Kam míří české architektky?

Občanské sdružení Kruh, věnující se rozšiřování diskuse o architektuře, pořádá letos cyklus přednášek nazvaný Architektky. Pozvání do Prahy přijaly výrazné osobnosti světové architektonické scény, například dánská architektka Kristine Jensen, Iwona Wilczek z polského studia db2 architekci nebo Caroline Bos z holandského UNStudia. Představily se také české architektky Alena Šrámková, Jitka Ressová, Kamila Amblerová nebo Žofie Raimanová. Cyklus, který začal už v březnu a po letní pauze bude pokračovat do konce roku, chce ukázat ženskou perspektivu v architektuře a formuluje řadu otázek. Jaké je postavení žen­architektek a jak se liší jejich přístup od mužských kolegů? Přispívá společenské prostředí a politika k rovnocennému prosazování obou pohlaví v oboru, kterému desítky let výrazně dominovali muži? Lze skloubit profesi architektky s rodinným životem? Je architektura vůbec vhodná pro ženy?

Kariéra místo feminismu

Přednáška Francine Houben, hlavní architektky a zakladatelky architektonického studia Mecanoo, nazvaná Lidé, místo a účel – architektura s nádechem lidskosti, proběhla ve Studiu Hrdinů. Plný sál naznačoval zájem nejen dámské části architektonického publika. Mecanoo, známé svým progresivním přístupem k architektuře, bylo založeno v roce 1984 v nizozemském Delftu a spoluutvářelo vlnu holandského exportu architektury v devadesátých letech, známou jako „SuperDutch“. Holandská studia se tehdy stala prvními aktéry globálního architektonického provozu. V současnosti projektuje Mecanoo po celém světě a zaměstnává přes 150 architektů. Zajímavé je, že ženy ve studiu Mecanoo tvoří zcela přirozeně (bez „kvót“) čtyřicet procent zaměstnanců.

Vystoupení holandské architektky bylo prodchnuto výraznými myšlenkami. Architekti mají být podle ní vizionáři, a to v politickém smyslu. Mají hrát aktivní roli ve společnosti skrze vytváření společensky hodnotných prostor. Architektura by měla být schopná najít rovnováhu mezi důrazem na mezilidské vztahy na straně jedné a prostorem pro osobní svobodu a intimitu na straně druhé. K feminismu vyjádřila Francine Houben spíše rezervovaný postoj. Pro ni samotnou nebyl feminismus nikdy příliš podstatné téma – soustředila se především na vlastní profesní vývoj. Podobný je i postoj současných českých architektek, jejichž poměr k feminismu jako politické filosofii a aktivistickému hnutí je přinejlepším vlažný.

Mizející ženy

České architektky nejsou připravené konceptualizovat otázku vlastního profesního postavení. Stejně tak nejsou většinou ochotné formulovat kritické otázky v privátní sféře. Identita ženy je brána jako samozřejmost, její pojetí není ovlivněno diskusemi o společenské konstrukci genderové identity. Studentek architektury je na českých univerzitách přes padesát procent, nicméně v praxi architektury jako by ženy mizely – stávají se z nich interiérové designérky, tiché spolutvůrkyně, asistentky mužských protějšků a matky. Při pohledu na obsazení pedagogických pozic ženami je nerovný poměr ještě zřetelnější. Například na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze dominují Katedře architektury muži (výjimkou byla Eva Jiřičná), v čele prestižní Školy architektury AVU stáli dosud výhradně muži a z jedenačtyřiceti ateliérů Fakulty architektury pražské ČVUT vede pouze jediný ateliér žena, tedy Irena Šestáková. Světlou výjimku představuje iniciativní Regina Loukotková jakožto zakladatelka soukromé školy architektury ARCHIP.

O to cennější je aktivita Kruhu a konkrétně kurátorky přednáškového cyklu Markéty Steinbachové. Ta ke své aktivitě podotýká: „Již několik let jsme svědky toho, že významná architektonická studia jsou zakládána ženami. Řada z nich stojí za výraznými realizacemi a ovlivňuje podobu současné ‚velké architektury‘. Uznání se dostává také čím dál většímu počtu architektek v muslimském a třetím světě. Další z žen se aktivně podílejí na tvorbě podmínek, ve kterých architektura vzniká. Nejde nám o konfrontaci pohlaví, reagujeme spíše na zřetelný fenomén. Série přednášek zároveň vytváří prostor pro konfrontaci lokálního a mezinárodního prostředí, vybízí k výměně zkušeností a snad i motivaci stávajících studentek architektury k samostatné tvorbě.“

Steinbachová přitom může být sama bezpochyby považována za velmi úspěšnou architektku. Je zakladatelkou architektonického studia Skupina, spoluautorkou přestavby sídla Společnosti Franze Kafky v Praze (ve spolupráci se světoznámým architektem Stevenem Hollem), autorkou interiéru Kina Světozor a v poslední době například vily ve švýcarském kantonu Alpenzell. Kromě toho spoluzakládala sdružení Kruh, které posledních patnáct let posouvá často lokálně zaměřenou diskusi o architektuře kupředu, prezentuje aktuální světové trendy a zvyšuje standard toho, co je možné označit za kvalitní architekturu. Kruh pořádá mimo jiné Den Architektury, během něhož po celé republice probíhají městské procházky vedené historiky, architekty, umělci a místními odborníky. V roce 2003 inicioval Kruh rovněž výstavu Povolání: architekt(ka), připravenou pod vedením kurátorek Soni Ryndové, Moniky Mitášové a Vladislavy Valchářové. Výstava sledovala práce prvních českých architektek od přelomu 19. a 20. století až k současným špičkám a nejmladší generaci.

Pomalu, ale přece

Debata o postavení českých architektek se formuje velmi pozvolna v ojedinělých aktivitách a projektech. Jedním z nich byla i výstava Růžena Žertová – architektka, designérka, výtvarnice, otevřená v Muzeu města Brna v roce 2003, nebo současná iniciativa Respekt Madam, vzdávající hold architektce Věře Machoninové. Mladá architektka Milota Sidorová, koordinátorka festivalu reSITE, se rozhodla zmapovat aktivitu žen v pražském veřejném prostoru v roce 2015. Provedla kvalitativní průzkum (z 84 respondentek aktivních ve veřejném prostoru v Praze bylo 32 vystudovaných architektek), z jehož výsledků vyplývá, že projekční činnosti se věnuje méně než polovina architektek a zpravidla mají tyto ženy ještě další povolání. Více než polovina z nich je mladších čtyřiceti let, a je proto pravděpodobné, že v dohledné době budou konfrontovány s otázkou, jak zkombinovat mateřství a profesní život.

Před českými architektkami stojí celá řada výzev. Architektura jako obor dlouhodobě ovládaný muži klade vysoké nároky na kvalifikaci, technické znalosti a schopnost prosadit se. České architektky kvalifikaci, znalosti a potenciál jistě mají. Doufejme, že skvělý přednáškový cyklus Kruhu bude inspirovat architektky, aby vystoupily ze stínu, a otevře diskusi o výraznějším zastoupení žen v profesních grémiích a v akademickém prostředí i o vytváření programů podporujících ženy prostřednictvím stipendií a asistence, jak je to obvyklé například v Německu nebo ve Spojených státech amerických. Česká architektura se tak snad zase o něco přiblíží západním a evropským standardům.

Autorka je historička architektury.