké pozdvižení způsobila v Německu 21. května zpráva, která se objevila v magazínu Der Spiegel. List uvedl důkazy o tom, že vrah studenta Benno Ohnesorga z 2. června 1967 byl agentem východoněmecké tajné služby Stasi a současně členem komunistické strany SED. Karl-Heinz Kurras, dnes 81letý stařec, byl v době svého činu policistou v Západním Berlíně. Nejpalčivější na celé „story“ zůstává otázka, do jaké míry bylo tedy Západní Německo vlastně prošpikováno agenty z Východu a jakou roli tam měly východní tajné služby například při utváření veřejného mínění. Pokud se rozpomeneme na oblibu NDR v církevních kruzích, mezi odboráři či studenty, je na místě se ptát, odkud se jejich obdiv a informace braly.
Kurrasovu aféru pak rozvinula i další média. Po určitý čas se všichni domnívali, že existuje pouze jedna složka Ministerstva pro bezpečnost, která by se jej týkala. Týdeník Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung (FAS) v neděli 31. května však s odvoláním na magazín Der Spiegel informoval o tom, že se v Úřadu pro materiály Státní bezpečnosti, tzv. Birthler-Behörde, našla ještě jedna složka. Ta se týká Kurrasovy činnosti pro tajnou službu v letech 1987 a 1989, což by popíralo tvrzení, že Stasi s Kurrasem přerušila po Ohnesorgově zabití kontakty. Nově nalezená „druhá“ složka měla být ihned v roce 1989 zničena, což se ovšem nepodařilo, především díky všeobecně vládnoucímu chaosu plynoucímu z překotného běhu událostí. Ačkoliv zatím další informace nejsou k dispozici, rozjela se lavina reakcí. V prvé řadě Spolkový sněm, německý parlament, zaměstnává otázka, jaký na něj měla východoněmecká tajná služba Stasi v letech 1949––1989 vliv. Především ti poslanci, kteří byli disidenty v NDR, požadují, aby byli všichni členové parlamentu od roku 1949 prověřeni, zda a do jaké míry spolupracovali s NDR. Nejhlasitější je přitom drážďanský poslanec CDU Arnold Vaatz, který tvrdí, že „západní Německo bylo úplně plné agentů“, jeho hlas je ale osamocený. Dva dny před publikací článku ve FASu totiž části frakce CDU, sociálnědemokratické SPD a postkomunistické levice „Die Linke“, smetly ze stolu návrh liberálů z FDP, aby byla minulost každého poslance bez milosti prověřena.
Diskuse ohledně Kurrase a Ohnesorga však nezasáhla pouze parlamentní lavice. Mezi intelektuální „levicí“ a „pravicí“ se rozpoutal dosti prudký střet o interpretaci poválečných německých dějin, převážně šedesátých let. Redaktor berlínského levicově-liberálního deníku Die Tageszeitung Christian Semler se „obul“ do pravičáků, kteří vykreslují vznik studentských revolt na konci šedesátých let po svém. Pro úplnost dodávám, že Semler se demonstrací v roce 1967 aktivně účastnil a patřil k protagonistům hnutí „Zbavte Springera majetku“. Samler reagoval na článek „pravičáckého publicisty“ Thomase Schmidta v deníku Die Welt z 27. května. Schmidt se podle Semlera pokouší o přepisování dějin studentské revolty tvrzením, že na jejím počátku údajně stála východoněmecká tajná služba Stasi – a odvolává se na spis Karla-Heinze Kurrase. A každý, kdo by se odvážil tvrdit něco jiného, je podle Schmidta tvrdohlavý doktrinář a „ortodoxní levičák“. Semler samozřejmě trvá na dvou „pravdách“ ohledně počátku studentských nepokojů. Jednak za ně může vedení policie Západního Berlína a nikoliv Stasi, a samozřejmě je vinen také mediální koncern Springer, který zaséval mezi německým obyvatelstvem slepou nenávist vůči studentům. Zmiňuje také mravenčí práci redaktorů „svého“ deníku, kteří se dali do práce, a dokázali, že NDR byla, co se týče obvinění z vyvolání revolty, čistá jako lilie. Vražda Benno Ohnesorga tedy podle Samlera v žádném případě nebyla příčinou studentských revolt, jak se Schmidt ve „Weltu“ snaží tvrdit, nýbrž pouze „spouštěčem“. Mnohem více byla na pozadí a v „podhoubí“ nepokojů válka ve Vietnamu, snaha o demokratizaci vysokých škol, postupy policie v Západním Berlíně a opět nesouhlas s politikou Springerova nakladatelství. Ať už člověk stojí na kterékoliv straně barikády, jedno je jasné: dnešní šedesátníci v SRN mnohdy zajímají naprosto nesmiřitelné pozice. Jedni (jako Schmidt z Die Welt) vidí ten „nejlepší ze všech světů“ v západní Spolkové republice Německo, která byla tou opravdovou výspou demokracie – a za všechno zlo může komunismus, v tomto případě v podobě NDR. A pan Semler zase nechce přijít o své zásluhy na berlínských barikádách.
Nejčtenější saský deník Sächsische Zeitung přináší ve vydání ze soboty 30. května informaci o Rose Luxemburgové. Zakladatelka Komunistické strany Německa byla zavražděna v roce 1919 příslušníky paramilitantního Freikorpsu a všichni měli za to, že byla pohřbena na berlínském hřbitově Friedrichsfelde. Ředitel oddělení právní medicíny v berlínské nemocnici Charité Michael
Tsokos se však domnívá, že pozůstatky Luxemburgové byly nalezeny právě u něj na oddělení. Tvrdí, že průkopnice německého komunismu je jednou z mrtvol, které jsou naloženy ve formaldehydu a mají být dány k dispozici studentům medicíny jako „materiál“ k pitvám. Jak k tomu došel? Jednak je tělo velmi podobné Rose Luxemburgové a navíc vykazuje stejné fyziologické poruchy. Luxemburgová měla problémy s kyčlemi, jednu nohu měla kratší a od dětství kulhala. Totéž je možné zjistit na mrtvole. Navíc se jedná o pozůstatky ženy ve věku 40 až 50 let, což také odpovídá „analýze objektu“. Dalším pádným důkazem je, že tělo na oddělní právní medicíny je bez rukou a bez nohou. Rosa Luxemburgová byla po svém zastřelení vhozena do kanálu a na nohou a rukou měla závaží. Dokonce i východoněmecká SED se snažila pozůstatky exhumovat a – další důkaz pro Tsokosovu tezi – na berlínském hřbitově nic nenašla. V současné době to vypadá tak, že
místo Luxemburgové byla pohřbena jiná žena, jejíž tělo bylo záhy vytaženo z hrobu. Hlavním argumentem by pochopitelně byla zkouška DNA. Tady má doktor Tsokos prozatím smůlu, jelikož se mu nepodařilo najít stopy DNA „opravdové“ Rosy Luxemburgové, a to zkoušel leccos – i nalézt sliny na poštovních známkách jejích dopisů. Iniciativy se ujala takřka okamžitě německá levice – strana „Die Linke“. „Celý národ má nárok vědět, co se s Rosou Luxemburgovou stalo, protože byla významnou osobností německého a mezinárodního dělnického hnutí,“ hřímalo v Berlíně vedení strany. Věc „musí být vyjasněna“ – a odpovědný za to má být samotný spolkový prezident a spolková vláda.