Když profesor Gerhard Heimerl, rodák od Mariánských Lázní, v roce 1988 představoval svůj koncept přestavby nádraží ve Stuttgartu, jistě netušil, že proti němu za dvaadvacet let budou protestovat desetitisíce lidí. Myšlenky tohoto vědce byly vedeny především zájmem uvolnit v centru města co nejvíce plochy pro bohulibé využití. Plán, dnes známý jako „Stuttgart 21“, má de facto přemístit stuttgartské nádraží a k němu vedoucí koleje pod zemský povrch a tím zrychlit průjezd vlaků a otevřít možnost reformovat městské centrum bádenskowürttemberské metropole. Veřejnosti byl plán představen v roce 1994 a stavět se začalo až v únoru 2010. Městem ale nyní hýbou hlasité nepokoje. Proti stavbě je prý 67 procent obyvatel, kteří mají hrůzu z nákladů a tuší za projektem stavební lobby, jež chce na volných plochách postavit kancelářské komplexy. Už přes rok se scházejí každé pondělí demonstranti, kteří dávají najevo svůj nesouhlas, a vznikly petice, jež podepsaly desetitisíce lidí. Jak komunální, tak zemští politici však mají jasno: se stavbou vpřed, zpět ni krok. Demonstrace zatím dosáhly vrcholu 30. září, kdy se občané snažili zabránit kácení stromů, které měly jít stavbě z cesty. Je třeba podotknout, že policie v jihoněmeckých spolkových zemích je neúměrně tvrdší než například kolegové z Hamburku a své pověsti zůstala maximálně věrná i nyní. Proti demonstrantům nasadila pendreky, vodní děla a slzný plyn a některé zdroje hovoří dokonce o 400 zraněných včetně nezletilých a dětí. Příslušný ministr vnitra měl další den ráno třesoucí se hlas a koketoval s nabídkou rezignace. Levicový intelektuál Heribert Prantl, vedoucí domácí rubriky mnichovských Süddeutsche Zeitung, se v článku z 2. října 2010 zamyslel nad smyslem a vztahem politiky k demonstrujícím a k demonstracím v právním státě. Podle něj není možné, aby jakákoliv vláda svá rozhodnutí vždy beze zbytku a bez ohledu realizovala a nereagovala na případné námitky a protesty. „Právní stát musí, především v případě obřích stavebních projektů, stále bojovat o přízeň občana a projekty obhajovat, popřípadě korigovat.“ Když byl projekt v roce 1994 představen, většina demontrantů ještě chodila na základní školu a „ve svých aktovkách projektové podklady jistě neměla“. Navíc se během posledních 15 let stále měnily informace o projektu, především ve vztahu k rozpočtu a době dokončení – ta má nastat podle nejnovějších propočtů v roce 2019. To všechno jsou důvody, které Prantl považuje za natolik závažné, že by se politici měli opět znova, a tentokrát s občany, zamyslet nad smyslem celé věci. „S pomocí policie dosáhnete vnitřní bezpečnosti, ale ne smíření a míru.“ Nenormálně se podle Prantla chovají politici, kteří teď schovávají hlavu do písku a ohánějí se stále stejnými stárnoucími usneseními. A cesta k řešení? K té nás prý dovede pouze referendum o „projektu století“. Ministerský předseda Mappus je ovšem prototypem konzervativního Ramba, který má chuť se profilovat na spolkovém jevišti jako „muž činu“, který neváhá k prosazení vůle státu poslat na mládežníky těžkooděnce. Ve Stuttgartu nás tedy čeká spíše tahanice „kdo s koho“ s nejistým výsledkem a dlouhotrvající pachutí v ústech.
Je to vážná konkurence a hrozí tištěným publikacím zánik? Jak se na každý nový vynález sluší a patří, byl s příchodem uživatelsky příjemných „čteček“ elektronických knih eBooks prorocky oznamován konec knihtisku. Revoluce gutenbergovského ražení měla mezi čtenáře vnést paradigmatický obrat chování a šustění listů mělo být nahrazeno bzučením procesorů iPadů atp. Jak to vypadá ve skutečnosti? O shrnutí situace na německém knižním trhu se pokusil v časopise Die Welt 2. října redaktor Wieland Freund. Analyzuje situace velmi rozvážně a na základě čísel. Ačkoliv 30 procent všech knižních titulů v SRN vychází současně jako eBook, podíl elektronických titulů na obratu vydavatelství je mizivý a dosahuje pouhých 1,8 procenta. A co víc, pouze třetina dotázaných čtenářů ví, co taková elektronická kniha vůbec je, a pouze 8 procent si někdy nějakou stáhlo. Čili revoluce se prozatím nekoná. Ale pozor, pouze „prozatím“! Elektronická kniha je dnes definována jako klasická kniha, pouze na jiném nosiči. Co se ale stane, zamýšlí se Freund, když moderní „čtečky“ začnou využívat svých výhod počítače a začnou vznikat jakési „hybridy“ mezi videem, knihou a počítačovou hrou? V Německu se tohoto trendu chytilo tradiční nakladatelství Rowohlt a přijde například s životopisem Einsteina v novém formátu Digitalbuch Plus. Freund konstatuje, že co byl dříve pro knižního autora kreslíř, to bude v době budoucí filmař nebo animátor. A nebylo by to Německo, kdyby se už teď nevedly diskuse, zda v tomto případě ještě můžeme mluvit o knize či ne a kde toto médium začíná a končí.
Geert Wilders, populista a islamofobní politik z Holandska, si to na začátku října namířil do Berlína. Faktem je, že na domácí holandské půdě se tento pán stal důležitým jazýčkem na vahách, neboť s ním tamní křesťanští demokraté uzavřeli jakýsi „pakt o neútočení“, a Wilders je tedy v současné době zárukou stability holandské politiky. Vědom si vlastní důležitosti, přednášel v Berlíně pěti stům platících posluchačů, jak zaznamenal deník TAZ v internetovém vydání z 3. října. Vstupenka stála 15 eur. „Německo plné mešit a žen v burce již není Německo Schillera, Heineho, Bacha a Mendelssohna,“ hřímal Wilders ve své klasické tónině. Kancléřka Merkelová dělá podle něj chybu, když nebrání islamizaci Německa a akceptuje ji. Naopak slova chvály našel pro kontroverzního politika Thila Sarrazina, který svou knihou o (nejen) muslimech a jejich neschopnosti integrace vyvolal v SRN vlnu protestů. Naštěstí se Holanďan vyvaroval otevřených slovních útoků na muslimy a urážení proroka Mohameda. V Německu je ovšem čím dál více přívrženců podobných extrémních názorů, respektive lidí, kteří jsou s těmi, kdo se „nebojí říct pravdu“. To ukázalo obrovské množství sympatizantů s Thilem Sarrazinem. Na této vlně se, jak TAZ upozorňuje, snaží svézt „padlý berlínský politik“ René Stadtkewitz. Tento muž, který Geerta Wilderse na víkend do Berlína pozval a vysloužil si ostrou kritiku za svou islamofobii, oznámil založení nové politické strany Die Freiheit – Svoboda. V roce 2011 s ní bude kandidovat do berlínského senátu a chce oslovit, světe, div se!, nespokojené voliče německých křesťanských demokratů.