Tenkrát mezi Východem a Západem

K celkovému obrazu současné rumunské literatury patří tvorba exilových spisovatelů, kteří ve srovnání s českým exilem představují mnohem početnější společenství, roztroušené po celém světě. V duchu tradice se nejčastěji uchylovali do Francie, v posledních desetiletích také do USA (jako například Norman Manea, viz A2 č. 44/20008). Ve Francii zůstala i po pádu komunismu v roce 1989 řada rumunských spisovatelů, z nichž někteří ve své tvorbě přešli (částečně nebo úplně) od mateřštiny k jazyku své druhé vlasti, například básník a dramatik Matei Vişniec, prozaik Bujor Nedelcovici či romanopisec a dramatik Virgil Tănase.

Sny, šachy, romány

V současné době zřejmě nejznámějším a nejpřekládanějším představitelem rumunské­ literární diaspory ve Francii je prozaik Dumitru Ţepeneag. Narodil se roku 1937 v Bukurešti v rodině účetního, který prožil padesátá léta jako politický vězeň na stavbě kanálu Dunaj – Černé moře. Do literárního dění vstoupil během ideologického uvolnění v polovině šedesátých let, kdy se stal jedním z iniciátorů směru zvaného onirismus, založeného na promyšleném využití snění v bdělém stavu jako inspiračního zdroje pro uměleckou tvorbu. Svými prózami popírajícími požadavky socialistického realismu, orientací na západní kulturu a především protesty proti režimu popudil samotného diktátora: Ceaušescu ho v roce 1975 prezidentským dekretem zbavil rumunského občanství, čímž ho de facto přinutil k odchodu do Francie. Autor se v emigraci věnoval napřed publicistice ve čtvrtletní revui Cahiers de l’Est a jako šachista také teorii šachové hry. Pod pseudonymem Ed Pastenague vydal prózy Nezbytné svatby (Les noces nécessaires, 1977), Román do vlaku (Roman de gare, 1985), Holubí pošta (Pigeon vole, 1988), které vyšly rumunsky až po roce 1989. Zatím největšího mezinárodního úspěchu dosáhl románem Hotel Europa z roku 1996.

Lezou mi sem postavy

Hotel Europa působí na první pohled jako klasické vyprávění, v čemž se nás autor snaží utvrdit svým prohlášením: „…chci napsat román o situaci v Rumunsku, nejrealističtější ze všech svých románů.“ Epická linie se odvíjí od krvavé revoluce v prosinci 1989, při níž Rumuni svrhli režim diktátora Ceaušeska, a pokračuje několika paralelními syžety, v nichž sledujeme další osudy několika studentů – účastníků dlouhotrvajících manifestací v Bukurešti, kteří chtěli zabránit nastolení neokomunistické garnitury. V roli vypravěče vystupuje sám autor a jeho exilová vlast je cílem, v němž se má uzavřít putování několika mladých lidí po Evropě směrem od východu k západu. Záhy si uvědomujeme, že autor (přesněji řečeno ten, kdo si tak říká) má proměnlivou identitu: někdy vystupuje jako vševědoucí pozorovatel, jindy se „rozdvojuje“ a vede sám se sebou ironický dialog, občas se jako přímý účastník děje ocitá vedle postav, jež sice mohly mít reálný předobraz, ale fungují podle jeho tvůrčí představivosti. Zatímco například Ţepeneagův kolega Milan Kundera ve svých novějších prózách dává vzniknout postavám z myšlenkové kategorie nebo třeba z náhodného gesta, rumunský exilový spisovatel je konstruuje podle zvoleného tématu a situací.

Román obsahuje takřka dokumentární­ záběry, pro větší věrohodnost doplněné dobovými zprávami z tisku, ty se však prolínají s autorovým sněním, při němž „jeho“ postavy vnikají do pařížského bytu či venkovského domu v Bretani a pletou se mu do každodenního života i do psaní románu. Zvláštní místo v tomto mnohohlasí mají dva věční spisovatelovi kritikové – skepticky založená manželka Marianne a žárlivý mluvící kocour Modroočko.

Spisovatelé, kuplíři a mafiáni

Díky autorovu smyslu pro humor se čtenář dobře baví a díky jeho snově realistickému způsobu vyprávění je udržován v neustálém napětí, jak se budou vyvíjet osudy protagonisty a jeho přátel. Student francouzštiny Ion, zklamaný politickým vývojem po revoluci i odevzdaností svých spoluobčanů, se vydává na iniciační pouť do západní Evropy: „Nemohu již zůstat v této zemi. Vyrazím do světa! (…) Přinejmenším jedno jsme dostali: pasy!“ Po několikaměsíční zastávce v Budapešti míří dále do Vídně, odtud k otcovu známému do Mnichova a nakonec k onomu exilovému spisovateli z Paříže, s nímž se seznámil v Bukurešti za prosincové revoluce. V době krátce po pádu železné opony však nejde o obyčejnou turistiku, nýbrž o konfrontaci východního bloku, náhle uvolněného výbuchem svobody, s blahobytným Západem, kde nad zvědavostí vůči neznámé části Evropy začíná převládat strach z vetřelců.

Cestou, počínaje starosvětským budapešťským hotelem, přes luxusní vídeňské kasino a konče bretaňským venkovem, se kolem Iona rojí pozoruhodné figury – například ruský mafiánský boss, tajný agent z Moldavska nebo Libanonec provozující mezinárodní síť prostitutek. Hrdinové nových časů mění amébovitě své podoby: cimbalista z hotelové restaurace se za pár dní zjevuje na střeše jako ozbrojený terorista a v dalším městě jako překupník drog. Nevíme, kdy se s nimi Ion skutečně střetává a kdy se mu o nich jenom zdá. Nejednoznačnost se týká i Ionových druhů z Univerzitního náměstí a epizodních postav: je kreslířka revolučních plakátů Sonia totožná s vydržovanou společnicí Silvií? Prožila zmrtvýchvstání při znásilnění v márnici, anebo ji cynický doktor obdařil hrůzostrašnou historkou vyčtenou z černé kroniky? Anu odvede od demonstrantů držících hladovku jakýsi Valentin: neškodný báňský inženýr, anebo příslušník Securitate? Anin bratranec, anebo zákonitý manžel? Nad nepřehledným hemžením se tyčí všemocný autor, jenž si na velké mapě Evropy zapichuje lístečky se jmény postav na místa jejich momentálního pobytu („nemám rád, když nevím, kde se mi právě toulají“). Společnou adresou všech je však symbolický „hotel Europa“.

Překladatel Tomáš Vašut a pražské nakladatelství Dybbuk měli šťastnou ruku, když z díla význačného rumunského exilového spisovatele vybrali právě toto rafinovaně mnohovrstevnaté a přitom čtenářsky vděčné svědectví o počátku devadesátých let v troskách komunismu.

Autorka je romanistka.