Od imaginárních národů k virtuální realitě

Co je národ, ptal se už Ernest Renan (Qu’est--ce qu’une nation?), a odpovídal si: o tom rozhoduje jakýsi každodenní plebiscit. Zhruba o sto let později konstatoval Arnošt Gellner (Národy a nacionalismus), že národ je konstrukt, který je spjat především s moderní industriální společností. Miroslav Hroch (V národním zájmu) srovnal dějiny evropských národních hnutí a rozdělil je do tří fází z hlediska jejich sociální struktury a politického vlivu. A s čím přišel Anderson?

Nacionalismus vznikl v Americe

Předností jeho knihy je především rozsáhlý záběr. Anderson si všímá mechanismů vzniku nacionalismu v různých podmínkách a uvádí příklady nejen z evropských dějin. Dokonce je tomu kvůli jeho orientaci na Indonésii či Filipíny spíše naopak, jak se přiznává v jedné z hovorovým jazykem psaných poznámek pod čarou: „Nepředstírám žádnou odbornou znalost střední a východní Evropy a v rozboru, který následuje, se ve značné míře spoléhám na Setona-Watsona.“

Další pomyslnou ranou eurocentrické perspektivě je autorovo tvrzení, že nacionalismus vznikl v Jižní a Střední Americe a nikoli v Evropě. Podle Andersona rozdělení amerických kolonií do samostatných správních a ekonomických jednotek vedlo k tomu, že obyvatelé takového území začali pociťovat sounáležitost.

Důležitou roli sehrála zkušenost prostorová – pro domorodce byly možnosti kariérního vzestupu omezeny a metropole představovala nedosažitelný bod. Anderson tvrdí, že v takovém kolektivu zákonitě vznikla představa ohraničeného společenství, ukotvená především v tištěných novinách či „moderních“ románech.

Banální nacionalismus

Autor dostává ideologii „na zem“, podle něj totiž nacionalismus vzniká čtením novin u ranní kávy. Čteme o událostech, které­ se odehrály v „našem“ světě, a dokonce i „světové události“ vidíme ze své perspektivy, a proto je určitým způsobem interpretujeme.

Ironie dějin spočívá v tom, že tyto představy jsou poněkud nechtěným důsledkem mocenské strategie, která měla původně úplně jiné záměry. A tak nacionalismus „oficiální“, který měl sloužit vládnoucí skupině k udržení vlastních pozic, zpravidla ústí do nacionalismu „lidového“. Sčítání lidu vymezující jisté „kategorie identity“ vede ke skupinové identifikaci lidí zahrnutých do daných „položek“.

Anderson ovšem věnuje rozsáhlé pasáže médiu národního jazyka, který nahradil „nadnárodní“ latinu a umožnil artikulovat naši zkušenost naším způsobem a zároveň se vymezit vůči „jiným“, kteří náš jazyk neovládají. Bez slovníků, mluvnic a vyprávění dějin by se evropská „probuzení“ neobešla. Naopak „v amerických národních hnutích nebyl jazyk nikdy zásadním tématem“. Především proto, že upomínal na koloniální minulost.

Andersonův koncept představuje zajímavý nápad, ale má i své meze. Tak především autor pracuje s pojetím jakéhosi homogenního národního diskursu a poněkud naivně předpokládá shodu těch, kteří jej sdílejí. V kritikách jeho knihy už bylo poukázáno na to, že v kulturním poli daného národa fungují i „konkurenční“ diskursy, například menšinové. Ostatně i samotný akt četby Anderson dost schematizuje: čteme údajně proto, abychom si potvrdili svou národní identitu. Čtení kvůli získávání informací, zábavě či estetickému prožitku ustupuje kamsi do pozadí. Ne vždy tomu tak přitom opravdu je.

Nacionalismus na internetu

Debata o nacionalismu v osmdesátých letech sugerovala dojem, že daná záležitost se už brzy stane antikvárním tématem. Anderson byl už tehdy jiného názoru. Mimo jiné se mu podařilo najít dokument, v němž je nacionalismus smíšen s marxistickou ideologií, která proslula svým holedbáním, že zaostalý „buržoazní nacionalismus“ nahradila pokrokovým „proletářským internacionalismem“. Anderson cituje text japonského revolucionáře Kity Ikkiho, který se v roce 1924 dožadoval nápravy „současných nespravedlivých rozdílů“ formou mezinárodní války. Ve jménu mírového úsilí chtělo „Japonsko – proletář“ získat Austrálii a východní Sibiř.

Během dvacátého století byly noviny jakožto dominatní médium vystřídány rozhlasem, televizí a nakonec internetem. Nacionalismus se však pružně přizpůsobil jinému způsobu zprostředkování. Anderson v rozhovoru, který poskytl v norském Stavangeru v roce 2005, zmínil existenci „mobilního“ nacionalismu „na dálku“, který se utváří prostřednictvím webových stránek. Díky nim si třeba takoví Argentinci mohou ponechat svou představu Argentiny a sdílet ji s druhými, i když se zrovna nacházejí na druhém konci světa. The Independent nedávno otiskl článek jistého A. W. Smithe, který chce využitím „síly internetu“ změnit politickou situaci v Británii: zastupitelé zvolení podle jeho modelu mají lépe než dosud reprezentovat „národní zájmy“.

Nacionalismus nás tedy jen tak neopustí. Pokud jde o imaginární komunity a jejich odlišnost od „reálných“ spolků založených na osobním kontaktu, jenom se dnes zvýraznil rys podtrhnutý Andersonem: „příslušníci ani toho nejmenšího národa nikdy nepoznají většinu ostatních jeho příslušníků, nikdy se s nimi nesetkají a ani o nich neuslyší. Přesto v představách všech přežívá obraz jejich sounáležitosti.“

Autor je bohemista.