Češi se chovali jako prasata

Lze domácí vývoj v padesátých letech označit za kritický? Z množství názorů citovaných v úvodu knihy Jiřího Pernese Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století je zjevné, že jakés takés povědomí o krizi uvnitř komunistického Československa let padesátých existovalo již v pracích exilových autorů na stránkách Tigridova Svědectví či jinde, a v dalších dekádách se jen dále reprodukovalo. Shoda mezi autory však rázem mizí, pokud jde o časové zařazení či hlubší charakteristiku vnitřních potíží. Je ku prospěchu věci, že Pernes (nar. 1948) se jako možná první mezi českými historiky snaží ústřední pojem své práce definovat, uchopit jej jako analytickou kategorii (o to více, že právě pojem krize stává se dnes často – nejen z ryze aktuálních ekonomických příčin – slovem poněkud inflačním).

Žádní velcí rebelanti

Knihu lze vnímat i jako kontextualizaci a maximální rozvinutí někdejší Pernesovy monografie Brno 1951. Příspěvek k dějinám protikomunistického odporu na Moravě (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1997) o dělnických nepokojích v moravské metropoli. Anatomii československých potíží pojednává Jiří Pernes s vědomím vzájemné provázanosti politických, sociálních a ekonomických faktorů. (V mnoha dimenzích každodenního života padesátých let lze beztak jen obtížně oddělit „sociální“ a „politické“ od „ekonomického“.) Hospodářské problémy jsou zde definovány jako příčina, politické a sociální spíše jako pozdější důsledek. Podezření z jednoduchého ekonomismu však snadno vyvrátí už sama škála použitých pramenů, sahající od „tvrdých čísel“ sociologických a statistických analýz až po memoáry či dobové deníky, jež dodávají celé problematice o poznání lidštější ráz (kromě zápisků Josefa Charváta či Čestmíra Jeřábka jedná se například o dosud nevydané deníky z pozůstalosti Zdeňka Fierlingera).

Heuristická rovnováha mezi archivními fondy a sekundární literaturou, exilovými a domácími pracemi, oficiálními prameny a ego-dokumenty, makroperspektivou diplomacie a mikroperspektivou politických nálad obyvatelstva či drobných konfliktů na lokální úrovni, to vše je Pernesově knize rovněž ke cti. Faktografických nepřesností nalezneme v celé práci naprosté minimum (snad jen datování I. celostátní spartakiády rokem 1957 namísto 1955). Některé dílčí historické poznatky bezpochyby překvapí a mohou působit až komicky, například pasáže o prvních měsících po Stalinově smrti, kdy prakticky jediným iniciátorem takzvaného Nového kursu a s ním revize ekonomické politiky v Československu bylo – paradoxně – nové sovětské vedení (středoevropský podzim 1956 měl být zase lapidárně charakterizován dobovým vtipem, říkajícím, že „Poláci se chovali jako Maďaři, Maďaři se chovali jako Poláci a Češi se chovali jako prasata“). Objevují se zde tedy závěry, podle nichž mělo Československo v rámci sovětského bloku spíše pověst arcikonzervativce než rebelanta, a podle nichž se tuzemský potenciál revolty v mnohém vyčerpal událostmi v Brně 1951 a v Plzni 1953 (Dlužno ovšem dodat, že tyto závěry zde nezaznívají poprvé). Rozsáhlý soubor použitých pramenů a literatury svědčí o zevrubném zpracování problematiky i o tom, že československá padesátá léta jsou jedním z Pernesových životních témat. U knihy zkušeného autora se syntetickými ambicemi by důkladná znalost domácích, ale i zahraničních studií k tématu měla být samozřejmostí, a v citacích se vskutku vedle notoricky známé české historické literatury objevují i studie slovenské, americké, ruské, polské či francouzské.

Když dva dělají totéž

O to více čtenáře zarazí, že Pernes takřka ignoruje práci Promarněná příležitost: Československo a rok 1956 francouzské historičky Muriel Blaiveové (francouzsky 2005 pod názvem Une déstalinisation manquée: Tchécoslovaquie 1956, česky Prostor 2001). Její knihu lze považovat za jeden z nejinspirativnějších publikačních počinů, jenž se v poslední době k dějinám padesátých let vyskytl. Jistě, bylo by možno namítnout, že knih o moderní historii vycházejí každý měsíc kvanta a že nemůžeme číst všichni všechno, kdyby… Kdyby právě Blaiveové kniha nečněla dodnes vysoko nad průměr tuzemské produkce – ať už svým komparativním maďarsko-polsko--československým rozsahem, znalostí pramenů z obou sousedních zemí, nebo hledáním příčin československé laxnosti vůči polským reformám a maďarskému povstání hluboko před únorem (mnozí naši historikové se teprve v posledních letech zbavují zlozvyku pojímat období komunistické diktatury jako samostatný „definiční obor“), a co víc, kdyby se s Pernesovým tématem otřesů komunistického panství či československých ohlasů „šestapadesátého“ výrazně obsahově neprotínala. Historik uvádí v literatuře jen Blaiveové starší časopiseckou studii, a dílčím poukazem na autorčino bagatelizování nepokojů po měnové reformě je s její rozsáhlou monografií až příliš rychle hotov.

Neprávem. Tam, kde se Pernes spokojuje s několikastránkovými exkursy do polské a maďarské situace, je Blaiveová obšírnější, tam kde zůstává Pernes spíše v rovině prosté kauzality mezi poúnorovou hospodářskou dezintegrací na straně jedné, sociálními nepokoji a politickým odcizením na straně druhé, odvažuje se Blaiveová jít dále proti proudu času ke kořenům a k širším souvislostem, ať už jde o vývoj předúnorové KSČ, odsun sudetských Němců či rozličné divergence mezi Čechy, Slováky, Poláky a Maďary. Právě proto mohly její badatelské závěry být Pernesovi v mnohém prospěšné. Jakkoli třebas ne všechny. Dalo by se v krajním případě pochopit, že onu autorku ve své práci, ať už z jakéhokoli důvodu, zcela důsledně „vytěsní“. Pokud však některá zdůvodnění československé loajality na podzim 1956, uvedená v Promarněné příležitosti – obavy z maďarského revizionismu, absence opozičního křídla v KSČ – zaznívají v závěru Pernesovy práce bez uvedení zdroje, nutí to, slušně řečeno, k rozpakům. Nachytat mladší autorku „na švestkách“ v jedné dílčí otázce, o pár desítek stran dále opakovat jiné poznatky téže autorky a přitom opominout její inkriminovanou monografii v seznamu použité literatury nepatří stále v našich luzích a hájích k praktikám zcela vyhynulým. Škoda. Mezinárodní a mezigenerační spolupráce historiků soudobých dějin může dnes vypadat i jinak.

Autor je historik a archivář.