Berlínský deník Die taz si dělá „starosti se starostmi“ německých boháčů. Mnozí z nich se stávají objektivně bohatšími a množí svůj majetek, na druhé straně u nich současně v čím dál větší míře propuká strach ze sociálního pádu a chudoby. Klasickým příkladem v článku Ulrike Hermannové z 26. srpna je miliardářka a dcera zakladatele koncernu Karstadt, Madeleine Schickedanzová. Mateřský podnik se v současné době nachází v insolvenčním řízení, hrozí totální krach a paní Schickedanzová si v jednom interview postěžovala, že „může ztratit třeba i úplně všechno“. Navíc prý žije ze 400 eur měsíčně. Ačkoliv zapomněla uvést, že k jejímu majetku patří několik obrovských vil, nepostrádá její kauza jistou dramatičnost, jelikož ještě před třemi lety se její jmění oceňovalo na 3 miliardy eur. Paní Schickedanzová však není v Německu se svými starostmi sama. Její „syndrom“ byl nyní prozkoumán Německým institutem pro hospodářský výzkum (DIW) a ten došel k pozoruhodným výsledkům. Jako „bohatý“ byl označen ten, kdo měsíčně vydělal více než dvojnásobek průměrného německého platu ve výši 2600 eur. Podle této definice by v SRN 7 procent obyvatelstva byli „boháči“. Pouze 1 procento z nich však nemá žádné starosti o svou budoucí finanční situaci, zbytek je alespoň „částečně zneklidněn“. Zajímavé je, že k absolutním špičkám patří nejen podnikatelé, ale také státní úředníci. Zde je ovšem markantní rozdíl: zatímco podnikatelé jsou i přes enormně vysoké příjmy dost vystresovaní a nemají jistotu, co s nimi bude, je státní úředník ve vysoké pozici nejen fantasticky finančně zajištěn, ale je také dost „v pohodě“. Souvisí to s tzv. úřednickým statutem v Německu, který úředníkovi zajišťuje nevypověditelnost, plánovatelný kariérní postup a také to, že se nepřepracuje. Pokud se podíváme, co takový zajištěný byrokrat vlastní, je to vynikající vzdělání, dům, partner, děti mimo domov a úspory v průměrné výší 400 tisíc eur – německý průměr je přitom 60 tisíc.
Protože si úředníci nemusejí dělat starost o své živobytí, jsou také psychicky zdravější a kreativnější, to vše na rozdíl od svých kolegů boháčů ze soukromé sféry, kteří mnohdy vykazují podobné neurózy jako „normální občané“. Redaktorka Hermannová prý dočetla studii se smíšenými pocity a dokonce jí začalo být svých bohatých spoluobčanů trochu líto…
V posledních dnech Německem „otřásá“ jeden skandálek za druhým. Sice nejezdí nikdo potají do Toskánska, nicméně pro řadového Němce jsou i menší pochybení politické třídy závdavkem k podezíravosti. Tak před několika týdny jela ministryně zdravotnictví Ulla Schmidtová na dovolenou do Španělska služebním vozem a ten jí byl ukraden. Následky se táhnou dodnes. A nyní dokonce zhřešila i kancléřka Angela Merkelová, která rozezlila některé voliče a mnohé komentátory, když pozvala na večeři předsedu představenstva Deutsche Bank Josefa Ackermanna a dalších asi 30 hostí. Švýcar a bankéř Ackermann, pravda, nepatří k nejoblíbenějším prominentům země a večeři u kancléřky by si vzhledem ke svým mnohamilionovým příjmům mohl dovolit „zatáhnout“ sám. Akce to byla víceméně skromná. Nicméně se rozkřičel Svaz plátců daní BdS a levicový tisk a z menšího dinneru byla aféra. Merkelová však nesklidila jen kritiku, „jak to, že se po večerech stýká s lidmi jako Ackermann a k tomu za státní peníze“. Zastal se jí 26. srpna komentátor liberálního deníku Die Welt Thomas Schmid. Ten podotýká, že je zcela legitimní, když kancléřka pozve na státní náklady prominenty nejrůznějších profesí a vnese tím „trochu světla do prudérního Německa“. Je pravda, že Merkelová si nechala poradit právě Ackermannem a že složení hostí bylo dost pestré: od kapitánů průmyslu přes vědce až po televizní moderátory. Právě snaha Merkelové překročit vlastní stín, nebavit se jen s politiky a pookřát s příjemnými partnery je elementem, který se liberálovi Schmidovi líbí nejvíce. „Veškerá kritika této akce je maloměšťácká,“ rozčiloval se s tím, že kdyby Angela Merkelová nemohla jako kancléřka pozvat „domů“, koho chce, „může rovnou zavřít krám“. Zmíněný komentátor je zhnusený německou malostí, která by každého nejraději viděla u stánku s buřty. Jeho chvále opulence se dá ovšem dobře rozumět: na oné večeři byli i dva zástupci nejužšího vedení firmy Axel Springer, která má ve svém impériu také deník Die Welt a tím i Schmidova zaměstnavatele…
Internetové vydání týdeníku Der Spiegel přichází 26. srpna se zdrcujícími zjištěními ohledně doktorských titulů na německých univerzitách. Každý čtyřicátý je prý obhájen díky korupci, a to je v Humboldtově zemi opravdu hodně. V SRN lze získat doktorát externě nebo interně, přičemž hlavně externisté mají dost ztížený přístup ke svým školitelům. Ti mnohdy nejeví o práci velký zájem, jsou nedostupní a ani v konzultačních hodinách nejsou k mání. Výsledkem toho je, že bují tzv. vědecké poradenské agentury, které – za poplatek – nabízejí doktorandovi setkání s jeho školitelem, ke kterému mají lepší přístup. Současně se rozmáhá tzv. ghost writing, kdy za doktoranda napíše celou práci někdo jiný. Při rigorózních zkouškách pak komise zjistí – jak tomu bylo například na univerzitě v Kolíně nad Rýnem –, že doktorand nemá ani potuchy o tématu své práce. Nabízí se otázka: co teď? Pokud se zjistí podvod, je ve většině případů odebrán doktorský titul. Jeden profesor za Hannoveru, který za „úspěšnou“ doktorskou zkoušku kasíroval peníze, byl odsouzen na 3 roky do vězení. Systematické řešení ovšem stále chybí. Někteří navrhují, že doktorand bude obhajovat „pod přísahou“, jejíž porušení by bylo trestné. Jiní tvrdí, že se nic zavádět nebude a že si fakulty prostě musí dát větší pozor. Všichni ovšem svorně tvrdí, že kupčení s tituly je něco obzvláště odporného…