Africká architektura 1, 2, 3

Evropští architekti a umělci se intenzivně inspirovali africkým kontinentem od přelomu 19. a 20. století, ale ke kontaktům docházelo již dříve, především v duchu takzvaného orien­talismu. Tento pojem je zásadní pro odborné teoretické vnímání neevropských kultur. Vedle tradičního označení akademické filologické disciplíny a etnologického studia kultur severní Afriky, Blízkého východu a Asie je pojem orien­talismu od konce sedmdesátých let minulého století významný i pro postkoloniální studia. Vyjadřuje posun paradigmatu od evropo­centristické romantizující konstrukce vlastní identity, vlastního obrazu v kontrastu vůči Jinému, k pluralitnímu vnímání mimoevropských kultur a kritickému pohledu na evropskou minulost. Tato západní projekce kultury, popsaná v knize Orientalism Edwardem W. Saidem (1978), identifikuje Západ jako silný, maskulinní a racionální, a Východ naopak jako femininní, slabý a iracionální. V současnosti tento bipolární model prochází kritikou, nicméně zůstává hlavním referenčním bodem post­koloniálních studií a světové (globální) historie.

Oddělené světy

Jako ztělesnění moderních koloniálních ambicí Francie bývá uváděn plán Obus, který v letech 1931–1942 navrhl Le Corbusier pro Alžír, hlavní město Alžírska. Alžír se měl stát centrem velkolepé severojižní osy francouzských kolonií v Africe. Le Corbusierův romanticko­sentimentální postoj v sobě spojoval obdiv ke kulturní odlišnosti a svébytnosti Alžíru s fascinací alžírskými ženami a kubickou formou posvátné káby. Architekt na Alžíru oceňoval jeho kaskádovitou strukturu kasby, střešní terasy, spletité uličky a do vnitřního dvora obrácené domy. Avšak navzdory obdivu k arabské kultuře se samotné Le Corbusierovy architektonické návrhy plánu Obus drží modernistické triády čerstvý vzduch, hygiena a zeleň. Dominantním prvkem plánu je křivka, masivní obytná struktura kopírující linii pobřeží. Bodové výškové domy jsou obchodním centrem, mohutné skořepinovité útvary na pahorcích jsou určeny pro francouzské obyvatele Alžíru. Doprava je vedena po mostu propojujícím centrum a periferní oblasti. Hustě osídlenou kasbu na pobřeží autor ve svém plánu částečně sanoval, částečně ji přeměnil na muzea místní kultury a rezidence pro prominentní arabské obyvatele. Zelený pás je jako jediný zamýšlen pro setkávání obou kultur. Obus, bezesporu silný návrh, je v literatuře kriticky nahlížen jako ztělesnění francouzského ideálu koloniální velmoci a kulturní dominance nad místním obyvatelstvem. Jako takový zohledňoval militaristické, obchodní a administrativní zájmy Francouzů a spočíval v přísném oddělení Alžířanů a koloniálních elit.

Od padesátých let docházelo k národní emancipaci afrických zemí. Dekolonizace byla v řadě případů doprovázena válečným konfliktem, jako například právě v Alžírsku, kde se tradiční struktura kasby stala centrem boje proti francouzské armádě. Západní vliv a prosazování zájmů v takzvaných třetích zemích, které nebyly bezprostředními účastníky studené války, probíhalo přes rozvojové organizace v rámci OSN, jako jsou Světová zdravotnická organizace, Organizace pro výživu a zemědělství nebo Světová banka, jež byly založeny koncem čtyřicátých let. Tyto organizace od šesté dekády (poté, co svoji pozornost přesměrovaly z rekonstrukce Evropy na africký kontinent) zaštiťovaly programy rozvojové pomoci, programy pro snížení úmrtnosti kojenců, zajištění základní zdravotní péče a vzdělání. Na poli architektury se o rozvojovou pomoc intenzivně snažilo například Norsko. Norská rozvojová agentura byla založena na předpokladu, že do Afriky lze skrze rozvojovou pomoc přenést severský model sociálního státu. V Tanzanii, Keni a Zambii byla postavena řada škol a zdravotních center. Architekt Karl Henrik Nøstvik v letech 1966–1973 navrhl první keňské vládní budovy. Na mnoha západních architektonických školách byly založeny ateliéry a inicia­tivy zabývající se neevropskou architekturou (AA Tropical Architecture Unit v Londýně nebo FEB na Univerzitě v Kasselu). Zásadní inspirační roli sehrál pro všechny tyto iniciativy egyptský architekt Hassan Fathy, který experimentoval s tradiční technologií hliněných cihel.

Společně udusaná podlaha

Mezi nejvýraznější africké architekty současnosti patří Francis Kéré, který byl ještě jako student Technické univerzity v Berlíně požádán, zda by nevedl stavbu školy v jeho rodné obci Gando v Burkina Fasu. Kéré studuje místní zdroje, pokračuje ve výstavbě domů z místních materiálů v kombinaci s využitím moderních konstrukcí a s minimálními finančními náklady. Výraznou pozornost věnuje klimatickým podmínkám. Podařilo se mu aktivizovat i místní komunity a stavby vznikají jako bottom­up proces z vlastní iniciativy obyvatel vesnice. Stavba se stává téměř performancí. Například ve chvíli, kdy nebylo možné pro nedostatek finančních prostředků použít na podlahu beton, se Kéré rozhodl vytvořit ji tradičním způsobem z udusané hlíny. Vznik takové podlahy vyžaduje několik hodin dusání, které si Afričané zpříjemnili hudbou a zpěvem. Překvapivé bylo zjištění, že navzdory různě silnému dusotu mužů, žen a dětí je podlaha nakonec naprosto vodorovná. Škola ve vesnici Gando získala po dokončení v roce 2001 prestižní cenu Aga Khan Award.

Kéré pokračuje v rozvíjení svých metod i v dalších projektech – obvykle staví modely 1 : 1 a snaží se naučit místní, často analfabetní obyvatele prostřednictvím skic číst jeho návrh. Díky modularitě má být proces stavby co nejjednodušší a flexibilní. Stejným způsobem Kéré postupuje i v dalších svých afrických projektech v Burkina Fasu či v Keni, ale získává zakázky i v Německu nebo v Číně. Za zmínku stojí operní vesnice, kterou inicioval v roce 2010 Christoph Schlingensief, dnes již zesnulý německý režisér a performer. Původním záměrem bylo v obci Laongo vybudovat centrum, které podpoří místní identitu a kulturu a přitáhne pozornost k Burkina Fasu jako jedné z nejchudších zemí světa. Po zničujících povodních ovšem převážily praktické důvody a edukačně­kulturně­rezidenční funkce. V centru master plánu ­vznikl sál ve tvaru ulity jako symbol růstu, hudební a filmová škola a zdravotní centrum.

Prominentní muzea

Druhou hvězdou současné africké architektury je David Adjaye, původem z Tanzanie. Vyrostl v Ugandě a studoval v Londýně na Southbank University a později na Royal College of Arts. V současnosti vede globální architektonickou kancelář s více než stovkou zaměstnanců na třech kontinentech a působí dojmem uhlazeného anglického intelektuála, který je pevně zakotven v londýnském kosmopolitním prostředí designérů či módních návrhářů. Spolupracuje se světoznámými umělci, jako jsou Christof Ofili nebo Olafur Eliasson. Na jedné straně navazuje na modernismus, jak je zřejmé z jeho uvažování o abstraktní formě, konstrukci i společenské roli architektury. Zároveň hlavní klíč jeho úspěchu spočívá v momentu překladu: je schopen artikulovat své inspirační zdroje – africkou abstrakci nebo ornamentální motivy – ve formách, které jsou srozumitelné v euroatlantickém kontextu. Adjayeova architektura je charakteristická důrazem na materialitu, pro autora je důležitý princip řazení a vrstvení. Nebojí se propojovat z pohledu Evropanů protichůdné pozice.

V současnosti Adjaye plánuje dvě stavby, které ztělesňují sebeuvědomění Afričanů. První, Národní muzeum afroamerické historie a kultury ve Washingtonu, má mít tvar obrácených pyramid a je inspirovaná hlavicí nigerijské karya­tidy, jejímž autorem je jorubský sochař Olowe z Ise. Toto muzeum je navrženo na prominentní místo nedaleko Bílého domu a obelisku Washingtonova památníku a začleňuje se do reprezentativního křížového urbanismu, jemuž dominuje Kapitol. Ručně vyráběná ornamentální bronzová fasáda s africkými motivy odkazuje na ornamentální formy africké abstrakce. Druhou plánovanou stavbou je Muzeum otrokářství v Cape Coast v Ghaně, které se má zabývat téměř pětisetletou historií otroctví a otrokářství, africkou zkušeností, vzpomínkami na vysídlení, podmanění a migraci.

Z historického kontextu je pochopitelné, že africká architektura nemá zatím mnoho výrazných postav, a jak shrnul Francis Kéré, tento obor je v Africe považován za luxusní disciplínu. Na rozdíl od top­down přístupu, charakteristického pro období kolonialismu, který je v tomto textu reprezentován Le Corbusierovým plánem Obus, se současná podoba africké architektury již svým způsobem emancipuje od původních koloniálních závislostí a plnohodnotně se zapojuje do současného globálního architektonického diskursu. Adjaye je autorem staveb reprezentujících kulturní a historické sebeuvědomění Afričanů, u Kérého jde o posun k bottom­up přístupu a zapojení místních obyvatel do procesu výstavby. V budoucnosti jistě budeme moci sledovat vzájemné prolínání, nebo naopak vymezování těchto dvou odlišných cest.

Autorka je historička architektury.