Omezené financování na následující rok ohrožuje plnohodnotnou existenci Akademie věd. A akademici se poprvé v naší novodobé historii bouří, kladou veřejný odpor. Jejich problém je však jen jedním z projevů dlouhodobé krize v správě české vědy.
Český akademický rybník postihlo v posledních týdnech vlnobití, s nímž by měl potíže i starý dobrý kormidelník Vlnovský Fredericka Marryata. Akademici se dohadují v přímém přenosu na prvním programu tzv. veřejnoprávní televize, a to dokonce – jak tam říkají – v prájm tájmu. Podepisují se petice a mluví se o tom, jak věda v ČR zanikne, jak bylo prý poškozeno jméno ČR, ale i jak má prý na budovu Akademie věd zálusk jistá banka. Exaktní vědci, kteří dosud preferovali jazyk grafů, tabulek a laboratorních zpráv, se kvapně učí verbalizovat emoce a zvládat diskurs persvaze. Na webu Akademie věd vznikla zvláštní sekce http://ohrozeni.avcr.cz, v jejímž centru je tlustá červená šipka, která se u roku 2015 dotkne nuly.
Je zajímavé sledovat, jak vlivní akademici, kteří léta pohrdali humanitními obory jako zbytečnou a okrajovou oblastí (kterou však – z důvodů pro ně nepochopitelných – chce studovat většina vysokoškolských uchazečů), najednou úpěnlivě hledají prostředky těchto „pa-věd“, aby dokázali veřejnosti sdělit, o co fatálního se nyní v oblasti financování vědy hraje. A pochopitelně jim to jde stejně, jako kdyby literární vědec chtěl po dvou dnech v laboratoři hned hýbat šoupátky a oddělovat od sebe sloučeniny. Každý doktorand mediálních studií by jim řekl, že příliš okatá manipulace se vztahem označujícího a označovaného napáchá víc škody než užitku. Což je případ sugestivního titulku „Podpora ruské akademie věd“ na titulní stránce oné sekce. Když našinec, obezřetný nutně vůči všemu, co se tváří jako putinovská péče o slovanské bratry, proklikne titulek, obnaží se fax z Institutu slavistiky, tedy z jednoho z mnoha desítek institutů, jež akademie v široširé zemi má. Ano, podpisů je na něm požehnaně, ale přece jen to není podpora ruské akademie věd jako celé instituce, že?
Ale jízlivosti stranou, situace vážná vskutku je. Před pár dny zveřejněným zákonem č. 110/20009 Sb., pozměňujícím zákon č. 130/2002 Sb., bylo výrazně změněno nejen financování, ale vůbec i pojetí výzkumu a vývoje. Už toto oficiální sousloví, které plíživě, ale zcela důsledně v úřednickém pojetí vědy nahradilo sice vágní, ale nesporně širší konglomerát výrazů věda, bádání či propojení vědy a výuky, nevěstí nic dobrého. Najednou zde máme „základní a aplikovaný výzkum, vývoj a inovace“; z dvojčat se stala čtyřčata, z nichž tři jsou zcela praktického, účelového a k zisku se táhnoucího naturelu. Především sestřička inovace se už od počátku jeví jako hyperaktivní dítě. Vědecká rodinka nám tudíž začne fungovat jinak. Podstatnější je ovšem kategorie „uživatele výsledků“: Zvláště u základního výzkumu je nevyhnutelně takovým uživatelem celá vědecká komunita (naše, ale snad i světová) a hypoteticky i celá společnost. Ale jak stanovit, kdo všechno – a po jakou dobu – je vlastně uživatelem? Ne každé produktivní myšlení lze totiž patentovat či alespoň copyrightem označit, kde má jeho užití začátek a konec.
Celé chápání užitku a přínosu vědy bylo v průběhu posledního desetiletí nepozorovaně, ale o to důsledněji převedeno na pojetí „má dáti – dal“: My vám dáme miliardu, ale vy musíte zařídit, aby se okotila a byly z ní dvě. A že „vata“, tj. ta nově vzniklá miliarda, půjde spíše do soukromých než státních rukou, to je v pořádku. Obdobný postup už zafungoval v konverzi kultury na „kulturní průmysl a turistiku“, ale funguje – možná ještě čitelněji – i ve státní podpoře sportu. Kam jdou finanční zisky, vznikající tím, že se mladík oblouzněný dvoumiliardovým mistrovstvím světa v Liberci rozhodne taky závodně pelášit po pláních na běžkách? Tyto zisky tečou především výrobcům značkového oblečení a vybavení, jež i v začátečnické fázi bude potřebovat. O tom, že sport po tyršovsku také buduje lidského ducha, by se dalo s úspěchem přít. Příklady počínání paní Fibingerové v Radě ČT, osudy vzpěrače – moskevského olympijského vítěze – Oty Zaremby, ale i oblouznění, s nímž letitý vůdce olympioniků, akademik Jirásek, po mičurinovsku zarputile trval na smysluplnosti pořádání olympiády v Praze, jsou snad dostatečným varováním.
Nejde tedy v současné debatě hlavně o to, zda Akademie věd dostane o čtyři miliardy méně či ne. Nejde o to, že vědecké financování akademie pokrývá i provoz, zatímco financování vysokých škol ne (ono se zas na těch vysokých školách totiž kromě bádání i učí, víte?, když už si takto svůj úděl poměřujeme). Nejde dokonce ani o to, zda ty miliardy místo akademie dostanou univerzity anebo podniky, které je slíbí do vědy investovat (byť to, jak takový slib dopadne, je jistě podnětné, je-li třeba se cvičit v žánru grotesky či směšnohrdinské tragédie). Jde o to, že tato společnost přijala a už i do legislativního provedení zabudovala model společnosti bez vzdělání, společnosti, v níž arogantní buran dostává příležitost rozhodovat spíše než člověk moudrý, uvážlivý, zodpovědný, vědomý si souvislostí. Tato společnost nyní rozkrajuje i peníze na vědu na porce určené lobbistům a těm, kdo vědí, jak se dostat k lizu. Koketování s přiblblým nápadem, že by knihy uznané jako ty jediné vskutku vědecké musely vycházet pouze v několika nakladatelstvích, obdařených radou vlády takovouto košer nálepkou, je jen jednou z mnoha ilustrací. Kolik jen už se vyrojilo „konzultantů“, kteří dokážou granty EU „ošetřit“ tak, že uspějí? Za patřičnou provizi, pochopitelně. A o co menší šance je získat grant EU bez nich?
Současné financování vědy připomíná počínání státního podniku Restaurace a jídelny za socialismu: provozovny toho chtějí moc, a tak dáme jen těm, kde z toho něco kyne. Jenže vědu nejde roztřídit na ubrusy, sklenice, brambory a bůček. Moudrý stát (Irsko, Finsko) ví, že se vyplatí dát dost (1% podíl na hrubém domácím produktu DPH), protože ve vědě se nelze věnovat jen tomu, co se finančně vyplatí. Musejí se zkoumat i cesty, které se ukážou jako slepé (viz sedmdesát milionů dle pana Béma smysluplně investovaných na to, aby se zjistilo, že tu olympiádu pořádat nebudeme), musí se provádět základní výzkum, který třeba nečekaně a náhodou – a jen někdy – vyprodukuje i aplikovaný produkt, který se pak k radosti výzkumníka i „uživatelů výzkumu“ finančně bohatě vrátí. A rozvoj vědy má nutně – a především – za úkol zajistit i rozvoj obecné vzdělanosti, která se – a s tím technokrati nepohnou, kdyby se sebevíc snažili – díky lidské přirozenosti rodí především na polích humanitních a společenskovědních. A že bychom mohli obecnou vzdělanost vyvážet jako škodovky, o tom si budeme muset ještě léta nechat jen zdát.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.