Předposlední kniha srbského literárního experimentátora Milorada Paviće je opět zaštítěna svérázným konceptem. Autor totiž v Papírovém divadle vytvořil osmatřicet povídek tak, jak by je podle něho napsali různí fiktivní spisovatelé z různých koutů světa.
Dílo Milorada Paviće (nar. 1929) snese srovnání s klasiky experimentální prózy Georgesem Perecem, Juliem Cortázarem a Italem Calvinem. V kontextu postmoderní srbské literatury mu náleží podobně ikonické postavení jako u nás stejně starému Milanu Kunderovi. Ostatně málokterý evropský spisovatel dokázal přes dvacet let přicházet se stále novými literárními formami: od románu v podobě slovníku, křížovky i tarotové příručky po knihu, kterou je možno číst z obou stran, nebo takovou, jež nabízí stovku různých konců. S trochou nadsázky můžeme tuto neúnavnou inovační energii připsat rodinné literární tradici, sahající až do roku 1766, na niž Pavić pomyslně navazuje. Stará tradice však zároveň nepřekážela tomu, aby jej v roce 1988 v časopise Paris Match označili za předního spisovatele 21. století.
Avantgardní eskamotér
Českého překladu se dočkala Pavićova nejslavnější kniha Chazarský slovník z roku 1984, nesoucí podtitul Román-lexikon v 100 000 slovech. Už zde můžeme pozorovat rukopis spojující byzantskou mystiku, postmoderní hravost a balkánskou energii, jehož výsledkem je nelineárně a nechronologicky vystavěný román, který navíc vyšel ve dvou odlišných – mužských a ženských – verzích.
Autorova předposlední kniha z roku 2007 Papírové divadlo má tentokrát podtitul Román-antologie aneb Současná světová povídka (ukázka vyšla v A2 č. 40/2008). I na jejím počátku stojí jasně definovaný literární koncept, geniální ve své jednoduchosti – Pavić se rozhodl napsat 38 povídek podle 38 (respektive 37) zemí, ve kterých jeho knihy dosud vyšly. Ke každé z povídek navíc vytvořil imaginárního autora, včetně jeho životopisu a bibliografie.
Výsledkem je antologie fiktivních autorů, kterou drží pohromadě společné téma, jímž je současná světová povídka, a její jediný skutečný autor, z pozadí ironicky pomrkávající na svého čtenáře. „Při psaní oněch 38 textů jsem se jen pokoušel vnést do literatur, do nichž tyto povídky hypoteticky patří, jisté tóny, které dotyčné literatury postrádají a které bych v nich rád slyšel. Jsou jakousi mou přílohou k těmto literaturám, dá-li se tu slova příloha použít ve významu, v jakém se s ním setkáváme na jídelním lístku.“
Tak jako zmínění experimentální autoři je Pavić posedlý zkoumáním základních předpokladů literárního sdělení, fascinují jej všechny myslitelné formy vyprávění a vesmíry potenciální literatury, čekající na své zachycení. Proto pracuje s některými pevně definovanými žánry, jako je detektivka nebo erotická povídka, jejichž hranice záměrně napíná, a pokouší se tak rozšířit možnosti i způsoby našeho čtení. A navzdory jistým mystickým akcentům to vše činí se sympatickou (sebe)ironií a lehkostí.
Profesorské žertíky a co s literaturou
Na místě je však otázka: Je tato kniha něčím víc než konceptuálním experimentem? Pavićův formalismus by byl skutečně pouhým rétoricko-naratologickým cvičením, nebýt přinejmenším dvou zásadních faktorů. Ten prvý je čistě teoretický: To, co nám Pavić s velkou dávkou invence nabízí, je návrh na jednu možnou cestu, kudy se může ubírat literatura poté, co se tištěná kniha stane překonaným médiem. Nikoli náhodou má jeho jméno respekt u průkopníků elektronické literatury (například u Roberta Coovera), a proto se v románu opakují zmínky o fiktivních knihách existujících pouze na internetu. Pavić pozici knihy v současném světě nevnímá prizmatem krize, ale z pohledu nové příležitosti, kterou literárnímu vyprávění formálně-technické inovace nabízejí. Jeho pojetí „knihy“ je navíc mnohem velkorysejší, než bývá obvyklé, když o ní píše, že „už má za sebou smrtí několik. Nejdřív zemřela v kameni, pak v hliněných destičkách, potom v pergamenových svitcích a nakonec zemře i ta papírová. Umírá každým okamžikem…“
Ovšem žádná teorie by tuto knihu nezachránila, kdyby její autor neměl dar čtivého a poetického vyjadřování, jehož mysticky--snové prvky odkazují k barokním básníkům i k Borgesovi. Pochopitelně, že vzhledem k náročnému úkolu, který si předsevzal, není úroveň všech povídek stejně vysoká. Některé mají spíše podobu parodického profesorského žertíku, více či méně povedeného – což je ostatně i případ povídky situované do Česka. Naštěstí kniha přináší i dostatek mnohem silnějších povídek, pracujících s vděčnými tématy napětí, tajemství, překvapení i mystifikace, a půltucet povídek skutečně vynikajících. Už proto by neměla zklamat žádného čtenáře, který má rád experimentální literaturu, při čtení je ochoten přistoupit na autorem stanovená pravidla a neomezeně se těšit ze hry.
Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.
Milorad Pavić: Papírové divadlo. Přeložila Stanislava Sýkorová. Mladá fronta, Praha 2009, 208 stran.