Kritikové současných izraelských vlád bývají i českými komentátory přímo či nevyřčeně řazeni k antisemitům či antisionistům. Z čeho to pramení a k čemu to je?
Mezi pojmy „Žid“ a „Izrael“ dává většina lidí takřka rovnítko. To souvisí s obrazem Izraele, který z politických důvodů často sám sebe prezentuje jakožto hlavního mluvčího Židů celého světa. Ale souvisí to také s tím, že postoje řady členů židovské komunity u nás jsou často jednoznačně proiizraelské a na kritiku Izraele vždy promptně reagují.
V dnešním Izraeli žije menšina světové židovské populace. Židé, kteří tam nežijí, se s touto zemí často ztotožňují, ale existuje i velká část Židů, kteří izraelskou politiku reflektují kriticky. Diasporní (mimo Izrael žijící) Židé jsou schopni sledovat dění na Blízkém východě s větším nadhledem, jejich pohled není ovlivněn stresujícím a někdy nebezpečným životem v Izraeli ani jednostrannými nejsledovanějšími izraelskými médii (vzpomeňme na ohromnou podporu izraelské veřejnosti operaci Lité olovo v Gaze).
Ben Gurion a Žabotinský
Bylo by hrubě zjednodušující si myslet, že židovská kritika Izraele musí být vždy antisionismus a nežidovská kritika zase antisemitismus. Vždyť sionismus není ani v nejmenším jednolitá ideologie, ale celá řada politicky různě zabarvených směrů, které se navíc v průběhu času vyvíjejí. Antisionistou tak nemusí být ten, kdo kritizuje postupy současných izraelských vlád. Dnešní hlavní strany v Izraeli vycházejí ze specifických (a značně radikálních) podob sionismu, které mají své kořeny v době britského mandátu. Levice navazuje na Davida Ben Guriona, který prosazoval revoluční hnutí vytvářející „nového člověka“ a potlačující roli náboženství. Pravice je dědicem Vladimira Zeeva Žabotinského, u kterého se projevovaly nebezpečné fašizující tendence. Dnešní následníci (Likud, Strana práce, Kadima) již doznali během půlstoletí mnoha proměn a posunů, avšak jejich pojetí židovského nacionalismu se stále dost liší od liberálnějších a méně egoistických postojů prosazovaných sionisty, jako byli Achad Ha’Am, Chajim Weizmann či sám Theodor Herzl.
Celou historií sionismu se vine spor o koncepci židovského státu, který bude buď demokratický a pluralitní vůči ostatním národům (hlavně Palestincům), či v něm bude židovství preferováno, což však zároveň povede ke ztrátě jeho demokratičnosti. Tento spor zdaleka neutichá. Rozhodně tomu nenahrává ani fakt, že se do nejvyšších státních funkcí dostávají političtí radikálové formátu Avigdora Liebermana.
Židovských kritiků Izraele je v zahraničí celé spektrum: od liberálních Židů, kteří nejsou schopni akceptovat řadu izraelských vojensko-politických kroků, přes ideologické (nejčastěji levicové) kritiky typu Noama Chomského až po řadu židovských ultraortodoxních skupin. Paradoxem je, že právě ti poslední jsou v pohledu na Izrael někdy dokonce názorově radikálnější něž islamistická hnutí. Současný izraelský stát založený na myšlenkách židovského nacionalismu je pro ně neakceptovatelný. Izrael jejich představ musí respektovat a prosazovat v prvé řadě hodnoty Tóry.
Čím vším je antisionimus?
Autor zatím nejkomplexnější práce o židovském náboženském antisionismu A threat from within (Ohrožení zevnitř), profesor montrealské univerzity Jaakov Rabkin konstatuje: „Židovskému nacionalismu oponovala od samých začátků řada židovských náboženských autorit a tato situace částečně stále přetrvává i přes snahy o jejich marginalizaci ze strany Izraele.“
Přestože navenek mnoho ultraortodoxních Izrael přijalo, neznamená to, že by se s ním ztotožnili. Akceptují ho třeba tak, že ho využívají (pobírají státní podporu a požívají různé výhody), avšak přitom usilují o pozměnění jeho charakteru směrem k teokracii. Nejsou to zdaleka jen příznivci celkem okrajového (avšak nepřehlédnutelného) hnutí Neturej Karta, ale také stotisícová komunita satmarských chasidů, která má centrum v USA. Jedna z nejvýznamnějších rabínských autorit 20. století, satmarský rabín Joel Tajtlbaum, se nechal svého času při příchodu do synagogy slyšet: „Prosím, aby odešli všichni, kdož si myslí, že Stát Izrael přiblíží vykoupení Židů. – A budu se tu klidně modlit i sám.“
Ti, kdo operují s pojmy antisionismus a kladou ho někdy na roveň s antisemitismem (nebo přinejmenším jako jeho zástěrku) by tak měli činit mnohem zodpovědněji. Měli by se zamyslet nad tím, jaký má kritika podtext; jsou její příčiny teologické, humanistické či politické. Onen termín je samozřejmě dnes zneužíván opravdovými antisemity (stačí se podívat na občasnou účelovou podporu našich ultrapravicových rasistů Palestincům), proto je třeba posuzovat každý případ samostatně.
Ti, kdož srovnávají oprávněnou kritiku Izraele s antisonismem či s antisemitismem, by měli mít vždy na paměti: pokud někdo kritizuje Netanjahua, Šarona, Liebermana, Dajana či Goldu Meir, neznamená to, že si nemusí vážit Bubera, Einsteina, Weizmanna, Achada Ha’Am či Herzla.
Autor je právník a politolog (blizky-vychod.blogspot.com.).