Představujeme téměř neznámého francouzského spisovatele Françoise Augiérase. Vybrané – ve své době naprosto skandální – texty nomáda, poustevníka a urputného podivína jsou inspirovány milostivým nebem nad saharskou Afrikou.
Ghardaia
Uprostřed obrovského kamenitého karu se tyčí město Ghardaia, které střeží hlídky se samopaly.
Měl jsem rád arabskou hudbu, a když jsem ji zaslechl, příslib milostného objetí; nic není krásnějšího než láska; nic nepovznáší víc, nemyslím lásku ke všem lidem, ale ke společníkům v dobrodružství, lásku zrozenou u ohňů.
Na konci jedné ulice u východu z města, už skoro na počátku pouště, jsem uviděl domorodého chlapce, vysokého, kolem osmnácti let, s pěknými kulatými rameny. Odděloval nás oheň. Nuzák, ale klidný a vážný, s chováním nomáda. Už dlouho mě pozoroval. Noc byla teplá a krásná. Lovil jsem jeho pohled. Zamířil ke skalám, následoval jsem ho do noci. Políbil jsem ho na ústa, polibek neopětoval, ale vybídl mě, abych přišel na dosti vzdálený hřeben kraje karu.
V podivuhodné shodě jsme se tam vydali různými cestami ve zmatku skalisek. Brzy mé oči, uvyklé tmě, viděly jen světlé nebe a obří, dosud horký, nebezpečný temný kopec. Pokračoval jsem dál po kamenech a došel k němu s revolverem v ruce. Radost z toho, že jsem mohl na hrudi přitisknout přítele a políbit ho na tvář, přehlušila strach. Vracel mi polibky s takovou láskou, až mi to vehnalo slzy do očí.
Je-li Bůh, řeknu mu: Tohle pro mě bylo vrcholem štěstí. Abych takto miloval, nebál jsem se utkat se smrtí; rozkoš, již jsi rozmístil do našich těl, jsme rozptýlili po tvých kamenech blízko hvězd.
Vestoje jsme se opírali o skalisko. Pistole na mém břiše se leskla do noci. Beze slova, s rameny opřenými o sebe jsme sledovali oceánově černé nebe, kde putovaly obrovské bílé mraky. Zpod pastýřského oděvu vytáhl dlouhou rovnou kudlu. Byl jsem pro něj, kdo přicházel z nejvzdálenější minulosti, lépe vyzbrojeným druhým já? Začali jsme tam nahoře znovu, tmavými boky proti skále, ve světle noci.
Odešel. S revolverem v ruce jsem sestupoval kámen po kameni. Vrátil jsem se do města, mezi francouzské úředníky s manželkami a růžolícími dcerkami nahlížejícími do osvětlených výloh na obchodní třídě, kde jsem si koupil chleba a láhev parfémované brilantiny. Poušť byla hned vedle, v tichu skalisek a písků. Opřel jsem se o zeď na rohu, který ulice tvořila s ghardaiským trhem, a na tvář mi dopadalo jediné a slabé osvětlení z nitra krámku se smíšeným zbožím. Spatřil jsem ho, setkali jsme se očima, a zmizel v davu. Usnul jsem na trhu se dřevem uprostřed vůní ohňů, sena a popela, s hlavou na nákladu cedru, v prostorové geometrii města a nebe.
Vytáhl jsem automatickou pistoli, tmavý kov se lehce zablyštěl hlavní vzbuzenou v kontaktu s mým tělem: nádherně vyvážená zbraň, hotová představa, co jsem měl o uměleckém díle: strašlivá útočná, obranná schopnost. V mé bídě představoval tento revolver jediný přepych.
Miloval jsem znaky dvacátého století, když je noc předkládala mé okouzlené nevinnosti za měsíce, a dokonalost určitých předmětů, které šlo dost špatně sehnat: zbraně, desky.
Políbil jsem zbraň a sejmul zásobník; začala tichá oslava, v níž se mnou všehomír řval touhu po lásce.
V dubnu vybudovali pět kilometrů od Ghardaie staveniště, tam, kde silnice po kamenitém karu konečně dosahuje celkové úrovně pouště. V této oblasti údolí a erozí vyhlodaných masivů dny začínaly být horké a noci méně mrazivé. Pracovalo se v lomu.
Jednoho dne v jedenáct hodin dopoledne během přestávky, když jsem se vzdálil ze stavby, jsem uviděl svého druha, jak stojí nahoře na kopci. Rozběhl jsem se za ním, stoupal k nebi.
Musel jsem zdolat velké bílé balvany, které slunce už sžíhalo. Vypadaly jako okraj pyramidy.
Ztratil jsem ho z dohledu, a pak se objevil úplně na konci svahu proti modrému nebi. Poznal jsem jeho vysokou postavu, vlněné oblečení, kulatou a usměvavou tvář.
Rozběhl jsem se k němu a viděl, jak mizí v jedné z chodeb skalního labyrintu. Čekal tam na mě, beze slova, a šklebil se na slunci. Musel také pracovat na stavbě; pod pouštním oblečením vybledlým sluncem měl pracovní košili a kalhoty z potrhaného modrého plátna.
Mlčky mě pozoruje. Pokládám mu ruku na rameno.
Padá z něj všechen strach a radostně mě objímá. Chytá mě za temeno; hltavě tiskne mé rty na své, velmi silně, aby dokázal svou lásku. Rozevře oděv a odhalí žhavý a tvrdý trup, plný ostrých vůní. Kolem nosních dírek a očí mu stékají čůrky hořkého potu. Ukazuje mi své tělo a vyzývá mě, abych ho napodobil, což činím, nechávaje si jen kožené střevíce. Pusou mě opět hledá. Líbá mě na čelo, na oči, hrdlo. Odhazuje na kameny kabát z bílé vlny.
Zatímco se na rohovcovém lůžku rukama ovíjíme kolem těl, hrudí na hrudi, zmoženi kamenitou půdou, vnikám mu mezi tmavá stehna svým pěkným špičatým ocasem namazaným zlatavým koblihem.
Slunce bylo téměř na zenitu. V mladosti dne mé bílé sperma stékalo po jeho horkých stehnech pokrytých sotva zhojenými šrámy. Dál jsme spolu zůstávali na neposkvrněných kamenech na skalnatých ghardaiských výšinách.
Obrovské kopce se leskly ve slunci. Mezi skalami jsme setrvávali z dohledu, opřeni o kameny. Zvedl se. Políbil jsem nomádovu jemnou a černou pleť, jeho horké rty, šaty opotřebované pouští.
Potuloval se kolem tábora, trochu dál, bezprizorně, nečinně, mlčky, jako cizinec, klidným a uvážlivým krokem, s holí napříč rameny a chováním pastevce připraveného zmizet za kopci.
Po setmění jsem ho zahlédl na šarlatových svazích. Vstoupil do malého údolí, jemného jak první večery světa. Dal jsem se po cestičkách s revolverem u pasu. Zdálky mě vedl zvuk jeho kroků; pak nastalo ticho, nádherné ticho za večerního soumraku. Čekal na mě na písku. Zdálo se mi, že ho znám odjakživa, jako svou duši, která přišla z nejzazší minulosti, voněl pelyňkem a tymiánem a měl čerstvé rty.
Položil svůj nůž na kamení. Jeden druhému v náručí s lepivými prsty jsme téměř umírali radostí.
„Jsem tvůj bratr,“ řekl mi.
Sebral nůž, a když mě naposledy políbil na rty, zmizel v nastávající noci.
Dubnový měsíc osvětloval velký kamenitý kar, světlé nebe. Kolem ohně zpívali arabští dělníci. Mezi stíny a plameny jsem ze své výšiny nechával volný průchod radosti. Veselost písní mě vytrhávala směrem k souhvězdím, jejichž poloha a jas se mi jevily v nové nádheře.
Úplněk osvětloval nejmenší kámen, nejvzdálenější údolíčko.
Ghardaia zářila tisíci ohni, více či méně viditelnými podle vzdálenosti. Nic nebylo v mých očích modernější než tato obdivuhodná geometrie, než tento kraj zničený erozí, než měsíc.
Ó něho a melancholie této noci! V první místnosti bordelu pod malovanou klenbou poslouchal hudbu opřen o zeď. S vlněným kabátem přes rameno a stofrankovou bankovkou v ruce vešel k holkám; žádná ho nepřijala, jak byl chudý. Vrátil se do první místnosti. Ampliony hlásaly až do uliček srdcervoucí nářek houslí. Arabská hudba je jenom zpěv lásky a svateb. Setkali jsme se pohledem a napadlo nás totéž; to nám hrají housle. Usmál se na mě nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděl; poušť nadala jeho tvář božskou milostí. V očích se mu mihl stesk po obrovských kopcích a modrých údolích.
Vyšel ven. Směrem ke skalám a písku se ve tmě leskly vody rigolů.
Ve stájích sténal dobytek. Nad tichou Ghardaiou vládlo jasné nebe: stovka uliček ve světle měsíce.
Jih dráždil mou zálibu v barvách neznámých končin. Jsou místa, činy, rozhodující projevy, které potvrzují lidskou zdatnost a ušlechtilost. Mé neštěstí – nebo štěstí ve dvacátém století – bylo nebýt umělcem, muset v realitě na vlastní nebezpečí a riziko najít životní styl, jenž se mohl postavit nádheře hvězd. Vědomí lidských dějin mě pronásledovalo. Poznal jsem podivuhodné šílenství muže, solitéra v Africe.
To byla karta, kterou jsem měl v ruce a jíž jsem chtěl hrát.
Nic se nevyrovná něze onoho nočního okamžiku, kdy život a smrt obklopí svým užaslým tichem zrození nového psaní.
Psaní? Nebo životního stylu? Nezdolné volání mě lákalo do budoucnosti, jejíž objevování mne naplňovalo nadšením. Poušť, oceán, abstraktní lesk hvězdného nebe… Připadalo mi, že v noční tmě třídím svůj osud.
V mých očích ztělesňoval tuto budoucnost, vypětí, jehož nesouměřitelnou samotu jsem konečně chápal a o níž mé první knihy podávaly jen nejasnou představu, muž, jehož krutost přitahovala mladého divocha, kterým jsem byl; měl v sobě sílu schopnou čelit celému století.
Na jih odjížděly náklaďáky.
Jistý muž zbudoval svůj život, dokonce i erotismus čelem k nočnímu nebi; v ústraní, bez ženy, bez jiné vášně než astronomie vystavěl místo na světě vedoucí k nebi. Existence takového muže mi připadala daleko zajímavější než mé knihy.
Francouz, člen Akademie věd, se počínaje rokem 1925, aniž by přešel k domorodému životu, vrátil ke starému souladu člověka s hvězdami… Že šlo o Francouze, není nic překvapujícího, to, že šlo o první svatyni ve dvacátém století, ano. Můj strýc, jemuž vdechly život mé knihy, jako by mne hvězdy prosily, abych ho miloval! Myšlenka opevněného muzea pocházela ze severoafrických vojenských pevnůstek, které dal zřídit: zemřít v místě, které patří jen jemu! To, že ho svedlo, v sexuálním smyslu slova, hvězdné nebe, takže už netoužil po lásce (a lásce jinochů) jinde než na železném lůžku na terase, znamenalo mnoho v době, která měla být hvězdami posedlá.
Rozhodující gesto, osamělá myšlenka. Přes Touggourt, Ouarglu… Opět volná poušť…
El Golea
Všechna díla, která dokázala přežít, byla v nejhlubším smyslu slova velkými nemorálnostmi.
Friedrich Nietzsche: Vůle k moci
Hrál kulečník, sám…! Pohled, jak muž hraje uprostřed noci, se mi zcela zamlouvá.
Byl velmi hubený, pouhý stín sebe sama. Šťastný, že mě zase vidí. Postavil kulečník do červeně natřené cementové boudy. Ve světle lampy hrál s nezvyklou přesností; můj projev byl skromnější, občas s hroznými šťouchy, které přikládal náhodě, neboť hra nepředstavovala vrchol naší nenávisti, nýbrž chvilku klidu za teplé noci.
S modrou křídou v ruce jsem vyhrál!
Uklidil koule do zásuvky a požádal, abych mu četl. Usazen v proutěném křesle – ze zahrady se každý večer uklízí do knihovny – naslouchal mému, tu chraplavému, tu nejasnému nebo jasnému hlasu. V místnosti tkvěl kyselý pach Súdánu. Když ho Jules Verne unavil:
„Je to 15:10 pro tebe.“
Napsal jsem: 16, 17, 18, 19.
„Jsem na řadě,“ zvolal, „když prohrávám.“
Podřídil jsem se.
Získal: 11, 12. Já: 16, 17, 18, 19, 20. On: 0.
21, 22, 23, 24, 25. – 13, 14. – 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37.
Vzal jsem ho za ruku:
„Miluju tě.“
Podíval se krutě, jako krátkozrace, a nic neřekl; zaznamenal jsem oči, obrysy zvířete, nosní dírky. Nasál noční vzduch, šňupnul.
Pod nebem posetým hvězdami otevřel dveře a zase je zavřel, přešel přes dvůr, otevřel další dveře; připravoval svou smrt. Konvence, které dodržoval, a jeho sláva znemožňovaly všimnout si, že přešel na stranu noci, lovu, vůní. S knihou v podpaží, kterou nečetl, protože byl téměř slepý, se vydal nasát vzduch všech pavilonů.
Otevřel jsem dřevěná vrata a vyšel do buše zpátky k věčnému životu.
Vyrostl jsem u hvězdného nebe a svým dětstvím způsoboval „ostudu a lítost“ jen u hlupáků.
Miloval jsem klid, ticho; tam, kde se účastnila nejtajnější vlákna života, začínalo do-
brodružství.
Tančil jsem.
Na dvoře jsem nasával noční vzduch. Obrovská moc snu ladila můj hlas a zdraví s velkými mraky na temném nebi.
Vzpomněl jsem si na podivná strýcova slova: „Jak bychom mohli žít jinde než v muzeu?“; rozkoše, které mi byly vnuceny silou a v slzách, se pro mě staly nezbytnými zvyky. Přijímal jsem dobrodružství a společně s rozkošemi příbuzného i řád, který ohlašoval budoucnost.
Tato kniha uvede nejednoho člověka v pokušení. Jelikož svoboda svobodných lidí je především svobodou nebýt nic, neumět nic vybudovat tváří v tvář nádheře nebe, byl důstojník ve výslužbě zcela a zejména mravy oddaný kontemplaci světovým unikátem.
V domě se svítilo. Rovnal papíry, tak jako to neustále dělal od doby, co se obával smrti. Potkal jsem ho v obývacím pokoji, jak sedí před sekretářem; nadiktoval mi pár dopisů a dodatečných poznámek ke své slavné závěti, kterou chtěl zachránit muzeum; přál si, aby nebylo „prodáno jen tak komukoliv“. Vedoucí pošty dostával každý týden dvě nebo tři tlusté obálky s razítkem: „Otevřít až po mé smrti.“ Potom jsem studoval matematiku až do jedenácti večer. Kolikátého bylo? Jakého měsíce? V Tadmitu jsem si vedl přesně datovaný deník a přestal s tím.
Vdechoval jsem vůni močálů, trav a také nepopsatelnou vůni Afriky (popela, medu a smrti).
Šel jsem se podívat na naše ječmenová pole, mladé jarní výhonky obývající noc.
Na kolenou, bez sebe, jsem šňupnul. Zůstával jsem u kořenů umění a života. Oáza byla daleko, ostatní lidé…
Naše střechy, obílené vápnem, vytvářely nejdivočejší rovnici, kterou jsem kdy viděl; vsadil jsem na dvacet století válek, na radu lidí milujících abstrakci, uvyklých dotýkat se tvrdších křivek než těch ženských.
O půlnoci se vrátil strýc a probudilo mě to.
Na druhé straně dvora vystoupal po hliněných schodech jen ve své rudé vojenské kápi a dřevácích. Schodiště je dost strmé; napůl slepý ho zdolával po kolenou schod po schodu.
Rudá kápě, již měl na ramenou, příliš široká a pro něj velká, ho zakrývala jako šarlatový ornát.
Černá Afrika nebyla daleko. Úřadoval jako kněz; vystrojený k nepoznání stoupal ke hvězdám.
Na obrovském rudém, strašidelném dvoře vypadal jinak, uvnitř noci. Byl jsem jedno oko a ani nedýchal; i kdyby se tak oblékl jen proto, že chtěl spát venku, náhoda ho oděla do jeho úmrtních šatů. Na můstku, tom východním, který je vidět na fotce, jsem se u vytržení ocital ve světě duchů; a ohromující podívaná pokračovala. Postupoval vzhůru s pomalostí a rozvážností, které bych u něho nečekal; konečně dosáhl střech.
Vystřelil jsem za ním v přijetí věčné noci, kterou jsem si představoval v náručí starce, seschlého a vyzáblého jako mrtvola, aniž bych k němu cítil odpor, se zostřeným vnímáním nebe prošpikovaného hvězdami a schopností analýzy zdesetinásobenou horkou nocí; ze všech mých gest, těch, jež jsem měl vystát, a byla mezi nimi strašlivá, se stal jen rituál pod hvězdami. V geometrii železné postele mé lsti korunoval takový věčný sen, že jsem konečně nechal volný průchod své pýše. Už jsem hrál šachy na bílém prostěradle; navázal jsem na dlouho přerušenou partii s takovým umem, až jsem si uvědomil, že jsem nic neztratil ze své herní dovednosti: duch s jiným duchem jen podle zákonů, které jsme vynalezli ve tmě. Každý tah, zisk i ztráta nám ukazovaly, co jsme nejvíce milovali: lány obilí v měsíčním světle, stromy; věčnou hru na bílých a černých čtvercích šachovnice, ležící mezi námi na prostěradle; bylo nám dáno hrát po konci světa; věčné přežití našich dohod, lstí, jen pro nás konečně jasnozřivé, průhlední jeden druhému s tím, co neznámého si žádalo nekonečné pokračování partie.
Zpátky na střeše jsem spatřil stále tak krásnou noc, stále tak jasné africké nebe. V močálech zurčela zřídla; nedaleká poušť vysílala svou písečnou a kamennou vůni.
Rozsvítil jsem svíci a rychle psal.
Z francouzského originálu Le Voyage des morts (Fata morgana, Saint-Clément-de-Rivière, 1979) přeložil Alan Beguivin.
François Augiéras (1925–1971), málo známá postava francouzské literatury, se narodil ve státě New York, kde jeho otec působil jako klavírista a učitel hudby. Po otcově smrti se s matkou přestěhoval do Paříže. Od mládí projevoval rebelské a nomádské sklony: ve třinácti odchází ze školy, aby se věnoval kresbě. V roce 1944 vstupuje do námořnictva a slouží v Alžírsku, kde stráví rok v klášteře a poté v zapadlé pevnosti vedené jeho strýcem a důstojníkem v El Golea. Archetypální osoba mystagogického předka poznamenává celé jeho dílo, jehož první skandální ukázka, Stařec a dítě, vychází roku 1949 pod berberským pseudonymem. Kromě panteistických a pohanských projevů najdeme i v další knize, Cestě mrtvých (Le Voyage des morts, 1959), popisy lásky k dětem, zvířatům a podobně jako přirozené náklonnosti. Většina jeho děl je spojena se saharskou Afrikou, kde strávil i několik dalších let na okraji společnosti. V pětatřiceti se žení a usazuje se s manželkou ve Francii. Z návratu do Evropy a opakovaných pobytů mezi ortodoxními mnichy vzejde Cesta na horu Athos (Un voyage au Mont Athos, 1970). Umírá v Périgueux po několika měsících meditací a psaní v jeskyni.