Rumunský spisovatel hovoří o svém vztahu k Evropské unii, osudu emigranta a strachu z Východu.
Jste jeden z významných představitelů rumunského exilu ve Francii. Jaký máte názor na vazby mezi exilovými spisovateli a těmi, kteří zůstali ve vlasti? Komunikovali jste spolu?
Jelikož v Rumunsku neexistoval samizdat, rumunská literatura proudila jen do dvou nádob, které spolu v době diktatury téměř nekomunikovaly. Po roce 1989 hovořili více spisovatelé než jejich díla. Autoři v Rumunsku se obraceli na ty exilové s nadějí a přesvědčením, že jejich literatura si zasluhuje podporu, aby byla vydávána na celém světě. To netrvalo dlouho, protože si rychle uvědomili, že Západ, „svobodný svět“, o kterém snili při poslechu Svobodné Evropy, se o jejich majstrštyky nezajímá.
V době studené války byl v zahraničí zájem o literaturu politického charakteru, kritickou k ceaušeskovskému režimu. Od roku 1989 už ale tento druh literatury v západním světě téměř nebyl vydáván. Čtenáři na Západě hleděli na ten tajemný, zlověstný, a pro některé i přitažlivý Východ tehdy, když z něj měli strach. Spisovatelé v Rumunsku byli určitou dobu v pokušení, aby oddělovali literaturu „domácí“ od exilové, ba dokonce neuznávali, že exiloví spisovatelé jsou součástí rumunské literatury. Až díky tomu, jaký mají úspěch (například slavná trojice Eugen Ionesco, Mircea Eliade a Emil Cioran), jsou znovu začleněni. Ve stejné situaci se teď nachází Norman Manea. Není vyloučeno, že i já budu díky publikování v USA uznán za rumunského spisovatele.
Nedávno se naši čtenáři seznámili s Normanem Maneou, který ve svém autobiografickém románu Chuligánův návrat vysvětluje, že jeho vlastí je jazyk. Vy jste žil ve Francii od roku 1975, zpočátku jste psal rumunsky, ale pak jste začal psát ve francouzštině. Po roce 1990 jste se opět vrátil k rumunštině. Co vás přimělo k tomuto návratu?
Herder řekl: „Mou vlastí je německý jazyk.“ Protože Německo bylo v té době rozdělené na více územních jednotek, ale jazyk byl společným prvkem, který vedl nakonec ke sjednocení. My vyděděnci jsme nadšeně převzali tuto myšlenku, jež nás chránila před špatným smýšlením těch, kdo zůstali v Rumunsku. Těch, kteří by nás za rumunské spisovatele radši nepovažovali. Se mnou je to složitější, jelikož píši dvěma jazyky. Literární kritiku publikuji ve francouzštině; nenamáhám se tyto texty překládat do rumunštiny, protože zajímají jen francouzské čtenáře. A proč jsem se vrátil k rumunštině? Než mi bylo v roce 1975 zrušeno „prezidentským dekretem“ rumunské občanství, vydal jsem v Rumunsku pouze tři svazky skic a novel. Po celou dobu exilu – vlastně už od roku 1970 – jsem nemohl publikovat ve své zemi, kde bylo zakázáno i mé jméno. Mladší spisovatelé a v každém případě čtenáři na mě zapomněli. Dokonce i někteří starší v roce 1989 tvrdili, že si na mě nevzpomínají. Co to budu protahovat: chtěl jsem se pomstít.
Jaký názor máte na Evropskou Unii, do které nedávno vstoupila i vaše rodná země?
Těžko soudit. Předtím, než Rumunsko vstoupilo do Evropské Unie, jsem byl spíš skeptický. Počítal jsem s tím, že nebude připraveno čelit požadavkům diktovaným z Bruselu. Samozřejmě, Unie nově připojeným zemím pomohla seriózními částkami. Ale velká část peněz šla do kapes různých chytráků, jiná část byla vyplýtvána kvůli neschopnosti a nedbalosti. Hlavním problémem v Rumunsku je korupce. Ale za to Evropa nemůže.
Postupem času jsem však změnil názor. Zdá se totiž, že globalizace je neodvratná. Kapitalistický systém potřebuje tuto globalizaci výrobních prostředků a obchodních vztahů. Což předpokládá všechny druhy nebezpečí: například finanční krize se svými důsledky na ekonomickou a sociální oblast je toho důsledkem. Ale co s tím naděláme? Jak někdo řekl, lidská mentalita není schopna překonat kapitalistický systém. Obzvláště teď, po desítkách let takzvaného komunismu v Rusku a „sesterských“ zemích. Globalizace může být výhodná pro chudší země díky efektu spojitých nádob. Otevření je ale provázeno sklonem k homogenizaci. Jistě, bohatnou v první řadě ti bohatí z chudých zemí, ale i ti chudí mají užitek z drobků, které padají od stolu. V podmínkách současného kapitalismu nemá malá země žádnou šanci v „ekonomické válce“, kterou vedou a budou i nadále vést velké územní a lidské celky, jako jsou Čína, Indie, Rusko a Spojené Státy. Potřebujeme sjednocenou Evropu – přes všechny její nevýhody.
Máte dojem, že se dá stále uvažovat o existenci Mitteleuropy?
Podívejte se do Rumunska! I teď, po téměř sto letech sjednocení, se Sedmihradsko a Banát odlišují od zbytku země: z mentality Mitteleuropy si rozhodně něco uchovaly.
Za „nejevropštější“ z vašich próz bývá považován román Hotel Europa, v němž reflektujete novou situaci v Evropě po pádu komunistických režimů, ty náhle otevřené brány mezi Západem a Východem. Podle mínění mnoha komentátorů by se tím vysvětloval úspěch, jemuž se román těší. Nebo máte jiné vysvětlení nakladatelského úspěchu?
Nakladatelé se mezi sebou liší skoro stejně jako spisovatelé, takže žádné konkrétní vysvětlení nemám. Román vyjde i v USA, ačkoliv Američané se o Evropu příliš nezajímají. A nakladatelství v jiných evropských zemích, jako v Itálii, Portugalsku, Bulharsku, dali přednost jiným mým knihám. A nezapomeňte, že kniha je to součástí trilogie čítající snad více než dvanáct set stran. Po Hotelu Europa následují svazky Pont des Arts (tak se jmenuje jeden z mostů přes Seinu) a Maramureş. Nikdy jsem nepochopil, co nakladatele přitahuje, a abych řekl pravdu, ani mě to moc nezajímá.
Přeložil Pavel Šrut
Dumitru Ţepeneag (nar. 1937 v Bukurešti) patří k nejvýraznějším představitelům rumunského literárního exilu ve Francii, kde žije od roku 1975. V Rumunsku vydal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let tři svazky povídek vytvořených v duchu nonkonformního směru zvaného onirismus, těžícího inspiraci ze snění v bdělém stavu; další povídky už neprošly cenzurou. V emigraci se věnoval publicistice a překládání svých próz do francouzštiny, časem začal vydávat nová díla psaná francouzsky. Po rumunské revoluci v prosinci 1989 se opět vrátil k mateřštině. Značný mezinárodní ohlas zaznamenal jeho román Hotel Europa z roku 1996.