Hororem T.M.A. se Juraj Herz pouští do žánru, s nímž bývá jeho tvorba mylně spojována, avšak jemuž on sám evidentně příliš nerozumí.
Časté spojování tvorby Juraje Herze s hororem se většinou opírá o morbidní či temně fantastické prvky v řadě jeho děl. Tato paralela je však krátkodechá a vychází z nedostatečného porozumění žánru. Horor není možné chápat jako cokoli, kde se vyskytuje nějaký prvek, který by mohl znechutit či vylekat diváka. Herzovy pohádky Panna a netvor (1978) a Deváté srdce (1978) se celé odehrávají ve fantazijním světě, na rozdíl od hororu, v němž neuchopitelné zlo proniká do naší každodenní reality. Kopfrkingl ze Spalovače mrtvol (1968) také není bytostně cizí hororové monstrum, ale prostě člověk. Jediný Herzův skutečný horor Upír z Feratu (1981) se přitom vyznačuje stejnou celkovou rozplizlostí jako aktuální T.M.A. (2009).
Na třech židlích
Problém Herzova nového filmu tkví především v tom, že se vypočítavě snaží sedět na několika vzájemně dosti vzdálených židlích. Chce být dynamickým, současně vyhlížejícím hororem s hutnými dávkami nahoty a násilí. Zároveň však nezapomíná na běžného českého diváka, který stojí úplně mimo rámec filmových, natožpak hororových fanoušků. Celý příběh městského rockera ve strašidelném venkovském sídle tak nakonec vyzní jako další fraška o neblahých důsledcích lehkovážnosti v milostných vztazích, jichž je současná česká kinematografie plná. Snímek T.M.A. ale také dává znát, že za jeho vznikem stojí právě Herzova osoba, což připomíná paralelou k nacistickým zvěrstvům.
Všechny tyto prvky se tu střídají náhle a často bez logických souvislostí. Postavy posouvají děj kupředu svými okamžitými, nemotivovanými afekty, které obvykle mají jen málo společného s jejich povahami či situací. Přeplněnost nesouvislými motivy nakonec ústí v překombinovaný závěr, který chce ohromit překvapivou pointou, ale ve výsledku jen ještě zahušťuje zmatečnost celého děje.
Nakonec je těžko říct, koho nebo čeho se máme v Herzově snímku bát. Hrdinovy jednooké sestry, která v polovině filmu uteče z blázince? Zarostlých, nepřátelsky se tvářících venkovanů? Nacistů, po kterých na zdi sklepní místnosti zůstal nápis Verbotten? Domu samotného? Nabízelo by se srovnání s italskými horory, kde zlo také často není fixováno na jednu postavu či místo, ale proniká celou realitou snímku. Ve filmech Daria Argenta, Michela Soaviho či Lucia Fulciho ale přece jen temné síly mívají jakési centrum, kulminační bod, jehož je v závěru filmů dosaženo. Hrdinové se ve finále vydávají do doupěte bestie a konfrontují se s ní. Herzův film místo toho předkládá pointu typu „všechno je jinak“, která ale sotva bude působit překvapivě, když v díle chybějí výraznější falešné stopy, které by mohly v divákovi vyvolat chybná očekávání.
Na český film dobré
Kritiky, které se snaží Herzův film chválit, vycházejí z nízko nastavených kritérií. Film je údajně vlastně docela dobrý na to, že ho natočil režisér starší generace a je to český film. Navíc prý v zásadě překonává třeba nejnovější díla Daria Argenta. Poslední argument může souviset s tím, že nové Argentovy filmy jsou vesměs nekoukatelné ubohosti, zdaleka nedosahující kvalit jeho starší tvorby. S předchozími dvěma tvrzeními se dá do jisté míry souhlasit, a to především díky nadstandardně působivé ruční kameře, která dodává snímku určitou dynamiku. Práci kamery ale kazí střih, jenž často nedokáže dva sousední záběry plynule navázat. Veškerou atmosféru pohřbívají také dialogy, které herci často prostě přeříkají bez ohledu na dramatické nároky situace (okatě bezradný je zejména výkon Boříka Procházky v roli Werfela).
T.M.A. tak sice téměř ve všech ohledech selhává, přesto má ale k hororu mnohem blíž než ostatní české žánrové pokusy typu Choking Hazard (2004, režie Marek Dobeš) nebo Někdo tam dole mě má rád (2008, režie Roman Vojkůvka).
Autor je spolupracovník portálu rejze.cz a časopisu Houser.
T.M.A. ČR 2009, 93 minut. Scénář a hudba Martin Němec, režie Juraj Herz, kamera Jiří Macháně. Hrají Ivan Franěk, Lenka Krobotová, Michal Dlouhý ad. Premiéra 9. 7. 2009.