Na počátku slavného románu irského spisovatele Laurence Sterna Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho (The Life and Opinions of Tristram Shandy, Gentleman, 1759–60) je popisována vcelku banální příhoda, v níž hlavní roli hrají pendlovky; ta má ovšem nezamyšleně tragikomický důsledek v podobě zrození hlavního hrdiny Tristrama. Autor románu už od první stránky nenechává žádného čtenáře na pochybách stran svého originálního živelného vypravěčského talentu: například zatímco většina příběhů do té doby začínala nanejvýše narozením hlavního hrdiny, Sterne škodolibě zachycuje trapný okamžik samotného početí, přerušený matčiným starostlivým dotazem: „Prosím tě pěkně, nezapomněl jsi natáhnout pendlovky?“ Toto přerušení jinak významného úkonu, jímž „byl dán podklad k těm tisícerým křehkostem duševním i tělesným“ hlavního hrdiny, předznamená celou knihu a stane se prototypem všech dalších odboček, s nimiž se v ní setkáme.
Sterne tímto způsobem parodicky účtuje se zažitými konvencemi tradičního románového příběhu – namísto vznešených dobrodružství popisuje všední nedorozumění a více než rozvíjení napínavého děje ho naopak zajímají všechny možné způsoby prodlévání a uhýbání. Proto hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě po čase zcela ustoupí do pozadí, abychom po zbytek románu sledovali už jen nekonečné peripetie provázející námluvy jeho strýce Tobyho. Ovšem Sterne si bere na mušku i ryze formální, typografické románové konvence: proto se v osmé kapitole znovu objevuje věnování, po smrti faráře Yoricka následuje na znamení smutku začerněná stránka a jindy celou stránku vynechá, aby dal prostor čtenářově představivosti. Není divu, že toto přerývané a nápadité vyprávění si o téměř dvě stě let později tolik oblíbili modernisté, od Šklovského a Joyce po Milana Kunderu, kteří zde nalézali blízký důraz na samotný akt psaní, hravou románovou sebereflexi a intenzivní zaujetí iracionální asociativní logikou, kterou se řídí vnitřní svět postav a jež v lecčems anticipuje literární techniku „proudu vědomí“.
Otázkou zůstává, nakolik máme zároveň brát vážně zažitou modernistickou interpretaci, která nám Sterna přibližuje pouze v této podobě radostného literárního klauna a inovátora a jeho opus magnum charakterizuje jako jakési bodré laškování se čtenářem, navíc v mile starosvětských rokokových kulisách. Až by se chtělo říci, že takový výklad měl mnohem větší význam pro modernistické tvůrce samotné, kteří zde nalezli pobídku a inspiraci pro své experimenty, než pro skutečné pochopení vlastního Sternova díla. Primo Levi, autor předmluvy k italskému vydání Tristrama Shandyho, nabízí mnohem hlubší, existenciálnější klíč: nekonečné odbočky, z jejichž spletitých smyček je román vystavěn, jsou něčím víc než formalistní manýrou, ve skutečnosti jsou svérázným matením stop, útěkem před smrtí. Jiný italský spisovatel, Italo Calvino, k tomu dodává: „Hodiny jsou prvním Shandyho symbolem. Pod jejich vlivem je počat a počnou se jeho mrzutosti, které jsou totožné s tímto znamením času. Smrt je uschována v hodinách, jak říkával Belli, a také neštěstí individuálního života, tohoto zlomku, této nesvorné a rozpadlé věci zbavené celistvosti: smrt, která je časem, časem individuace, oddělení, abstraktním časem, který se valí ke svému konci. Tristam Shandy se nechce narodit – protože nechce zemřít. Všechny prostředky, všechny zbraně jsou dobré k záchraně před smrtí a před časem. Jestliže je přímka nejkratší vzdáleností mezi dvěma osudovými a nevyhnutelnými body, odbočky tuto vzdálenost prodlouží. A jestliže se tyto odbočky stanou tak složité, zapletené, křivolaké, tak rychlé, že pomohou zamést stopy, kdo ví, třeba nás smrt již nenalezne, čas se vypaří a my bychom mohli zůstat skryti v proměnlivých schovávačkách.“
Náhle vidíme v jiném světle i samo hrdinovo jméno, obyčejný Tristram namísto zamýšleného a zkomoleného antického Trismegista (další ze Sternových žertíků), který v sobě ukrývá latinské tristitia neboli smutek. A pak také lépe pochopíme, že Sternovy odbočky jsou ve své podstatě dojemnou snahou o oddálení konce, který nutně završuje každý příběh, o prodloužení života, tentokráte už ne pouze Tristramova, ale Sterna samotného, téhož Sterna po léta sužovaného tuberkulózou, které nakonec v nedožitých pětapadesáti letech na vrcholu módní shandyovské vlny podlehl. Jeho důstojný a svou zdánlivou lehkostí odzbrojující zápas je zachycen na stránkách jednoho z největších románů 18. století, jenž v mnohém jasnozřivě předznamenal celé následující období. A nejen to. Je tu, možná vůbec poprvé a na každý pád ještě diskrétně, přítomna i moderní úzkost z mechanického času, který tu zatím vcelku nevinně symbolizují jedny pendlovky. Od té doby nás ani literaturu tato úzkost neopustila, pouze se přesunula na naše zápěstí, vyabstrahovala do digitální podoby, jež se trpělivě připomíná z displejů našich mobilů, aniž by na okamžik polevila ze svého neúprosného sevření…
Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.