Právo stavět z lahví a pneumatik

Minulé léto jsem se při projíždění krajinou Nového Mexika (ne bez důvodu má přívlastek Land of Enchantment, Země okouzlení) ocitla na jedné z těch dlouhých plání, kdy se cesta táhne na míle daleko a v dálce jsou vidět hory, nedaleko města Taos, kde mě zaujaly zvláštní domy, vyčnívající z pouštní krajiny. Připadaly mi povědomé. Vzápětí mi došlo, že je znám z dokumentu Garbage Warrior, který jsem náhodou viděla pár měsíců předtím.

Jedná se o enklávu ekologických domů, zvaných Earthship, kterou tu vybudoval architekt Michael Reynolds. Film (z roku 2007), jenž líčí Reynoldsův příběh o stavění soběstačných domů z odpadních materiálů a jeho boj s administrativními překážkami, měl svou premiéru – pod názvem Architekt odpadu – na začátku června také v Česku, distribuován společností Aerofilms. Ačkoliv se jedná o aktuální příspěvek k nyní již tak módnímu ekologickému způsobu života, obsahující navíc dramatickou zápletku, příliš pozornosti tu myslím zatím nevzbudil.

Ekologický hrdina

Dokument nezastírá sympatie k hlavnímu hrdinovi. Autor snímku, britský filmař Oliver Hodge, strávil s Reynoldsem a jeho „posádkou“ tři roky a výsledných 350 hodin natočeného materiálu sestříhal do 86minutového snímku. Příběhovosti mu dodal zpětným dotáčením některých scén a retrospektivních komentářů, doplňujících, co se stalo před rokem 2003, kdy s natáčením začal. Reynoldsovy výpovědi doplňoval také ještě v průběhu stříhání. Režisér, který předtím pracoval jako návrhář rekvizit a dokument je jeho režijní prvotinou, sám vyzkoušel bydlení v mnoha „earthships“, tedy „pozemských lodích“, postavených podle Reynoldsem vyvíjeného modelu. Tvrdí, že k natáčení dokumentů se dostal mimo jiné proto, že jej znepokojoval toxický odpad vytvářený v průběhu tvorby velkofilmů, na nichž se předtím podílel.

Velkou část filmu tvoří záběry samotného architekta na jeho svérázných stavbách: hned v úvodní scéně kope v zemi, staví zeď, do hlíny vkládá lahve a pneumatiky. V mezititulku se dozvíme, že již 35 let experimentuje s „radikálním udržitelným způsobem života“. Během následného rozhovoru při cestě autem přirovná lidstvo ke stádu buvolů bezhlavě se řítících k propasti a zmíní touhu toto směřování vychýlit. S delšími vlajícími bílými vlasy působí charismatický Reynolds jako prototyp amerického hrdiny. Udržitelný rozvoj je klíčové sousloví, které se opakuje v celém filmu. Záběry z cest autem a na motorce zvláštně kontrastují se zdůrazňovaným ekologickým způsobem života – závěrečné titulky však odhalí, že vozy z osmdesáti procent jezdí na použitý kuchyňský olej. Titulky zpravují také o tom, že karbon vyprodukovaný při vytváření filmu byl vykompenzován projekty na obnovu deštných pralesů. Záběry z jedoucích aut a Reynoldse-motorkáře mají důležitou roli: podtrhnout svobodnou pozici architekta, který sám a sám brázdí novomexické pláně.

Reynolds vystudoval architekturu na University of Cincinnati, ale brzy poté si uvědomil, že architektura se vůbec nezabývá zásadními problémy. Vymyslel tedy Earthship: pasivní solární dům (využívající slunečního záření jako zdroje energie), vytvářený z přírodních a recyklovaných materiálů, často z pneumatik naplněných zeminou. Již fasáda prvního domu – nazvaného Thumb, Palec, podle jeho tvaru – z roku 1972 odhaluje použitý materiál, pivní plechovky, které dotvářejí jedinečný design. V domech chybějí pravé úhly; jejich exteriéry jsou kombinací skla, hlíny a plechovek, lahví či pneumatik. V průchodu jedním z nich se odhalí kopule klenoucí se nad koupelnovým výklenkem, s kousky barevných sklíček, z nichž se vyklubou plastové lahve („šperky barevných skel“, říká Reynolds). Sbírání a recyklace patří v jistém smyslu k americké tradici a propojení „kutilského“ způsobu stavění s ekologickým myšlením je pro Reynoldse typické. Své domy staví metodou pokusu a omylu a nezastírá, že některé se nepovedly, bylo v nich příliš horko, anebo naopak chladno. Zdůrazňuje, že experimentování znamená také, že něco zkrátka může nefungovat. Kolonie v Taosu se v sedmdesátých letech proměnila v kolektivní testovací místo. Brzy se přidali další obyvatelé, svérázní mladíci brali Reynoldse jako náhradního otce a začali si postupně sami stavět vlastní domy. Na záběrech působí jako jedna velká rodina, hrající baseball a popíjející venku v pouštní podhorské krajině, okolo běhají děti a slunce, jež zapadá nad krajinou s kaktusy, dotvrzuje idylu.

Boje s úřady a indická mezihra

Udržitelné domy jsou soběstačné, nezávislé na dodávkách vody, plynu či elektrických přípojkách. Důraz je kladen na dlouhodobou udržitelnost, recyklované materiály, přirozené zdroje energie, nezávislost a ekonomickou dosažitelnost. Předpisy však nařizují napojení domů na centrální rozvodnou síť a experimentování se brzy znelíbilo úřadům. Začaly přicházet žaloby, kolegium architektů vyžadovalo standardizovaný design a konstrukci. Na konci devadesátých let Reynoldsovi za porušení hned několika předpisů odebírají licenci architekta. Odpadkový bojovník se nevzdává: snaží se prosadit prohlášení taoské kolonie za samostatnou správní oblast. Následují záběry úřadů a soudních budov, mezititulky vysvětlují postup soudního řízení. Trvalo sedm let, než komise taoského distriktu odhlasovala, že komunita může pokračovat za dohodnutých podmínek. To ovšem znamenalo konec výzkumu a vývoje: stavění muselo být jasné, legální, stabilní. Reynolds si brzy uvědomil, že k tomu, aby mohl „učinit krok vpřed“, musí mít dovoleno občas chybovat. Zbytek dokumentu líčí snahy o prosazení změn v zákoně pro ustanovení „zkušební oblasti trvale udržitelného bydlení“. Nakonec se architektovi po třech letech – s pomocí „Zee“, analytičky soudní komise, kterou přesvědčil, aby za jeho návrh v senátu Nového Mexika lobbovala – podařilo uspět a v březnu 2007 státní legislatura zákon o testovacím místě schválila. Mezitím si se svým týmem vyzkoušel stavění v odlišném klimatu: na Andamanských ostrovech v Bengálském zálivu, oblasti postižené tsunami, využili ke stavění domků místní bambus a – jak jinak – pneumatiky. Záběry odtud mají až antropologickou povahu: zachycují děti sbírající plastové lahve, proces stavění a mladé Američany, kteří společně s místními ženami mísí plast s hlínou. Systém se osvědčil i v tamních podmínkách a díky práci na ostrovech navíc Reynolds získal zpět architektonickou licenci.

Tryskající voda a právo na experiment

Oliver Hodge pracoval s minimálním rozpočtem, film do velké míry financoval sám („v době natáčení jsem bydlel ve starých ,pozemských lodích‘ a půjčoval si dodávky, kdy to jen šlo“). Letecké záběry vytvořil s pomocí pilota – vietnamského veterána –, využíval improvizované postupy, odpozorované při své práci na velkofilmech, a sám si pochvaluje, že to snímku dodalo „spád a napětí, které běžným dokumentům obvykle chybějí“. Hudbu s využitím nejrůznějších motivů, podle dějiště filmu a napětí, které bylo třeba vyvolat (kovbojské banjo a akustická kytara, indické motivy, pouštní fusion kytary), vytvořil Patrick Wilson. Taoská Greater World Community (www.earthship.net), celá tvořená domy-earthships, stavěnými podle konceptu „biotektury“, zdá se, prosperuje. V domech z recyklovaného materiá­lu žije asi dvě stě lidí. Celý rok si tu pěstují jídlo, elektřinu získávají ze solárních panelů, zachytávají dešťovou vodu či sníh. Opětovně využívají vlastní odpadní vodu, vytápění a ochlazování funguje bez využití fosilních paliv. Reynolds si již v sedmdesátých letech nechal patentovat druh cihly vyrobené z plechovky od piva. Vymyslel systém využívání tepelné masy tím, že své plechovkové cihly plnil vodou. Když po několika letech začala voda tryskat z plechovek ven a zmáčela obyvatele domů, kteří třeba právě sledovali solárními panely poháněnou televizi, začal využívat hlínou naplněné pneumatiky. I když Nové Mexiko má pro tento způsob stavění bezpochyby ideální klima, Reynoldsovy domky se stavějí po celém světě. Také díky tomu, že si architekt se svým týmem vydobyl právo na experiment.