Hrdinové a zbabělci

Sborník Hrdinství a zbabělost v české politické kultuře 19. a 20. století je nesourodá směsice různých metodologických přístupů. Nalezneme tu studie opírající se o analýzu diskursu, oral history, periodical studies, gender studies, sémiotiku, ale i tradiční biografické medailonky historických aktérů. Některé příspěvky jsou vedeny účelem rehabilitačním, tak především stať Jaroslava Rokoského o roli agrárníků ve druhém odboji. Obrazový doprovod publikace umožňuje vytvořit si jakýsi kánon „problematických“ osob, jejichž hodnocení oscilovalo a osciluje mezi adorací a zavržením, v závislosti na měnících se interpretačních horizontech (z těch známějších jsou to například J. Syrový, M. R. Štefánik, E. Beneš nebo J. Fučík).

Kaskáda pravd

Nálepky „hrdina“ a „zbabělec“ v dějinách často fungovaly jako nástroje identitotvorné („my“ versus „oni“) a legitimizační (komu náleží „hrdinův“ odkaz). Jedna a ta samá událost mohla být vykládána jako symbol „našeho“ hrdinství a zároveň, v jiném diskursu, jako záležitost výlučně „jejich“: tak například čin neznámé ženy poskytující první pomoc Reinhardu Heydrichovi mohl být viděn jednak jako ztělesnění „poctivého českého charakteru a statečnosti“ (oficiální protektorátní tisk), nebo jako projev ženy německé národnosti v kontrastu se statečným opovržením Čechů (normalizační film Sokolovo).

Denisa Nečasová se ve svém podnětném, nicméně poněkud jednostranném příspěvku (zaměřeném na analýzu obrazu žen nehrdinek v českém tisku za první světové války) dotýká jednoho paradoxního jevu: žurnalisté ve svých textech konstruovali skupinu hrdinů, jejímiž členy byli všichni čeští vojáci, a to dokonce implicitně na obou stranách fronty. V tuto chvíli je důležitý cíl, boj za „národní věc“; volba určitého způsobu dosažení cíle není explicitně hodnocena. Tento problém vyvstane v mediálním diskursu až později a všímá si jej Peter Macho na příkladu sporů o legionáře mezi slovenskými autonomisty a centralisty.

Češi se v průběhu dějin nálepkovali nejen mezi sebou, ale rovněž dávali najevo, prostřednictvím konceptualizace míry hrdinských vlastností, své preference jiných národů. Například Pavel Večeřa v této souvislosti zmiňuje nelichotivý obraz Velké Británie v protektorátních tiskovinách. Jeho teze o „převráceném pohledu“ těchto periodik ale sugeruje existenci jakési normativní teorie, která nám umožní „objektivní“ interpretaci.

Zde se historik dostává na tenký led. Uvážlivější formulaci volí Petr Koura, který sestupuje z roviny kolektivní na rovinu osobní; podle něj je možné póly hrdinství a zbabělosti někdy „najít vedle sebe až neuvěřitelně blízko – třeba i u jediné osobnosti“.

Česká obezřetnost?

Přesto ve sborníku schází více reflexí specifičnosti „české povahy“, které by mohly vyplynout z modelových příkladů (podobných příspěvku Vítězslava Sommera, sledujícího tři způsoby řešení konfliktu osobního přesvědčení a stranické disciplíny) a komparativního přístupu.

Jelena Serapionova, reprezentující pohled zvnějšku, mluví o „opatrných a uvážlivých reakcích Čechů na výzvy času“. Možná jde o zjednodušující generalizaci, ale stálo by za to pokusit se ji vyvrátit. Jiří Štaif tuto tezi svou Obezřetnou elitou, důkladnou interpretací strategií českých elit v čase „jara národů“, totiž spíše potvrdil.

Koura by si přál, aby se místo nálepkování detailně zhodnocovala činnost historických osobností. Přítomný sborník alespoň nastínil problémy, s nimiž se může historik v rámci takto orientovaného výzkumu setkat. V podstatě lze uvažovat na jedné straně o hrdinství jako osobní volbě v konkrétní situaci a na straně druhé o medializaci takového činu, o jeho re-interpretaci ve jménu určitých partikulárních zájmů a ideálů.

Autor je bohemista.