Říkám tomu koučovský model

Jak jste dospěl k uměleckému vzdělávání? Původně jste studoval matematiku a až pak jste přišel do Brna studovat umění na Fakultu výtvarných umění.

V roce 1981 jsem začal studovat ekonomicko-matematické metody na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě. To znamená také interpretaci matematických modelů do ekonomiky a hospodářství. Když se na to dívám dnes, byla to dobrá škola konceptuálního umění. Pro své kamarády jsem ty matematické modely interpretoval jiným způsobem, socio-psychologickým. Před přednáškami jsem parodoval matematické modely, přenášené do jiných souvislostí, i politických. Ale to jsem ještě netušil, že to může být také galerijní umění.

Takže jste nevnímal nějaký rozpor mezi svým technickým vzděláním a uměleckým světem? Zdá se, že matematické myšlení znamenalo spíš určitou výhodu v tom, že poskytuje odlišný způsob přemýšlení o umění…

Tím, že jsem neměl umělecké vysokoškolské vzdělání akademického typu, jsem byl otevřen interdisciplinaritě. Zajímala mě psychologie a divadlo na jedné straně a vztah hudby, akce, živé produkce atd. na druhé. Vždy jsem přišel s něčím jiným, divným, s čím by akademicky orientovaný člověk nepřišel. Celá devadesátá léta, i když jsem pracoval jako vedoucí Galerie Slovenské spořitelny, a také dělal svoje umění, jsem stále dostával zpětnou vazbu: „Ty jsi jen ekonom, který má zájem o umění.“ Ano, byl jsem hobbyista, bricoleur, kutil.

Získal jste pocit, že byste si měl doplnit umělecké vzdělání?

V roce 2000 nastoupila nová generace lidí, kteří se chtěli etablovat a začínali vytvářet svět sítí. V té době jsem začal dělat školu v Brně. Právě byla podepsaná dohoda mezi Slovenskem a Českem o bezplatném studiu; hned, jak jsem to slyšel v rádiu, jsem tam zavolal. Na základě umělecké tvorby a inženýrského titulu mě pak vzali do magisterského studia. V té době nastoupili také Petr Kvíčala a Marián Palla. V pátém ročníku byly už jen dějiny současného umění a na základě svých knižně publikovaných textů jsem mohl dělat přednášky. Například Miloš Vojtěchovský mi dal známku za to, že jsem odprezentoval text o radioartu, který jsem poté uveřejnil v časopisu Profil.

Na studium na Fakultě výtvarného umění v Brně jste navázal v doktorandském programu v Bratislavě…

Ještě jsem neskončil Brno, a už jsem se přihlásil na doktoranturu v Bratislavě. Přijali mě zase na základě umělecké tvorby a inženýrského titulu. Brzy proběhla má první prezentace ve státní galerii na Slovensku, v Národní galerii na výstavě Dvacáté století ve slovenském výtvarném umění. Do té doby jsem na Slovensku nevystavoval. Jako bych od kunsthistoriků dostal nějaký certifikát.

Jak jste se dostal k vyučování?

Působil jsem osm let v galeriích Slovenské spořitelny, měl jsem na starost sbírku děl, ke konci jsem už dělal i kurátora. Pak jsem cítil, že mě už chtějí vyhodit, protože v jistém věku ambice rostou a já jsem nechtěl dělat jen galerii, ale i strategicky rozhodovat o sponzoringu umění. Zaměstnavatel mi dal avízo, že bych měl jít, a já jsem nahlas řekl, že potřebuji ještě tři čtvrtě roku, než si dokončím doktorát. A nadřízení skutečně počkali. Po půlroce jsem nakonec odešel, byl jsem nezaměstnaný a dostal jsem nabídku učit v Banské Bystrici. Škola v Bystrici byla založená roku 1997. Docent Miroslav Dufek a profesorka Drahomíra Vihanová dostali možnost mít ateliér, kde by učili studenty novému duchu filmařské tvorby: autor píše scénář, sám si to filmuje, postříhá, dělá postprodukci, všechno sám. To je absolutně aktuální tendence. Ateliér se orientoval stále více na film, ale my jsme se chtěli zaměřit na výtvarné umění, protože na akademii už byla sekce dokumentárního filmu, na dramatické fakultě. Byl jsem vyzván, abych se zúčastnil konkurzu, na základě mých projektů nových médií. Měl jsem být ten překlenovací prvek mezi výtvarným uměním a filmem. Chytil jsem se příležitosti a postupně jsem ateliér začal orientovat na digitální média.

Jaké je tedy současné zaměření ateliéru?

Ateliér jsme přejmenovali na Digitální média. V podstatě základními formami jsou videoart a video instalace, a potom následují složitější věci, zvukové a interaktivní instalace, zabíhající ale také například k tématům machinima, do oblasti počítačových her či umělecké apropriace softwaru. Studenti, kteří již něco dokážou, zlomí ty, kteří ještě nevědí, co vlastně chtějí. V důsledku toho ti, kteří si v prvním, druhém ročníku mysleli, že nedokážou ani programovat, dnes sami dělají instalace v pure datech.

Máte nějakou vlastní uměleckou metodu?

Mám strategii, která de facto kopíruje mé vlastní sebevzdělávání. Můj vlastní archív tvoří nejlepší skripta pro to, co učím. Snažím se vytvořit prostor, takový inkubátor, který poskytuje impulzy a otevírá možnosti. Na základě prvních rozhovorů vycítím v člověku, co ho zajímá, a nasměruji ho. Říkám tomu koučovský model. Už nedisponuji schopností pracovat precizně a důsledně v softwarech anebo s technikou, ale konceptuálně a teoreticky to dokážu vycítit a pojmenovat. Studentům říkám, že ve škole mají ochranné vakuum. Cokoliv udělají, umím postavit tak, že je to v rámci studijních programů, ale musí mít výsledky. Já jim vytvořím ochranu, Faradayovu klícku, kde mohou fungovat, ale musí být aktivní. Zavedl jsem předmět povinný workshop, sami studenti si vyhledají minimálně trojdenní workshop, kterého se zúčastní, a za to dostanou kredit. Tím, že jdou do neakademického prostředí a učí se od jiných, nepěstují akademickou výlučnost. Dokáží se pohybovat v třetím sektoru, občanských aktivitách a jsou aktivními účastníky sítí. Snažím se je podněcovat k tomu, aby se nebáli jít do nových věcí. Samozřejmě, někteří tvoří dobré umění, ale orientují se na byznys, jiní směřují do umělecké sféry.

Jak ve výuce používáte internetové komunikační nástroje?

Pro komunikaci jsem vytvořil jednak Google Group, v semestru posílám i tři emaily edukativního charakteru denně. Druhou věcí je web IDM, pro přihlášené je to také edukační platforma s pěti sty odkazy, stahovanými texty, možnostmi chatu, diskusními skupinami, možností vytváření webstránek z vlastních dat a podobně.  Z doby před revolucí jsem znal databázové programování, poskytl jsem tedy jednomu studentovi logiku databází, ať něco takového udělá. On nad tím rok rozmýšlel a pak jednoho dne představil web. Dál na něm pracuje a udělal s ním takový art v rámci své bakalářské práce: kdykoliv se někdo na web přihlásí, z databáze 200 tisíc emailových adres, které hacknul, se pošle náhodně jednomu člověku kvazi spam o naší webové stránce, jako pozvání. Na základě webových stránek se nám hlásí lidé také na přijímačky a začínají mít představu, co jsou nová média.

Funguje na vaší škole výuka prostřednictvím technologicky orientovaných workshopů, nebo si je studenti vyhledávají pouze mimo školu?

V roce 2004 jsem rozběhl VAF(ex), tedy video audio festival, ex je pro všechno ex, exteriérové až po experimentální. Fungoval čtyři roky a potom jsem ho kvůli jednomu grantu předefinoval na DigiVAF(ex). V rámci něj organizuji přednášky a workshopy, teď se dokončuje DVD prvních čtyř ročníků. Dělám podzimní festival, který trvá celý semestr, každý týden je jedna přednáška a potom to nakumuluje, za dva dny deset prezentací. Součástí je také speciální projekce v místní krčmě, s laptopovou hudbou. Moji studenti začali organizovat festival Intermedia.bb, chtěli se trochu oddělit, aby měli svoji platformu, takže už to dělají také oni. Jsou to vortexové aktivity, které nabalují další lidi. Kdo si je trochu jistý, pomáhá dalším tak, že dělá směrník. Nemůžete odučit všechno a všechno vědět, ale stačí jen dobrá stránka a ten člověk si to najde, chytí se. Potřebuji, aby mi studenti říkali, co je baví a co chtějí dělat. A když jsou připraveni, otevřu jim možnosti. Motivace spočívá v etickém a morálním závazku: „Já tě akceptuji a vyjdu ti vstříc, ty buď férový a vyráběj kvalitní věci, ze kterých se pak potěšíme všichni.“