Peruánský deník La República se ve svých vydáních z 21. a 22. 7. věnoval dalšímu kolu soudních procesů s bývalým prezidentem Albertem Fujimorim a jeho možným dopadům na politickou situaci v zemi, kterou v roce 2011 čekají klíčové prezidentské volby. Fujimori, stále velmi populární politik, mimo jiné díky relativně úspěšné ekonomické politice a tvrdému postoji vůči levicovým povstalcům, byl už odsouzen na třicet let za fyzickou likvidaci svých odpůrců v devadesátých letech. Nyní ho soud v Limě odsoudil k sedmi letům za předání 15 milionů dolarů ze státní kasy do rukou svého spolupracovníka a šéfa tajných služeb Vladimira Montesinose v roce 2000. „Byl to tvrdý, ale spravedlivý trest“, soudí deník a odmítá Fujimoriho obhajobu, že peníze Montesinosovi dal, aby tím odvrátil jím vedený a chystaný převrat, a že peníze poté do státní pokladny vrátil. Soud prý prokázal, že navrácení ukradeného nezprošťuje člověka viny, že vrácené peníze navíc pocházely z jiných zdrojů a že Montesinos si dolary poslal do Švýcarska. Nový trest neprodlužuje Fujimoriho pobyt ve vězení, neboť peruánská justice tresty nekumuluje. Avšak, jak četba deníku naznačuje, proces má řadu jiných implikací. V prezidentských volbách se totiž otcův prapor chystá držet Fujimoriho dcera Keiko, jež se o druhé místo v preferencích přetahuje s radikálním nacionalistickým kandidátem Ollantou Humalou. Jaký postoj k těmto kandidátům zaujímá jistá část převážně lépe si žijících Peruánců, nejlépe vystihují deníkem otištěná slova spisovatele Maria Vargase Llosy, že jde o výběr mezi „rakovinou a AIDS“. Patrně i proto silně antifujimoristická La Republica podrobně rozebírá pochybné financování Keičiných studií v USA. Přesto v anketě listu vyjádřilo důvěru ve Fujimoriho vysvětlení u soudu dvacet procent zúčastněných čtenářů. Dodejme: že by vsetínský syndrom zasáhl Peru bok po boku s takzvanou prasečí chřipkou?
Řadě aspektů třicátého výročí sandinistické revoluce v Nikaragui se věnuje tamní pravicový deník La Prensa (19. 7. 2009). Před třiceti lety se širokému lidovému hnutí, jehož jádrem byla levicová Sandinistická fronta národního osvobození (FSLN), podařilo vyhnat ze země posledního vládce z rodinného klanu Somozů, jenž zemi kontroloval od třicátých let. Oslav se plně chopil současný sandinistický president Daniel Ortega, kterého však řada bývalých spolupracovníků opustila s tím, že si celé hnuti uzurpoval pro sebe a svou manželku, básnířku Rosario Murillo. Avšak, jak deník ukazuje, ne každý v Latinské Americe se na události roku 1979 a jejich historický význam dívá pouze z perspektivy Ortegových nedávných aktivit. Na oslavy do Managui dorazila třeba držitelka Nobelovy ceny míru Rigoberta Menchú, bojovnice za práva guatemalských indiánů, masakrovaných v osmdesátých letech tamními vojenskými vládami. Ta prohlásila, že „nejtěžší je udržet vítězství celých třicet let“, a po boku kubánských a venezuelských představitelů pogratulovala vůdcům revoluce. Stál vedle ní i sesazený honduraský ministr zahraničí. O tom, jak se pohledy na revoluci liší, nejlépe svědčí komentáře Sergia Ramíreze. Spisovatel, člen revolučních vlád a od půlky devadesátých let velký Ortegův kritik se dnes ptá, zda se Nikaragua už vyrovnala se svými mrtvými, přičemž má na mysli hlavně oběti bojů mezi revoluční vládou a (Američany podporovanými) contras v letech osmdesátých. O válce, jejímž cílem bylo svrhnout vládu, chystá Ramírez román. Zatím tak čtenářům alespoň sděluje svůj pohled na chyby, kterých se on a jeho kolegové dopustili. Pravda, nečiní tak poprvé. Zásadním omylem sandinistů prý bylo, že opustili původní strategii široké domácí fronty, na níž zpočátku participovala i pravice. Vláda byla příliš podřízena devítičlennému sboru vojenských vůdců, kteří měli vlastně právo veta. Za velký omyl považuje i agrární reformu, která nedala půdu přímo rolníkům, ale vytvořila zemědělská družstva. „Toto a vyvlastňování pozemků, jež se stalo všeobecným, vyděsilo malé a střední vlastníky, kteří se nakonec stali vůdci kontrarevoluce,“ píše. Stejná chyba se prý stala na mezinárodním poli, kde se revoluce příliš podřídila SSSR. Revoluční změnu totiž zpočátku uvítaly mnohé latinskoamerické státy, nejenom Kuba, a z principu ji neodmítali ani Američané. FSLN dostávala v době bojů proti Somozově diktatuře peníze od venezuelské vlády. Revoluční kabinet si však tehdy nijak nepomohl podporou levicových povstalců v El Salvadoru, což bylo pro USA důvodem i záminkou ke změně relativně neutrálního postoje. Dle Ramireze byla pomoc sousedním „soudruhům… mesianistickou vizí“ a „strategickou chybou“. Sověti pak podle autorova mínění revoluci ublížili i tím, že v jejím kritickém momentu Gorbačov sdělil managujské vládě, že by se měla o sebe postarat sama a že SSSR rád napomůže zlepšení vztahu mezi Nikaraguou a USA. Přesto konečná volební porážka FSLN v roce 1990 byla „velmi bolestným překvapením“. Ramírez tehdy kandidoval jako možný Ortegův viceprezident. Asi proto i nyní, navzdory výše uvedenému, neváhá říci: „Jsem hrdý, že jsem dal svůj život službě věci, o níž si nadále myslím, že stála za to“. Tolik k nikaragujské revoluční výroční devítce.
Peru o sobě dává slyšet i na vnitroamerické scéně. Chilský list El Mercurio (22. 7.) informuje o pokračování verbálních sporů mezi Chile a jeho severním sousedem, Peru. Obě země, jež spolu v 19. století dvakrát válčily a na pokraj války se dostaly i v roce 1975, totiž bedlivě sledují své zbrojní arzenály. Chilská vláda v nedávné době uzavřela nejeden velký zbrojní obchod, mimo jiné i s Ruskem, a to navzdory kritikám USA (pro české čtenáře jízlivě připišme: nejenom Hugo Chavéz tak činí). Nyní se ozval peruánský ministr zahraničí José García Belaúnde, který chce téma přenést i na mezinárodní scénu. Chilané se brání, že jde o pouhou modernizaci, jelikož jejich zbrojní výdaje v posledních letech klesly z 1,7 % HDP na 1,2 %. „Musíme mít ozbrojené síly připravené plnit úkoly, jež jim náleží,“ zní chilská odpověď. Ale nezůstalo jenom u zbrojení. García Belaúnde si rýpl i do role Organizace amerických států (OAS) v trvající honduraské krizi. OAS nyní vede Chilan Insulza, jemuž záhy končí mandát a bude potřebovat hlasy řady zemí. A v honduraském konfliktu stojí (zatím) na straně sesazeného presidenta. Avšak dle Belaundeho se OAS snaží „spoutat Honduras a skoro vojenským tlakem“ rozhodnout, že se svržený Manuel Zelaya vrátí. Odpověď chilského ministra zahraničí byla jasná: OAS o všem rozhoduje jednohlasně a peruánská kritika postrádá smysl. Jak El Mercurio uvádí (a pro chápání rozdílného fungování chilské vnitřní politiky je důležité to zmínit), chilská pravicová opozice vládu a Insulzu jednomyslně podporuje. A vládní poslanec Jorge Tarud dodal, že peruánská kritika má svůj původ ve faktu, ze 60 % Peruánců nesouhlasí se svou vládou na domácím poli a „útočit na Insulzu je útokem na Chile, a to se v Limě dobře prodává“.